A hele, je tu otázka, respektive hned série otázek: „Co to je vlastně spravedlnost? Existuje vůbec ta žena, co ji lidi sochají většinou s šátkem přes oči a s mečem a váhami v rukou? A proč vlastně ten šátek má, vždyť neuvidí kolik co váží, případně ani kam tím mečem seká? Je to celý nějaký divný. A jak je to s vyšší spravedlností? Platí přísloví, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě? Nebo že na každou svini už se někde vaří voda?
Alespoň na jednu z těch otázek si odpovědět umím – na tu o mlýnech, i když zrovna v tomhle případě mlely dost rychle. Kamarádka Jarča mi vyprávěla, jak seděla doma a zazvonil telefon. Jeden známej se ptal, co je s jejím Honzou, že prej před chvílí viděl jejich auto totálně rozsekaný vedle silnice před Prahou. Jarča dramaticky líčila, že v hysterickým zoufalství začala obvolávat nemocnice, policajty, záchranku, pak ale znovu zavolal ten známej, ať je v klidu, že Honza už sedí v hospodě s pojišťovákama, popíjej a řešej nehodu. Nic se mu nestalo, jen si prej roztřískal mobil. „Tak jsem se rozhodla, že ho ztrestám za tu hrůznou hodinu, kterou mi způsobil, že ho prostě zbiju jak psa. S válečkem na nudle jsem sedla na židli v předsíni a čekala,“ popisuje. Jenže Honza nešel a na ní přišlo spaní. Váleček si ale odhodlaně vzala i do postele. K ránu ji vzbudila opilecká samomluva na chodbě a pátravé škrábání klíčem po bytových dveřích. „Než jsem našla pantofle a váleček, on to stihnul a vlezl do koupelny. Letěla jsem na něj a najednou slyším děsnou ránu a jeho kvílení. Ten ožralec se natahoval ke kohoutkům, že si napustí vodu, na předložce mu ustřelila kopyta, zřítil se do vany a zlomil si dvě žebra a raťafák,“ sděluje Jarča se spokojeným úsměvem. „Tak jsem v klídku uklidila váleček, vykouřila si cigárko a zavolala mu sanitku. A poděkovala jsem božím mlynářům, že to za mě tak promptně vyřídili.“
Ale vraťme se k Ondrově karetní spravedlnosti. On fakt hraje mariáš dobře, my ostatní jsme proti němu tak trochu žabaři. Učil se od slovutných mistrů, má za sebou léta tvrdýho poctivýho tréningu. Kdyby s touhle přípravou místo karbanění třeba běhal maratón, nikdo ho nedožene. Všichni ti Etiopci, Ghaňané, Marokánci, a další vychrtlíci z Afriky, kteří už dlouho po světě vyhrávají co se dá, by mu jen z dálky čuměli na záda. Kdyby dělal judo, flákne s Lukášem Krpálkem na žíněnku za pět vteřin. Tak jak je možné, že my, mariášová druhá liga, ho občas oškubeme? Že by si spravedlnost pod tím šátkem přes očička přece jen občas schrupla? A spinká jen při mariáši, nebo i při jiných příležitostech? No, nechme toho.
Ondra se mezitím uklidnil a brilantní trumfovou operací právě vyhrál dvakrát flekovaných sto sedm v červených. Navíc proti trumfové hlášce, což – jak každej mariášník jistě potvrdí – jest pravý klenot na hedvábné podušce této čarokrásné hry. Hlavu má hrdě zakloněnou, rytmicky si hladí panděro a promlouvá do prostoru, kterým zní přesunování našich mincí na jeho hromádku: „Jen si spi, ty nespolehlivá babo s hadrem přes ksicht! Klidně hnípej navždy, pravej mistr se bez tebe obejde. Silnej jedinec totiž dokáže vzít tu pravou spravedlnost do vlastních rukou, abys věděla!“
Hra běží dál, chvíli se nic zvláštního neděje, pak ovšem Ondra prohrává betla, neboť mu v talónu, kam si najisto šel pro dvě červený, zákeřně přišla zelená desítka a Pepča měl v listě čtyři zelený s devítkou. A do prostoru, kterým zní jen přesunování Ondrových mincí na naše hromádky, náhle zaburácí jeho hlas: „Ta slepá káča pitomá už zase chrní!“
