Lidičky, doba je opravdu zlá a to víme všichni. Na Ukrajině umírají lidé a všichni máme strach z atomové války, z nedostatku plynu, elektřiny, ze zdražování úplně všeho, hlavně potravin. Prostě všichni jsme vyděšení a bojíme se toho, co možná ještě příjde. Nemůžeme pochopit, že necháme řádit jediného šílence a nic proti němu nikdo nezmůže.
No, tak jsem shrnula skutečnost a teď to trochu zlehčím. Představte si, že i já, stará osoba, které by až tak velká škoda nebyla, jsem propadla strachu o svůj život. Rozhodla jsem se, že musím něco udělat, abychom já i pejsek přečkali to nejhorší.
Vzala jsem tedy jezdičku a vyrazila na nákupy. Přemýšlela jsem, jak přežít situaci, kdyby nám vypnuli elektřinu a plyn. Třeba možná jenom na pár dní, ale musíme to přece nějak vydržet. Když nepůjde elektřina, nebudeme si moci uvařit, nepoteče voda atd. Udělala jsem si tedy plán přežití. Nejdříve se musím postarat o mého pejska. Koupila jsem tedy sedm kilo granulí a to má můj malý pejsek na dllouho.
No a pak jsem začala uvažovat i o sobě. Abych neumřela hlady i já, tak jsem vyrazila na nákup. Musela jsem si koupit něco, co se dá jíst i nevařené. Koupila jsem tedy čtyři konzervy, pečivo, protože to se dá jíst nějakou dobu, i když ho budu muset vyndat z mrazáku. Nakoupila jsem nějaké vody a mimo jiné i spoustu sušenek, protože ty mohou zasytit také. Hlavně jsem přemýšlela, jak ten velký nákup dostanu domů. I na jezdičku to bylo hodně těžké. Na svých vratkých nohou jsem to dovlékla a měla jsem radost, že to snad s pejskem nějakou dobu vydržíme.
Přišla jsem domů opravdu schvácená, ale pejsek chtěl na procházku. I když jsem byla opravdu unavená, musela jsem. No, prošli jsme se a když jsme se vraceli, bylo nutné vyjít pár schodů. Asi zapůsobila opravdu únava a já jsem na posledním schodu zakopla. Letěla jsem vzduchem a skokem plavmo dopadla na operované koleno a na obličej. Hlava opravdu zaduněla. Pejsek zůstal stát a udiveně se díval co vyvádím. A proč se válím po zemi. V těch místech, co se mi to stalo, skoro nikdo nechodí a tak jsem nemohla očekávat pomoc. Telefon, jak je mým zvykem, jsem nechala doma. Když jsem zjistila, že jsem se nezabila, tak jsem zčala přemýšlet, jak vstanu. Neměla jsem se čeho chytit a nohy moc nefungují, abych se na nich dokázala vzepřít. Převrátila jsem se tedy na břicho, na kolena a ručkováním se nakonec dokázala zvednout.
No, na konec se to povedlo a já jsem se dobellhala domů. Když jsem se doma podívala do zrcadla, tak jsem se lekla. Měla jsem celé oko obkroužené krví, jak jsem si rozsekla obočí a vypadala jsem jako Drákula. Ještě že jsem nikoho nepotkala.
Doma jsem padla do křesla a začala si počítat modřiny. Bylo mi opravdu nedobře, potřebovala jsem se něčím utěšit a tak jsem snědla asi polovinu nakoupených sušenek. Na nervy je sladké prý nejlepší.
No, co, žiju, jenom na ten nákup budu muset jít ještě jednou.
P.S.: S humorem se dá přežít všechno lépe. Jenom, aby se to už ukončilo a život se uklidnil. Pomodleme se, třeba to pomůže.
