Národní divadlo
Ilustrační foto: Pixabay

Národní divadlo

22. 3. 2022

„Nechtěla bys jít v neděli do Národního?“ zeptal se mě Honza naprosto neočekávaně.

Můj manžel, muzikant, se mnou chodí na koncerty a do divadla jen velmi zřídka. Hudba mu nedělá dobře. Kdykoli ale sám od sebe přijde s nějakou podobnou iniciativou, jsem z toho radostí celá rozrušená:

„Super! Do Národního! To si piš, že chci jít. Co dávaj?“

„Jazz. Kluci tam hrajou. Už bude derniéra.“

„To si děláš legraci. Jazz v Národním!“ žasla jsem. Ačkoli jsem svou podstatou rocker, dixieland a swing miluju také.

„Fakt, nekecám. Je to pravda,“ ujišťoval mě a já jsem si pomyslela, že takový hudební zážitek si určitě nesmíme nechat ujít.

„Zavolám tam a zarezervuji lístky,“ slíbila jsem.

Přišel víkend. Zeptala jsem se manžela, jestli nezapomněl, že jdeme do divadla. Nezapomněl. Slavnostně jsme se oblékli a vyrazili na tramvaj. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po příchodu do divadla ve vestibulu na plakátech najednou uviděla, že dávají operu. V pokladně mi paní vysvětlila, že jsme tam o den dřív, že je teprve sobota.

„No, to si to vyslechnu, ale hlavně, že jsme to neprošvihli,“ vyděsila jsem se a zároveň si v duchu dodávala odvahy přiznat svou chybu, neboť se mi něco takového nestalo poprvé.

„Promiň, chybička se vloudila a nějak jsem si popletla dny,“ omlouvala jsem se.

„To je neuvěřitelné, jak se ti to zase mohlo stát?“ opakoval muž stále dokola, když pil jedno pivo za druhým v blízké restauraci. Po třetím pivu se trochu uklidnil a mohli jsme se vydat na cestu k domovu. V tramvaji jsme se pohodlně usadili až v zadní části. Na další zastávce přistoupil mladík s fenkou německého ovčáka. Najednou jsem ucítila, že něco šťouchá do mé pravé paže. Byl to čumák. Fenečka mi chtěla nadzvednout ruku, abych jí mohla drbat na hlavě.

„Jeje, ty jsi pěkná holka,“ začala jsem si s ní povídat. Manžel zaslechl nějaký hluk. Otočil se a nohy při tom vytočil do strany, a ještě se hodně předklonil, aby dobře viděl, co se děje. Naneštěstí v tu chvíli začala tramvaj prudce brzdit. Muž ztratil balanc a spadl na břicho do uličky, kde zůstal ležet, jak široký, tak dlouhý. Měla jsem co dělat, abych zachovala alespoň částečné dekorum…

Byla tma, když jsme o tři čtvrtě hodiny později dorazili domů. Manžel, už v dobré náladě, se nabídl, že ještě vyvenčí našeho psa. Zastavil se ve vchodových dveřích a zavolal na něj:

„Ty starej vopičáku, kde jsi? Koukej vylézt z postele! Jdeme ven!“

Najednou se otevřely vedlejší dveře a z pokoje vyšel můj tatínek.

„Volá mě někdo?“ zeptal se dobrosrdečně.

To už na mě bylo moc a dekorum šlo stranou.

Druhý den byla kýžená neděle. Zase jsme se hezky oblékli a zase jsme vyrazili tramvají do divadla. Na druhý pokus jsme tam tedy byli ve správný den, ale štěstí nám stejně nepřálo. Představení bylo bohužel pro nemoc zrušeno.

Co se dá dělat, jazz jsme sice neviděli, ale za tu srandu to stálo.

kultura Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Někdy příjde takový "den blbec'. Hezké.
Anna Potůčková
Hezky napsané a hlavně úsměvný článek. A zejména v této době je třeba takových článků více. Řežu se smíchy při představě pádu v tramvaji
Zdenka Soukupová
Aleno, opravdu byste asi takovou legraci při koncertě nezažili. Je to tak srandovní, že věřím, že je to skutečný příběh. To by ani největší humorista určitě nevymyslel. Chechtám se.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.