Můj manžel, muzikant, se mnou chodí na koncerty a do divadla jen velmi zřídka. Hudba mu nedělá dobře. Kdykoli ale sám od sebe přijde s nějakou podobnou iniciativou, jsem z toho radostí celá rozrušená:
„Super! Do Národního! To si piš, že chci jít. Co dávaj?“
„Jazz. Kluci tam hrajou. Už bude derniéra.“
„To si děláš legraci. Jazz v Národním!“ žasla jsem. Ačkoli jsem svou podstatou rocker, dixieland a swing miluju také.
„Fakt, nekecám. Je to pravda,“ ujišťoval mě a já jsem si pomyslela, že takový hudební zážitek si určitě nesmíme nechat ujít.
„Zavolám tam a zarezervuji lístky,“ slíbila jsem.
Přišel víkend. Zeptala jsem se manžela, jestli nezapomněl, že jdeme do divadla. Nezapomněl. Slavnostně jsme se oblékli a vyrazili na tramvaj. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po příchodu do divadla ve vestibulu na plakátech najednou uviděla, že dávají operu. V pokladně mi paní vysvětlila, že jsme tam o den dřív, že je teprve sobota.
„No, to si to vyslechnu, ale hlavně, že jsme to neprošvihli,“ vyděsila jsem se a zároveň si v duchu dodávala odvahy přiznat svou chybu, neboť se mi něco takového nestalo poprvé.
„Promiň, chybička se vloudila a nějak jsem si popletla dny,“ omlouvala jsem se.
„To je neuvěřitelné, jak se ti to zase mohlo stát?“ opakoval muž stále dokola, když pil jedno pivo za druhým v blízké restauraci. Po třetím pivu se trochu uklidnil a mohli jsme se vydat na cestu k domovu. V tramvaji jsme se pohodlně usadili až v zadní části. Na další zastávce přistoupil mladík s fenkou německého ovčáka. Najednou jsem ucítila, že něco šťouchá do mé pravé paže. Byl to čumák. Fenečka mi chtěla nadzvednout ruku, abych jí mohla drbat na hlavě.
„Jeje, ty jsi pěkná holka,“ začala jsem si s ní povídat. Manžel zaslechl nějaký hluk. Otočil se a nohy při tom vytočil do strany, a ještě se hodně předklonil, aby dobře viděl, co se děje. Naneštěstí v tu chvíli začala tramvaj prudce brzdit. Muž ztratil balanc a spadl na břicho do uličky, kde zůstal ležet, jak široký, tak dlouhý. Měla jsem co dělat, abych zachovala alespoň částečné dekorum…
Byla tma, když jsme o tři čtvrtě hodiny později dorazili domů. Manžel, už v dobré náladě, se nabídl, že ještě vyvenčí našeho psa. Zastavil se ve vchodových dveřích a zavolal na něj:
„Ty starej vopičáku, kde jsi? Koukej vylézt z postele! Jdeme ven!“
Najednou se otevřely vedlejší dveře a z pokoje vyšel můj tatínek.
„Volá mě někdo?“ zeptal se dobrosrdečně.
To už na mě bylo moc a dekorum šlo stranou.
Druhý den byla kýžená neděle. Zase jsme se hezky oblékli a zase jsme vyrazili tramvají do divadla. Na druhý pokus jsme tam tedy byli ve správný den, ale štěstí nám stejně nepřálo. Představení bylo bohužel pro nemoc zrušeno.
Co se dá dělat, jazz jsme sice neviděli, ale za tu srandu to stálo.
