V neděli pozdě večer se doma objevil Libor. Nevypadal zrovna dobře, a tak si Marta v první chvíli pomyslela, že se něco stalo. Nechtěl dokonce ani nic k jídlu, protože prý ho bolí zub. A kvůli tomu vlastně vrátil z Vysočiny. Prý už definitivně. Jeho zubař ho určitě hned ráno vezme, protože je to jeho spolužák ze střední. Marta radši ani nepátrala po původu jeho bolesti, na to je její syn už velký kluk a musí se starat o své zuby sám. Ale velký hrnek čaje s medem mu uvařila. A přiložila růžovou tabletku proti bolesti. Když se tady Libor chvíli zdrží, bude mít příležitost se dozvědět, jak se daří Ladě a vnoučatům. Usadili se na sedačce v obývacím pokoji.
“Tak ses vrátil už natrvalo?” zeptala se ho Marta.
“Ten zub to trochu popohnal, ale sama Lada mě přesvědčivě tvrdila, že to už zvládnou i bez mé pomoci. Ta mladá Ukrajinka Valentýna se docela rychle zapracovala. S dětmi to umí, hlavně je vozí do školy a do školky a domů. Když Lada zjistila, že umí řídit a jezdí dobře a bezpečně, dala jí k dispozici Milanovo auto. Stejně jen stálo v garáži. A když se Valy nezabývá dětmi, pomáhá Ladě i s domácími pracemi. Na přístroje v kuchyni si chvíli zvykala, Lada jí trpělivě vysvětlovala, jak se co obsluhuje. Valy má sice občas problém s češtinou, ale chápe a učí se docela rychle. A hlavně je pracovitá a spolehlivá. Doma dřív pracovala jako učitelka.”
“A teď u Lady i bydlí?”
“Ne, bydlí s bratrem ve městě někde v podnájmu. Její bratr už žije v Česku delší dobu, ona přijela až koncem loňského roku, když jí bratr tady sehnal práci. Pracuje jako uklízečka ve fabrice. Ale teď tam má kratší úvazek, aby stihla fungovat i pro Ladu.”
“Myslela jsem, že už jinde pracovat nebude.” namítla Marta.
“Valentýna dva platy potřebuje. Část peněz posílá domů rodičům. Určitě do továrny chodí, ale s Ladou si to dost přesně rozplánovaly, aby všechno zvládly. Zatím jim to funguje docela dobře. Já už jsem tam byl trochu navíc.”
“A co Lada, jak je na tom psychicky? Už se víc srovnala?” podotkla Marta starostlivě.
“To teda odhadnout neumím. Nebrečí, o Milanovi nemluví. Když v komunikaci s dětmi občas narazí na tátu, snaží se rychle vycouvat. Ale na to se jí zeptej sama. Tyhle věci já až tak nevnímám.” řekl Libor pragmaticky a odmlčel se.
“A co ty a Alice? Jednou jsem ji potkala v obchoďáku a stěžovala si, že jí nebereš mobil.” přehodila Marta výhybku.
“Rozešli jsme se.”
“Kdy?”
“Teď, co jsem byl na Vysočině. Ještě, že to bylo na dálku. Dost u toho vyváděla, ale naštěstí jsem jí neprozradil místo svého přechodného pobytu.” zhodnotil situaci Libor a zaškubal mu pravý koutek úst.
“Ještě na podzim jste cukrovali jako hrdličky. Co se stalo?”
“Mami, nevyzvídej. Jsem rád, že to je za mnou. A nebudu o tom mluvit.” odpověděl rezolutně a dopil zbytek čaje.
Marta jen povzdechla, ale neřekla nic. Věděla, že se to jednou stejně dozví. Teď to nebylo důležité. Když byl Libor na odchodu, objala ho a řekla:
“Zítra ti budu držet palce, ať tě ten zub přestane bolet. A dej vědět, kdybys něco potřeboval.”
V pondělí odpoledne měla Marta plánovanou pracovní schůzku se studentkou, kterou chtěla získat do firmy jako svou asistentku. Pohovor dopadl podle jejího očekávání. Dívka projevila o práci ve firmě zájem. Dohodly se, že pokud bude ještě studovat, bude pracovat ve firmě na zkrácený úvazek. Umožní jí to studium dokončit a zároveň se už připravovat na svou budoucí práci. Na podmínkách se dohodly rychle, obě strany byly spokojené. Eliška nastoupí jako její asistentka už 1. března.
Na rozdíl od ní nebyl Petr při jednání se svými zástupci tak úspěšný. Znovu důkladně prozkoumal záznamy z bezpečnostních kamer, ale nikde neobjevil náznak ničeho neobvyklého. Zmizení kanystrů ze skladu zůstávalo stále záhadou. Celou situaci znovu podrobně s Petrem a Markem, kteří ho v době jeho nepřítomnosti zastupovali. Dohodli se sice na věcech, které by se daly dělat lépe, ale jinak se od nich nic nového nedozvěděl. Rozhodnutí o tom, že všichni musí zaplatit svůj podíl na škodě, jeho kolegové neochotně přijali. Pavel však na závěr vzdorně řekl, že za takových podmínek nemá zájem Petra v práci zastupovat. A hned následující den dal výpověď. Skutečnost, že firma přijde o jednoho z nejkvalifikovanějších zaměstnanců, Martu i Petra pořádně rozhodila. Petr věnoval jeho zasvěcování do tajů provozu celé firmy několik měsíců, a teď přijde všechno nazmar. A Martina snaha, aby měl její muž ve firmě spolehlivého zástupce, se zase dostala do bodu nula. Marta se dodatečně pokusila rozmluvit Pavlovi jeho úmysl odejít z firmy. Nepřistoupila však na jeho téměř vyděračské podmínky, protože si neuměla představit, jak by s takovým člověkem mohla dál pracovat. Dohodli se na jediném, a to že Pavel ukončí pracovní poměr už koncem února.
Na úterní odpoledne měl Petr domluvené nějaké ateliérové focení. Dokonce kvůli tomu odešel dřív z práce. Poslední měsíce v atelieru vůbec Petr nepracoval, a tak byla Marta spokojená, že se i v tomto směru věci vracejí do starých kolejí. Věděla, že ho tvůrčí práce v atelieru baví a tak trochu i nabíjí. Byla ráda, když jí o tom vyprávěl a ukazoval výsledné fotografie. Ale přímo v centru dění být nemusela. Naplánovala si proto na odpoledne návštěvu bazénu a zamířila tam rovnou z práce. Uplavala si svůj obvyklý limit a pak se za odměnu naložila do vířivky s báječně teplou vodou. Už už zavírala oči, aby se mohla na svém těle lépe vnímat ty dotyky splašené bublající vody, když do vířivky naproti ní usedla další žena. Zhruba její vrstevnice jen v trochu mohutnějším vydání.
“Marto, jsi to ty?” ozvalo se po pár minutách.
Marta se překvapeně podívala na ženu před sebou. Její živé oči jí kohosi matně připomínaly. Jen si vzpomenout!
“Pamatuješ si na mě? Já jsem Jindra, chodily jsme spolu na ekonomku.” dožadovala se její pozornosti.
“Jé, ahoj, už mi to došlo. Hodně dlouho jsme se neviděly. Vlastně od maturity.” přiznala se Marta. A v duchu si pomyslela, že tohle setkání znamená jistý konec předpokládaného hlubokého rozjímání v bublající vodě. Jindru opravdu za celá léta nepotkala. Ani ve škole se moc nestýkaly, neměly žádné společné zájmy. Snad jen kousek společné cesty domů ze školy. Ale Jindřiška byla jejich setkáním viditelně nadšená, a tak si Marta vyslechla v mírně neobvyklém prostředí vyprávění o jejím životě. Vlastně byl docela normální, i když ho místy Jindra líčila docela barvitě. Po studiu na vysoké škole zůstala v Praze, vdala se a měla dvě dcery. Obě teď žijí v zahraničí, jedna v Kanadě, druhá ve Švédsku. Když se s ní pŕed třemi roky nečekaně rozvedl manžel, převrátil se její život vzhůru nohama. Přišla o práci, nakonec i o bydlení. A tak se vrátila zpátky domů k rodičům. Otec je těžce nemocný, stará se o něj s matkou. A jednou za týden si dopřeje volné odpoledne a jde se někam povyrazit. Do kavárny na dortík a kávu, do bazénu si zaplavat nebo někam na dlouhou procházku. Je tak hrozně ráda, že Martu potkala! Marta sice její nadšení až tak nesdílela, ale domů také nespěchala. Nakonec spolu zašly ještě na dvojku červeného do kavárny. Marta jí pod vlivem mírného opojení svěřila pár informací o sobě a vyměnily si i telefonní čísla.
Středeční ráno bylo neobvykle slunečné. Marta vyrazila do práce mimořádně pěšky, aby se pořádně prodýchala a zlepšila si trochu kondičku. Podvědomě tak reagovala na setkání se svou spolužačkou.Takových rozměrů jako ona by opravdu dosáhnout nechtěla. Trochu udýchaná, ale spokojená, zasedla za svůj pracovní stůl a otevřela mailovou poštu. Do očí ji uhodila zpráva z neobvyklého zdroje. Otevřela ji s rozechvěním, tušila, co by mohlo být jejím obsahem. Odhadla to správně. Byla to nabídka na jednání o prodeji její firmy. Zejména během posledních dvou let podvědomě čekala, že se taková nabídka může objevit. Podobné firmy jako je ta její, krachovaly během covidové doby jedna za druhou a prodávaly se hluboko pod cenou. Silou své vůle si naordinovala klid. Přečetla si několikrát text zprávy s nadějí, že najde nějaký hlubší smysl. Nepodařilo se jí to. A tak jen na internetu vyhledala informace o odesílateli mailu. Nebylo jich moc, ale existovaly a byly obsahově neutrální. Bylo jí jasné, že si musí zjistit víc. Večer to určitě probere s Petrem.
Nakonec s Petrem večer ani pořádně nemluvila. Zdržel se dlouho v práci, u večeře se zapovídal s dcerou a pak četl Sofii pohádku na dobrou noc. Marta usnula dřív, než dorazil nahoru do podkroví. Ale když ráno otevřela oči, Petr už byl vzhůru. Seděl v posteli a zíral do tabletu.
“Co se stalo?” zeptala se rozespale a protáhla se.
“Rusko dnes ráno napadlo Ukrajinu.”
“Co?” zeptala se znovu a s nadějí, že jen špatně slyšela. A také se posadila na posteli.
“Putin zešílel, jeho vojska napadla Ukrajinu, a ta se brání. Začala válka.”
Milion myšlenek jí proběhlo hlavou. Nikdy by ji nenapadlo, že taková slova ve svém životě někdy uslyší. Nechtěla tomu uvěřit. Bezmocně zírala na videa z obsazování Ukrajiny. Prvotní šok se rychle měnil ve vztek, lítost, obavy i obyčejný strach.
