Naši noví sousedé, Ukrajinci
FOTO: Pexels

Naši noví sousedé, Ukrajinci

9. 3. 2022

Dnes jsem byl na radnici, je tam skladiště věcí, co se povezou na Ukrajinu. Na chodbě jsem uslyšel dva naše občany, jak hudrují (nebo mudrují?): „My si všechno musíme platit a ti Ukrajinci jsou tady pár dní a už mají zadarmo autobusy a v Liberci tramvaje.“

Asi se ve mně nashromáždilo trochu zoufalství, které prožívám, když čtu některé příspěvky na zdejším chatu Politika. V každém případě jsem na ně jedním dechem vychrlil: „Tak víte co? Já vám teď podpálím barák. Až budete odsud zdrhat s jediným batohem, tak budu kolem vás střílet a nechám vás jít v tomhle mrazu minimálně přes Ještěd do Liberce, než se dostanete na konečnou tramvaje v Hanychově. A až budete na konci sil a pro pláč neuvidíte na cestu, tak vás vyzvu, abyste si tu tramvaj zaplatili. Chápete?“ Asi nechápali, koukali. Možná jsem je ještě utvrdil v názoru, že svět je proti nim.

U nás ve městě to je s Ukrajinci určitě podobné jako u  vás a pro někoho možná nenapíšu nic nového. Ale možná vám pár nápadů poslouží.

Do našeho městečka v Podještědí s třemi tisíci obyvateli už přijelo 46 lidí. Ženy, jejich děti a někdy i rodiče těchto matek. Často velké rodiny, třeba dvě sestry, každá se třemi dětmi a s babičkou. K nám posílají lidi z Žitomirské oblasti, k vám možná odjinud. Někteří si mysleli, že tu budou tak dva týdny a pak třeba pojedou zpátky. Chudáci, ještě jim nedošlo, že budou ve vyhnanství mnoho měsíců, možná let. A i kdyby válka skončila hned zítra, nemají se kam vrátit. A jejich muži tam budou muset zůstat a postupně zas všechno vybudovat.

Zatím jsme je dokázali ubytovat, ale už není kde. Většina, asi dvacet pět lidí, bydlí v ubytovně u letiště. Má to drobnou nevýhodu: letiště je na kopci asi tři kilometry od města. Nevím, jak se budou odtud denně dopravovat děti i dospělí. Pak máme devět lidí v novém domku, který měl sloužit lidem s pokročilou Alzheimerovou chorobou. Alzheimer musí bohužel počkat. Pak matku se třemi dětmi v jediném prázdném městském bytě 1+1 na sídlišti. Atd. Do školy to nejde, je přeplněná žáky, k nim přibude minimálně sedm ukrajinských. Lidé mohou vzít jednoho nebo dva utečence na pár dní do svého domku, ale sotva na mnoho měsíců.

Tak to jen, abychom si načrtli výchozí situaci. Teď – co my senioři s tím můžeme dělat? Asi každý pomohl nebo pomáhá, jak může. Asi jsme přispěli finančně i materiální pomocí, držíme všem palce a pro kremelského netvora máme jen ty nevulgárnější nadávky. Co dál?

Myslím si, že senioři mají tři věci, které někdy ti mladší nemají nebo nemohou dát. První je čas. Všichni si stěžujeme, že nestíháme, jak to letí a že nám všechno trvá déle. Ano, já jsem na tom stejně. Ale každý má k dispozici 24 hodin a kdy jindy než v důchodu si může dovolit utratit pár hodin týdně smysluplnou a užitečnou pomocí cizím lidem? Věnujme jim těch pár hodin a dní, dáváme tím mnohem víc, než si myslíme. (Na co čas vynaložit, to ještě napíšu.)

Druhé jsou peníze. Už slyším ty námitky, že důchody jsou nízké, teď rostou ceny a ať to platí stát. Vím, že mnoho z nás má důchod nízký, menší než třeba deset tisíc. Přesto doufám, že většina lidí by byla schopna dát 100, ale spíš 300 nebo 500 korun měsíčně, kdyby chtěla. Nechci v tom víc rejpat, každý si musí říct, zda mu to stojí za to, dát peníze na zdravotnické potřeby nebo na potraviny na Ukrajině. Anebo jestli si může odpustit asi tak jedno malé pivo denně (v hospodě 18x30=540 měsíčně). Nechám  to úplně na vás, je ale fakt, že ty peníze by potřebovali utečenci tady a teď. (Za chvilku napíšu, na co.)  

Třetí věc jsou naše obrovské zkušenosti, které jsme nashromáždili za život, a množství informací, které zcela přirozeně máme, ale utečenci je nemají. Informace mohou být zdarma, ale musíme je chtít a umět předat.

A teď konečně, k čemu ten čas, peníze, zkušenosti a informace. Jsou to nápady, které postupně začínám uskutečňovat a každý si z nich vyberte, co se vám hodí nebo v komentářích napište své vlastní. Jde o to, že – podle mého názoru – nestačí Ukrajince vybavit jen tím nejzákladnějším, to znamená ubytování, základní potraviny, bezpečí a děti ve škole. Co potřebují v nejbližších dalších dnech a v nejbližších dvou nebo třech týdnech? (A toto bude platit pro každou novou uprchlickou rodinu, čili tento problém se bude stále a stále opakovat.) – Potřebují si svůj život postupně upravit tak, aby tu mohli pokud možno normálně žít. A představme si, co je k takovému normálnímu životu potřeba a co už možná městský úřad nebo stát nezajistí.

Mají třeba televizi? Tam je sice v událostech moře smutných zpráv, ale je tam taky kanál ČT Déčko, který vysílá pro děti, a mnoho pěkných pořadů ČT i komerčních stanic. I lidé z Ukrajiny jsou na informace a zajímavé pořady zvyklí a potřebují je. Zprávy v mobilu nestačí. Co kdyby se pár sousedů složilo na televizor a ochotný muž ho šel nainstalovat a nastavit?

A podobně prosté jsou i další věci, které by ti lidé uvítali, kdyby jim je někdo nabídl. Celostátní sbírky pro Ukrajinu například nechtějí běžné oblečení. Ale když vidíte, jak lidi přijeli a všichni mají na sobě stále totéž. Vyhrabat doma pár věcí pro děti i pro dospělé a prostě jim je odnést, to by mohla být skvělá pomoc. Totéž nějaký hrnec, příbor, šálek. Oni sice mají jeden hrneček, jednu lžíci a nějaké nádobí, na to ti zřizovatelé mysleli. Ale představte si, že byste měli doma jen jeden hrneček, jeden talíř atd. Běžná rodina chce mít těch věcí víc, aby je mohla střídat a není to žádný nesplnitelný přepych. Až jsem se divil, kolik máme doma věcí, které nepotřebujeme a léta nepoužíváme, a přitom jsou plně funkční a pomohou zabydlet ten prostor, který teď utečenci mají. Přichází jaro a fakt budou potřebovat vázičku a další boty. Ani netušíte, co způsobíte, když k nim zítra vtrhnete s kytičkou narcisů, které jste pořídili za pár šupů.

Pro to, aby se cítili jako samostatné bytosti a nikoliv jako otroci, kteří čekají, co jim položíte na práh, tak potřebují i nějaké peníze. Teď už to možná nebude problém, dostávají-li už všichni na začátku těch vládou slíbených pět tisíc. Ale darovat nebo půjčit pár tisíc na jakékoli drobné výdaje, dokonce i kdyby si měli koupit flašku a dětem sladkosti (protože i to přece patří k normálnímu životu), tak to by bylo něco! Nyní přicházejí lidé, kteří většinou mají své hrivny na účtech a bankomaty je vyměňují za koruny, ale postupně začnou chodit ti méně majetní, méně vzdělaní, méně hmotně zajištění.

Toto a další věci jsou pro prvních několik dní, kdy už většinou přestane pomoc státu a samospráv, takže je na českých lidech, jestli chtějí nebo nechtějí umožnit ukrajinským ženám a dětem, aby se co nejdřív dostaly do určitého každodenního rytmu a mohly aspoň částečně obnovit svůj způsob života.

Co v dalších týdnech? Tam je to pro nás seniory ještě zajímavější a já to popíšu už stručně ze svého osobního hlediska. Domluvili jsme se s ubytovateli a vybrali si docela náhodně jednu čtyřčlennou rodinu. Tu pozveme na oběd. Žádná velká hostina, obyčejné jídlo, jaké bychom si uvařili. Po obědě třeba nějaký koláč a káva nebo čaj. My určitě nezačneme mluvit o válce, o událostech. Třeba začnou oni, třeba ne. Ale je tolik věcí, které by měli vědět. Od plánu města až po různé praktické informace a vysvětlení. Problémem budou jazyky, protože čeština a ukrajinština nejsou dost podobné a ne všichni umíme rusky nebo anglicky (ukrajinské starší děti a mladí lidé ano, proto klidně přizvěte vnuka). A kdybyste opravdu nevěděli, o čem hovořit, tak prostě všichni mlčte a v klidu a míru obědvejte u jednoho stolu. Jsem si jistý, že i obyčejný oběd v přátelské atmosféře bude pro ně naprosto nezapomenutelným zážitkem.

Možnosti pro další dny: Půjdeme s nimi na vycházku, od toho letiště na zámek Sychrov. Zeptáme se, co ženy dělaly, možná byly učitelky, úřednice, podnikatelky – na to je pak snadné navázat. Nabídneme asistenci třeba při hledání zaměstnání nebo na úřadech v Liberci (to se mi nechce, ale udělám to). Musí se dozvědět, co vše mají zadarmo, třeba tu dopravu, a kolik co stojí. Možná si začnou šetřit na kadeřnici, to je přece v pořádku. Pojedu s nimi do Liberce. Ukážu jim, kdy a kde nastoupit do autobusu a v Liberci je provedu po důležitých místech. Připomenu jim, že u nás máme telefonní čísla 112, 150, 155 a 158. Postupně tak dostanou laický a velmi neúplný kurs češtiny. Už jsem pro ně koupil ukrajinsko-český slovníček. Sice ho můžou mít v mobilu, ale někdy se hodí listovat a nacházet další významy.

Co nás to bude stát? Hlavně čas, trochu snahy naučit se důležitá ukrajinská slovíčka, pár kaček a uvařit jeden oběd. Směšné náklady proti tomu, co nesou tito lidé. Naprosto malý krůček z vlastní komfortní zóny. Titěrné vybočeníčko z každodenních zvyklostí a rituálů. Fakt je to jednoduché, věřím tomu.

Ukrajina válka
Hodnocení:
(5 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Všichni chtějí pracovat?
Oldřich Čepelka
Jo, pravda, autor je starý. Taky pochází z malého města a popisuje ubytování ve společné ubytovně 3 km od městečka. Nepíšu o Praze, kde je z Ukrajiny každý desátý a všude mraky informací. A ještě jedna odlišnost od jinak správných názorů p. Vrby. Nejen že konkrétně tady mají mnohem méně příležitostí se setkávat atd., ale mají velkou potřebu kontaktů a podnětů z českého prostředí. Všichni chtějí pracovat a – úředním jazykem – integrovat se. Avšak brzy vplout do naší společnosti a nezůstávat v nějakých národnostních a jazykových enklávách, k tomu pomůžou docela obyčejné aktivity, které popisuji. Jen s nimi ale musí přijít majoritní, česká veřejnost. Vy byste pane neuvítal, kdybyste se octl v cizině a někdo z místních vám nabídl posezení v hospodě, společnou vycházku rodin nebo dokonce oběd?
Martin Vrba
Myslím si, že ty Ukrajinky, které nejčastěji v televizi vidíme, jsou plnohodnotné ženy moderní ženy s dětmi, které se v naší Praze brzy vyznají lépe, než naši venkované a žádnou takovou péči, jaká je tu roztomile popisována, nebudou potřebovat. Je na tom popisu vidět, že je to psáno člověkem starším, který to píše ze svého pohledu staršího člověka, který se vžívá do situace, kdyby to potkalo jeho v cizí zemi. Je to milé, ale mimo mísu. Ty ženy, kterým je kolem třicítky, se seznámí se svými vrstevnicemi během půl roku prostřednictvím svých dětí a protože naše slovanské národy jsou si tak blízké vším, jazykem i kulturou i společnou historií, tak to samé bude platit už i pro děti a to samé platí pro blízkost kulturní. Má vnučka má už pět let kamarádku Ukrajinku a není to žádná „ufóňanka“. Kdo neví, že pochází z Ukrajiny, tak to nepozná, jazyk zvládla skvěle. Jasně, že je naší milou povinností těm lidem všemožně pomáhat a ukázat tak v neposlední řadě, že nejsme tací, za jaké nás považuje západní Evropa, že bereme uprchlíky a migranty, že si jen pečlivě vybíráme a rozdělujeme, protože jsme málo početný národ a nechceme zaniknout v docela jiné a dokonce nám nepřátelské civilizaci.
Marie Ženatová
Já plně souhlasím se všemi různými organizovanými formami pomoci těmto potřebným lidem - samozřejmě dost podle svým možností přispívám. Ale také jsem radši pro osobní a bezprostřední pomoc, protože i mnozí z mé rodiny říkají, že organizovaná pomoc se stává "automaticky kšeftem" ? V mé velké rodině všichni pracují a mají slušné příjmy - ale už teď je zarmucuje vysoká cena energií a benzínu - všichni dojíždí za prací do vzdáleného Brna. Vnoučátka - čtyři gymnazisté si už dávno přivydělávají brigádami a zítra mi přijdou pomoct s větším jarním úklidem - na našem okrese jsou jarní prázdniny. Známí se mne ptají: Čím to je, že je máš tak pracovité a ochotné pomáhat? Protože nikdy ani oni ani jejich rodiče nedostávali nic zadarmo a také neví co je to nuda. Ti starší žijící už v manželství s malým dítětem hledají velmi těžce vhodnější bydlení - platí vysoké nájmy a jiní vysoké hypotéky. Takže se snažím přispívat i jim a také těm osamoceným důchodcům v mém nejbližším okolí, kteří celý život těžce pracovali a jejich důchod není nic moc? Možná se ptáte kde na to všechno ze svých skromných příjmů jako vdova beru? Už 22 let nemám auto, nemám psa, doma chodím teple oblečená, přes zimu mám vypnutou i malou ledničku, ještě si trochu přivydělávám a žiji velmi skromně. A protože mám od malička vštěpováno sociální cítění tak vidím kolem sebe ty potřebnější* a působí mi nemalou radost jim pomáhat a to nejen u nás, ale i v cizině - když tam jsem.
Jiří Dostal
:-) Haškova, ale nikoliv švejskovská filozofie pomoci stojí na argumentu, že člověku máme pomáhat až tehdy, když už si nemůže pomoci sám. Jinak se vám běžně stane, že chcete z dobrého srdce pomoci babce s kufrem, který ztěžka vláčí, a ta potřebná osoba vás přetáhne holí v přesvědčení, že ji chcete okrást. Současná uprchlická smršť je bohužel také surrealistickým obrazem vztahu prostých lidí ke své vlasti a logika altruismu už nyní selhává, protože odráží zápas svědomí s kšeftem. Jak pravila nunvářka Pekarová-Adamová, svoboda je cennější než zdražovaný benzín, ale svobodně tlačit auto s prázdnou nádrží se zřejmě nechystá. Přidržuji se zlozvyku pomáhat osobně a bezprostředně, protože pomoc delegovaná příspěvkem na charitu se automaticky stává kšeftem; přesto na ni přispívám.... :-)
Eva Kopecká
Závidět Ukrajincům odpuštění jízdného je nesmyslné. Máme práci, důchod, dávky, nějaký příjem, jsme tady doma, bydlíme tu, svoje jízdné si zaplatíme, protože na ně máme. Samozřejmě, tolik lidí ubytovat a zorganizovat tu pro ně práci, bude problém. Nikdo z nás by s nimi určitě nechtěl měnit. Vyhnala je sem válka. Oni se o svojí vůli nerozhodli jít sem jezdit naší MHD zadarmo. Ztratili svoje domovy. Kdo může, pomůže. Nějakého doktora prostě potřebují. Nebo mají ležet nemocní, neubytovaní a hladoví na ulicích? Vždycky jsem byla ráda za to, co mám. Nezáviděla druhým ani větší platy, ani důležitější kariéru, ani drahé dovolené. Ti Ukrajinci jsou skutečně teď prostě potřební. Musíme se k tomu nějak postavit. Nic jiného nezbývá.
Oldřich Čepelka
Některé komentáře znějí, jako bych chtěl něco vyčítat těm, kteří pomáhat nemohou. Vůbec ne. Je to jen a jen na vašich možnostech a dobré vůli. Když nemáte jedno z toho, tak to prostě nejde. Ale pozor – já je nezvu na oběd a nechci s nimi někam chodit proto, že to jsou chudáci. Kvůli tomu vůbec ne. Důvodem je, aby se dostali brzy pokud možno do normálního života a mohli myslet a dělat jiné věci, než sedět a čekat, kdo jim co s láskou nebo z povinnosti dá. Potřebují víc kontaktů a příležitostí mezi lidmi. Chceme mít ukrajinské ghetto, na které budeme ukazovat, že má jen výhody? Ti lidé by se měli integrovat, tzn. děti do školy, ženy do práce, mít vlastní příjem, organizovat si svůj volný čas, sžít se s námi. A ta zdravotní péče zdarma: oni ji mají podobnou, jako máme my všichni. Pojištění za ně platí stát, tak jako ho platí za nás. Nechceme tu mít druhořadé občany bez práce, bez kvalifikace, bez znalosti jazyka či dokonce páchající z nudy nějaké nepravosti.
Henrieta Pop
Víte pane Čepelko,každá mince má dvě strany. Vím, že jste měl pocit, jak pěkně jste to vysvětlil spoluobčanům , kteří se pozastavovali nad tím, že Ukrajinci jezdí v MHD zdarma. Soucítím s lidmi které zasáhla válka, velmi ráda jsem materiálně pomohla (deky +oblečení), ale dnes jsem při cestě z práce zůstala nejprve ohromeně stát a pak došla domů pořádně naštvaná. Na poliklinice je obrovský transparent (v ukrajinštině a čj.)s nápisem OBČANÉ UKRAJINY U NÁS MAJÍ OŠETŘENÍ ZDARMA. Před dvěma lety jsem se chtěla registrovat u praktika v této poliklinice (do jejíž blízkosti jsem se přistěhovala) byl to obrovský problém. Lékařka která mě nakonec přijala, mě sice již2x ,, léčila" vždy však po telefonu. (s kašlem vůbec ani neberte za kliku čekárny pro ordinaci) Tak že mi věřte, že toto mi opravdu VADÍ (ne to, že MHD mají Ukrajinci zdarma) Na poliklinice sídlí ještě neurologie a rehabilitace na první specialistku je objednací doba cca 4 týdny a rehabilitovat se můžete přijít až za 6 týdnů!! Stejně tak, by bylo velmi vhodné, aby byty které jsou přidělovány obcí Ukrajincům dostaly např. maminky samoživitelky,(Češky) které už řadu měsíců bydlí např. v azylových domech.Jenže mám obavu, že by spousta Ukrajinek do azyl. domů nešla. (tak jako bylo pro jednu z nich nevyhovující bydlení na zámku poskytnuté M. Stropnickým a jeho patrnerem- paní chtěla jen do Prahy).
Jana Šenbergerová
Oldřichu, já měla na mysli Radu s velkým R. ;-) Proti tvým radám nemám námitky žádné. Naopak, velmi si jich vážím. Nikdo přece nemusí dělat ani to, co nemůže, ani to, co nechce. Nečekala jsem, že moje poznámka bude pochopena jinak.
Jitka Hašková
Pomáhám jak je v mých silách. V Praze je myslím o ně postaráno dobře. Do chatu Politika nechodím.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 49. týden

Staré české filmy a pohádky se minulý týden líbily, a tak v nich ještě budeme pokračovat i v tomto týdnu.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

19%