Děti si odvykly mít pevný každodenní program. Přestože se život už vrátil do normálu, mnohým se v podstatě zalíbilo vysedávat doma u počítačů, mobilů a televizorů. A pojídat, co zrovna domácnost nabízí. Zejména starší rodinní příslušníci tento problém vidí jasně – lidé vyššího věku totiž nejsou na takový životní styl ze svého dětství a mládí zvyklí a nechápou ho.
„Před pandemií spousta dětí kromě cesty do školy a zpět docházela do sportovních kroužků, měly tréninky, zápasy nebo alespoň pravidelnou tělesnou výchovu ve škole. S tím byl během lockdownu konec. Ve sportovně založených rodinách se rodiče snažili dětem najít nějaké sportovní vyžití, brali je na vycházky a podnikali rodinné cyklovýlety,“ říká Jana Havrdová z Českého svazu aerobiku a fitness. „Ale velká skupina dětí takové štěstí neměla. Ztratily chuť se hýbat, nemají motivaci ani disciplínu. Jsou mezi nimi i děti z rodin s nižšími příjmy, kde jsou jakékoli další náklady na sportovní kroužky nemyslitelné,“ tvrdí.
Jenže v mnoha rodinách vidí tento problém jinak. Vypráví čtyřiašedesátiletý Karel, děda tří vnuků: „Dcera i syn pořád tvrdí, že nemají na to, aby dětem platily sportovní kroužky. Proboha, copak mi naši někdy něco platili? U nás se stavěl barák, my s bratrem každou volnou chvíli museli tátovi pomáhat, máma obracela každou korunu. Ale kdykoli bylo volno, lítali jsme venku. Měl jsem prastaré kolo a stejně prastaré brusle. Hokejku mi táta vyřezal k kusu dřeva. Nikdy jsem nechodil do žádného sportovního ani jiného kroužku, přesto jsem se přirozeně hýbal, protože jsem běhal, hrál hokej na rybníku, jezdil na kole po širokém okolí. Dcera a její manžel jsou líní, sami pořád sedí u počítačů, tak co mají ti jejich kluci vidět jiného? Stejně je to se synem. Ten si sice dopřál drahé kolo, ale jezdí na něm sám s partou chlapů, kde se předhánějí, kdo má lepší výbavu. Na synka nemá čas, ten se válí doma a cpe se vším, co mu máma podstrojí.“
Když začne tyto své názory prezentovat v rodině, samozřejmě se se zlou potáže. „Nesrovnávej svén dětství se současností, byla jiná doba, dnes děti nemohou jen tak samy běhat venku a covid jim změnil život,“ tvrdí jeho dcera.
Čím dál více učitelů, trenérů a vedoucích různých kroužků se zapojuje do různých projektů, které si kladou za cíl vzbudit v dětech chuť se hýbat. Jenže, i když do školy přijde někdo, kdo dětem předvede různé druhy cvičení a sportu, přivede je na sportoviště a dokáže s nimi pracovat zábavnou formou, když je pak doma v lednici čekají salámy a kyblíky zmrzliny, dítě stejně tloustne.
„Nikdy jsme nebyli nějak zvlášť sportovní rodina, ale nikdo u nás nebyl obézní. Jedli jsme střídmě, normálně, pracovali jsme na zahradě, chodili na vycházky. Jenže vnučka jen sedí a tloustne tak, až mě to děsí,“ vypráví sedmdesátiletá Jitka. Nedávno čtrnáctiletou vnučku přemluvila, ať s ní jede na výlet do Beskyd. „Vyšly jsme si z Rožnova na Radhošť, je to po pěkné mírně stoupající asfaltce. Ještě jsme nebyli ani na chatě Mír, což je taková příjemná zastávka při cestě a vnučka fňukala, že už dál nemůže. Funěla, byla celá zrudlá, dostala jsem strach a vrátily jsme se. Valila se jako kulička, až mi jí bylo líto. Její máma o tom nechce slyšet, říká, že není obézní. Jenže já mám v sedmdesáti lepší kondici než ona ve čtrnácti a menší břicho. No to je přece strašné,“ říká nešťastná babička.
Prarodiče vždy bývali považováni za ty, kteří vnoučátka tak trochu kazí tím, že jim podstrkávají sladkosti a nezdravá kalorická jídla. V poslední době to přestává platit. Právě starší lidé velmi jasně vidí, jak odlišně dnešní děti žijí ve srovnání s dobou, kdy bývali dětmi oni. Uvědomují si, že tolik dětí, které mají nadváhu nebo přímo jsou obézní, nikdy nebylo. A tak se jim do myslí vkrádá otázka: nejsou všechny ty řeči o tom, že jsme se přestali hýbat během pandemie, jen výmluva a snaha vysvětlit si vlastní lenost a neschopnost přestat se přejídat?
