To zatracený horko. Pořád si na něj nemůžu zvyknout. A to už jsem tady více než dva roky. Ještě, že většinu těžké práce dělají najatí domorodci. Dělají tady celé rodinné klany. A místní jsou rádi, že mají slušně placenou práci. A stejné je to i na ostatních archeologických koncesích. Na domorodé dělníky je většinou spolehnutí. Hlavně na ty, kteří jsou pověřeni dozorem nad vykopávkami. Ti mají mezi domorodými dělníky výsadní postavení a taky velmi slušný plat. Ti naši tu jsou už dlouhá léta. Na ranní poradě je seznámíme s tím, co je třeba dělat, a oni se už postarají o ostatní. A taky o to, aby nás kopáči a nosiči nevolali ke každému střepu, který vyhrabou. Sami jsou schopni posoudit, co je důležité a co nestojí za to volat archeology, kteří ve velkém stanu opodál zpracovávají nálezy. Nestranný pozorovatel by asi řekl, že je to nudná práce. Ale to je jen povrchní hodnocení. Probíráme se většinou hromadami hliněných střepů, hledáme nápisy, zapisujeme, zařazujeme do časových souvislostí. Je to spíš dobrodružství, jenom ne nuda.
Je to něco, o čem jsem snil už na gymplu. Egyptologie. Byla to moje vysněná meta. Když jsme si měli na jaře před maturitou vybrat, co chceme dělat dál, vybral jsem si pražskou filozofickou fakultu. Starý třídní Šplíchal mi to vymlouval a říkal, že studovat archeologii je blbost, že všechno je už objeveno, abych šel radši na strojárnu. Že inženýři jsou více potřeba. Ale já se té své představy nevzdal.
A tak teď sedím v otevřeném stanu v jižní části naší abúsírské koncese, malý kousek od rozsáhlé hrobky kněze Hetepiho z konce 3. dynastie, to znamená někdy z první třetiny třetího tisíciletí před Kristem.
Byl jsem první, kdo viděl, jak se hrobka pomalu vynořuje z písku egyptské pouště. Byl to prvotřídní objev. Profesor okamžitě uvědomil i doktorku Samiru, která nás má, z pověření egyptského ministerstva pro památky, na starosti. Když byla celá rozsáhlá hrobka odkryta a dostali jsme se i dovnitř, viděli jsme teprve, co jsme vlastně objevili. Pro takové okamžiky přece stojí za to hrabat se dlouhé dny v hromadách střepů a rozbitých sošek, aby jednou došlo k objevu, který navždy zhodnotí úmornou každodenní práci. I egyptští dělníci ve špinavě bílých dlouhých galábijích, kteří opatrně odkrývají vrstvy písku a země, i ti, kteří nosí vykopanou zeminu ve velkých plastových taškách mimo prostor vykopávek, i ti se spontánně radují nad každým takovým úspěchem a zpívají pokaždé jakousi monotónní píseň, jejímž slovům jsem nikdy příliš nerozuměl.
Když mám někdy trochu víc času a nemusím zpracovávat denní nálezy, hodnotit je a vkládat do našeho počítačového programu, přemýšlím o tom, co a proč to vlastně dělám. Nevím, jak druzí, ale já v sobě cítím někdy až zvláštní, těžko definovatelný neklid, který mne nutí pořád něco hledat a o něco usilovat. Jenže když to něco konečně naleznu, jedno, co to je, a v jaké je to formě, ten vnitřní neklid se za čas ozve znovu. A nutí mne jít dál. Nevím, jak u koho, ale ten stav nutkavé potřeby je motivací alespoň mého jednání. Chci zkrátka naplnit své možnosti. A tahle práce mne beze zbytku uspokojuje.
Před časem jsem se seznámil s mladým archeologem, který je členem amerického týmu, jenž odkrývá nově objevenou hrobku v Údolí králů. Vypadá to dokonce na jejich prvotřídní světový objev. Tu jejich hrobku mi sice neukázal, a ani se tomu nedivím. Postup prací je věcí jen amerického týmu a egyptského dohledu a veškeré informace jsou důvěrné.
Ukázal mi ale některé hrobky v údolí, které jsou běžným návštěvníkům nepřístupné. A tak jsem mohl poprvé na vlastní oči vidět celou tu nádhernou výzdobu, kterou jsem doposud znal jen z nemnohých fotografií. Tam jsem si také uvědomil, že jsem si vybral tu nejlepší profesi, jakou jsem mohl.
Když jsem potom seděl v jejich stanu a popíjel výbornou arabskou kávu, zadíval jsem se na chvíli na dominantu celé této oblasti, na horu Al-Qurn, která má zvláštní, přírodně tvarovanou podobu pyramidy. Trochu jsem zalitoval, že náš abúsírský okrsek je součástí rozsáhlé roviny, táhnoucí se od Káhiry až po Sakkaru. Pár kopců by tam mohlo být, pomyslel jsem si. Celkový pohled by to určitě oživilo.
Přítel Frank zpozoroval můj pohled a s úsměvem mi řekl:
„Tam seshora nás hlídá bdělým okem kobří bohyně Meretseger a tady neméně bdělým okem doktor Hassan z egyptského ministerstva. Takový dozor měli zajistit už před více než sto lety, aby jim Němci a Angličané nerozkradli, co se dalo. Egyptem si tak vyzdobili celá velká muzea.“
Když naši odkryli v Abúsíru konečně celou Hetepiho hrobku i s obřadní kaplí, kde se odehrávaly obětní rituály pro ducha zemřelého, ani jsem Frankovi nezáviděl jejich světový objev. Vždyť my ho máme taky. Při identifikaci hieroglyfických nápisů jsem si jako odborník užil své. Každá taková hrobka je totiž jedním ze základních předpokladů posmrtné existence starých Egypťanů. A výzdoba a hieroglyfické texty Hetepiho hrobky posunuly naše znalosti pohřebních rituálů zase o kousek dál, až k samým počátkům Staré říše. A to už stojí za pořádnou oslavu.
A tak dobrodružství poznání pokračuje. A s tím pokračuje i podvědomá snaha jít dál. Nechci mluvit
o nějakém zvláštním poslání. To je až přehnaně vznešená formulace. Ale cosi, ten běh osudových událostí, nezávislých na našem chtění, mne nutí k tomu, naplnit své lidské možnosti. A proto možná člověk dělá to, co dělá. Vždyť je to docela prosté.
* * *
