Že z úsečky, charakterizující nerozlučný pár, jsou najednou jedna či dvě polopřímky na jedné straně s volným koncem hledajícím ukotvení.
Jsme zase sami a je jedno, zda nás někdo opustil cestou do nebe, anebo za někým jiným. Prožíváme smutné období. Až „doktor Čas“ svou laskavostí zahojí rány. Ten totiž z polopřímek nadělá šípy, aby mohly ve svém letu opět něčí srdíčko zasáhnout. Bum! Zásah! Bolest ze samoty se vytratila jako pára nad hrncem. Zrodila se nová, sic seniorská, úsečka vedoucí z bodu ON k bodu ONA.
Dále to všichni známe. Nová zaláskovaná úsečka je celá růžová, vidí růžově, protože má růžové brýle, slyší růžově, protože do oušek vsunula růžová naslouchátka, aby si zajistila odclonění šumů a hvizdů od pozorujících, se střízlivou myslí varujících, přátel a kamarádů. Svět je krásný, houpavý, servíruje něhu nadívanou nezkrotnou touhou, kterou je dovoleno jíst holýma rukama a v neomezeném množství. Jednou nová zamilovaná úsečka sdílí prostor tam, kde je doma ONA, podruhé zase tam, kde doma je ON. Idylka jakoby nekončící, na vždy.
Avšak - idylka funguje do doby, než „doktor Čas“ svou nelaskavostí růžovou barvičku promíchá se všední šedí a opět tvrdá realita vyrýsuje své bicepsy jako van Damme ve fitku.
„Poslyš, lásko, co kdybys u mě zůstala už napořád?“ ptá se ON. „Udělej si to tu podle sebe, jak se Ti to líbí,“ slibuje ON, aniž je sám přesvědčen, že mu změny nebudou vadit.
„Proč je tady ta váza?“ ptá se zase ON. „Tu jsem měl celý život támhle v rohu!“ a vázu odnáší ze stolu. Cestou vhodí kytky do dřezu a postaví vázu na její původní místo, kde roky upadala v zapomnění její kubistická krása.
„Miláčku, tady ten koberec je zoufalý, podívej, jak je flekatý a vydřený,“ naříká ONA v naději, že se ON nabídne ke koupi nového koberce, který by byl jen pro ni a něj, bez historických punců jeho příbuzenstva. Jenomže ON v trysku, neboť namachrovaný běžel na tenis, jen utrousil: „však si ho sem kup, mně to vadit nebude.“
„Tu žehličku nechej vystydnout na verandě a potom ukliď na chodbu, tam je její místo. A ten pekáč patří sem, ne tam,“ sekýruje ON, aby si ONA pamatovala zajetá pravidla jeho domácnosti.
„Zlato, kdy se pustíme do výměny vany za kout, jak si slíbil?“ opatrně se ptá ONA, ale je vzápětí umlčena: „To nechvátá, příští rok.“
„Zítra jedu s chlapama na ryby, upečeš nám koláč, prosím?“ žadoní ON, když ONA přikývne s odpovědí: „Dobře, upeču a pak pojedu k sobě, co bych tu sama dělala.“
Podobných rozhovorů přibývá. Zvyklostmi, potřebami a zájmy jsou oba prorostlí dost hluboko pod kůži. ON, ani ONA se těch svých nechtějí jen tak vzdát ve prospěch druhého. ONA nechce suplovat a žít způsob života, který ON žil ve svém domě v době, než se poznali. ONA chce žít ve společném komfortním prostoru, nekontaminovaném minulostí, aby vše vyhovovalo oběma. ONA chce nově žít, v novém objetí a s láskou, v kompromisu a rovnováze. ON preferuje svůj dům, svůj hrad, potřebuje do něj ženu, nechce v něm být sám. Potřebuje hospodyni. Potřebuje své pohodlí. Nepotřebuje zásadní změnu. ONA už to pochopila (růžová barva vybledla), plácla se lehce do čela a mateřsky si zavelela „holka, zpět na strom!“
Seniorská úsečka ON – ONA je sice pohromadě, avšak mírně zvlněná a světélkuje všemi spektrálními barvičkami. Buď svítí slunce a okolo svět se zlatí, nebo je zataženo a šedá čaruje otrávený dým. Mají se rádi, milují. Své bezpodmínečné štěstí však nechali na docházku, doma nakonec zůstal každý ve svém. Poznali se příliš pozdě.
