Devětašedesátiletá Danuše má ale kromě zmrzliny ještě jednu lásku, kterou objevila „na stará kolena“. A tou jsou seskoky padákem. Ale začneme nejdříve u té zmrzliny.
Právě dnes vám začíná nová, už desátá, sezóna ve vašem stánku. Jak jste se vlastně k točení zmrzliny dostala?
Dostala jsem se k tomu asi rok po nástupu do důchodu. Peníze se rychle rozkutálely, a tak jsem hledala brigádu, která by mě bavila. A ono to po nějakém čase vyšlo a já nelituji. Navíc spolupráce s mým nadřízeným je vynikající a o tom to je také.
Co vás na té práci nejvíce baví?
Celý život jsem pracovala mezi lidmi ve fotoateliéru. Třicet let jsem pracovala také jako pionýrská vedoucí. Prostě práce s lidmi mě vždy bavila, což mi po odchodu do důchodu chybělo. Mohu říct, že nejvíc mě těší právě kontakt s dětmi. Samozřejmě, že i dospělí jsou příjemní, ale děti, ty jsou bezprostřední, mají čistou dušičku a rádi si povídají. Ti vám poví i to, co neví. S nimi mi čas rychle ubíhá. I dospělí si chodí popovídat, podělí se se mnou o radosti, ale i o bolesti. Těch příběhů a zážitků za těch deset let je opravdu hodně. Potěší, když jdete po ulici a děti i dospělí se k vám hlásí. Jednoduše řečeno, já zmrzlinou žiji a zmrzlina mě drží při životě. A po pravdě, kdyby nebylo zmrzliny, nevím, kde bych dnes byla.
Kolik zmrzlin denně natočíte?
Jejda, tak to jsem nikdy nepočítala. Ale pamatuji si, že maximálně jsem natočila zmrzliny z 18 kg směsi. Po namíchání to je 54 litrů zmrzliny. Máme malou, střední, velkou a termo kelímek. Malá zmrzka váží 70g, střední 110g a velká 160g. Děti si berou nejvíce malou zmrzlinu, jsou chvíle, kdy se nezastavím a stačím akorát pít, protože z mluvení mám sucho v puse. Nesmím děti ošidit o pár milých slov, na které čekají a tolik by mi toho chtěli říct.
Se svými zákaznky. FOTO: Poskytnuto z archivu Danuše Onderkové
Předpokládám, že za ta léta už máte své stálé zákazníky…
Jistě, první sezónu jsme se jen tak „oťukávali“ a seznamovali a každým rokem jich přibývalo. Dospělí se vraceli při zahájení s otázkou: „Tak se jdeme podívat, jestli jste se nám vrátila a jestli máte stejně dobrou zmrzlinu jako loni.“ Děti chodily a ptaly se, jestli si je pamatuji a bylo vidět, že jsou rády, když si pamatuji i jejich jména. Těm tenkrát nejmladším je už dnes 12-13 let a stále za mnou chodí. Vloni jsem prodávala na jiném místě, protože Kaufland, u kterého jsme měli stánek, se renovoval, ale někteří zákazníci si mě našli. A zase naopak mi někteří slíbili, že si letos ke Kauflandu za mnou udělají s dětmi procházku, za dobrou zmrzlinou a milou paní zmrzlinářkou. Což mě těší.
Prodáváte zmrzlinu denně bez přestávky od dubna do října. Jak se to dá zvládnout fyzicky a psychicky?
Mám výhodu, že když mě práce baví, nehledím na čas, nejsem unavená. To bylo v obou mých zaměstnáních, ve fotografii (37 let) i v gumárenské výrobě u lisu (3 roky). Kdybych neměla ne stěně kalendář a neškrkala dny, tak ani nevím, kterého je a co je za den. Prodej zmrzliny začínám 1. dubna a končím 30. září. Když je pěkně, čas utíká daleko rychleji, ale zvládám to i za deště. Lidi se zastaví, popovídají si a jdou dál. Dobré je, že mám samé milé a příjemné zákazníky a hlavně děti, což mě nabíjí. A takový „blbec“, který dokáže pokazit náladu, je maximálně jeden za sezonu, a to se dá zvládnout. Další výhodou je, že stánek mám asi 5-7 minut od domova, otevřeno mám od 10-19 hodin. V létě, když je pěkně, od 9-20 hodin. Říkám, že na stánku jedu na 150 procent, ale jakmile doma za sebou zavřu dveře, jsem na 5 procentech…V noci se krásně vyspím a ráno začínám opět na 150 %. Půl roku uběhne strašně rychle, ale v polovině září, když si uvědomím, že se blíží konec sezóny, se začíná také projevovat menší únava. Mohu říct, že potom prospím skoro dva dny v kuse (smích).
Natočíte si někdy zmrzlinu i pro sebe? Máte vůbec na ni chuť, když ji denně prodáváte?
Jééé, zmrzlinu miluji od malička, a i dnes bych ji mohla od rána do večera. Přiznávám, že první rok jsem si zmrzlinu koupila na konci směny, nebo když jsem měla volno dost často a to nebyla malá, ale velká. Jenže jsem zjistila, že se mi posunula ručička na váze nahoru a dolů to šlo moc těžko. Tak jsem s tím musela skončit. Stačí mi ale ochutnat ráno, abych zjistila, že mám zmrzlinu dobrou, a potom při každém namíchání a dolití nové zmrzliny do stroje, promíchám a olíznu stěrku. Někdy se ale stane, že mám na ni velikou chuť, tak si ji koupím, ale to je tak maximálně dvakrát za sezónu.
Je vidět, že vaše práce je i vaším koníčkem. Vy ale máte ještě jednoho velkého "koně" a tím jsou skoky padákem. Kdy jste se poprvé spustila z nebe a jaké to bylo?
No to je pravda, do toho velkého „koně“ jsem se zamilovala. Na ten první seskok jsem si ale musela počkat dva roky. První rok jsem to musela odložit, protože jsme měli moc práce, dostala jsem seskok od mého šéfa a jeho kolegů k 65. narozeninám, věděli, že je to můj sen. Seskoky jsou totiž ve stejnou dobu jako můj prodej. No a druhý rok to bylo kvůli pandemii. Takže po dvou odkladech pro špatné počasí byl den „D“ 19. 6. 2021. Stále jsem se těšila a žádné zvláštní pocity jsem neměla. Myslela jsem, že nějaká nervozita přijde cestou na letiště do Dolního Benešova, kam mě vezl bratr. Ani v autě se žádné zvláštní pocity neprojevily a stejné to bylo na letišti. Měla jsem příjemného instruktora, na nějaké stresování stejně ani nebyl čas. Samotná příprava, upevnění do popruhů a poslední pokyny v letadle byly, dá se říct senzační. A samotný seskok? Prostě paráda, vše pod vámi vidíte z ptačí perspektivy, rozhlížíte se po krajině. Vůbec mi nedošlo, že letíme volným pádem. Dokonce jsem ani nezaregistrovala otevření padáku, žádné zhoupnutí směrem vzhůru, jak to bývá vidět ve filmech. A najednou jsem měla natáhnout nohy, a už jsem seděla na zemi. Těžko popsat pocit, to se musí zažít na vlastní kůži. Pravda je, že jsem se do skoků okamžitě zamilovala a prohlásila jsem, že si to musím zopakovat alespoň 1x za rok. Vloni jsem si seskok zopakovala ještě v září a letos se chystám znovu. Hold, láska je láska.
Když klesáte volným pádem, napadá vás v tu chvíli něco, je čas na nějaké myšlenky?
Samotný volný pád trvá asi 8 až 10 vteřin, na nějaké myšlenky čas není, aspoň u mě čas nebyl, kochala jsem se pohledem na přírodu, lesy, louky, Hlučínskou štěrkovnu (koupaliště) i samotné letiště.
A strach opravdu nepřišel?
Ne, věděla jsem, že instruktoři jsou zkušení, a tak jsem se odevzdala do jejich rukou. Vím, že se může stát cokoli, ale to platí, i když letíte na dovolenou letadlem, jedete autem nebo vlakem. Prostě si nějaké katastrofy nesmíte připouštět. Nevadí mi ani před seskokem vidět nějaký katastrofický film. Takže strach opravdu nemám, a těším se na další seskok.
Danuše při seskoku. FOTO: Poskytnuto z archivu D. Onderkové
Máte rodinu v zahraničí, ve Velké Británii. Vaše dcera se tam vdala?
Ano, dcera mi odjela do Anglie pracovat jako au pair po ukončení vysoké školy, když nemohla sehnat práci. Vždy ale tvrdila, že tam zůstat nechce. Ale víte, jak to je, člověk míní a život mění. Po dvou letech si našla přítele, našla si novou práci. Pracuje jako sociální pracovnice, takže jezdí ke starším lidem, přihřeje oběd, podá léky, občas i s dotyčným nějaké nákupy a tak podobně. Záleží, co mají domluvené s agenturou, většinou se u každého zdrží tak 15 minut. Časově musí vše dodržovat. Jezdí sem a tam, je to náročné, ale práce se ji líbí a zatím by ji neměnila. Vdaná není, ale má dva šikovné kluky, Alex má 12 a Sammy 9 let.
Jaké je to pro babičku mít vnoučata stovky kilometrů daleko?
To víte, smutno mi po nich je, ale aspoň první narozeniny jsem si u každého musela zažít a dvakrát české vánoce v Anglii. Slaví totiž oboje svátky, tak, aby si mě kluci spojili s českými vánoci, když už je tam slaví. Ještě štěstí, že jsou sociální sítě a mobilní telefony. Přes WhatsApp jsme ve spojení podle časových možností, jednou za jeden až dva týdny a přes video se vidím i s chlapci. Jinak za dcerou létám vždy po skončení sezóny, tak nejpozději v polovině října, ale zato vždy na 4-6 týdnů. Ale mám i vnoučata v Česku, celkem jich je osm, pět chlapců a tři děvčata. A babičko mi říkají i tři děti, které si ke mně chodí pro zmrzlinu.
Uvažovala jste někdy, že byste se za dcerou odstěhovala? Dovedla byste si představit život někde jinde, než v Česku?
S dcerou jsme se už několikrát bavily, že až nebudu mít sílu prodávat zmrzlinu, byla by ráda, kdybych se za ní přestěhovala. Jenže lehko se to řekne a hůř provede. Byt má malý, kluci budou větší tak bychom měli brzo ponorkovou nemoc. A pronajmout si garsonku, to by mi důchod skoro nestačil. Byty jsou dost drahé. Prostě všechno má své pro i proti. U nás mám přece nějaké známé, se kterými si mohu popovídat a v Anglii bych těch známých moc neměla, také by mi nějakou dobu trvalo, než bych se domluvila anglicky. A byla bych dost odkázána na dceru. V Harlow jezdí autobusy tak 3-4x za den. Bez auta se tam člověk neobejde. Zašla bych maximálně do Teska, což je asi půl hodiny, ale do města už ne. Tak jsme se rozhodly to zatím nechat tak, jak to je.
Jak se vám stárne, máte vůbec na stárnutí čas?
Čekají mě dvě oslavy. Letos oslavím 10 let prodeje zmrzliny a příští rok moje kulatiny. Roky sice přibývají, ale svůj věk si nepřipouštím, připadá mi, že mám tak o deset až patnáct let méně. Loni jsem začala jezdit do práce na elektrokoloběžce.
A máte ještě nějaké nesplněné přání?
Rozhodně, ještě přece není všem dnům konec. Čeká mě ještě spousta seskoků (smích), ale hlavně si musím splnit ještě jeden sen. Balónem jsem letěla, sportovní letadlo jsem už také pilotovala, dokonce třikrát. Teď mi zbývá let tryskáčem. Ale i na ten určitě dojde.
