Putováni, památky a moře v Černé Hoře
Černohorský Kotor. FOTO: Pixabay

Putováni, památky a moře v Černé Hoře

18. 4. 2022

Tento příspěvek volně navazuje na předcházející článek s názvem Naše strastiplná cesta k moři. Jsme v roce 1984, kdy jsme se s manželem poprvé vydali k moři do tehdejší Jugoslávie.

Po náročné třídenní cestě směrem k jihu jsme dorazili do přístavního města Bar v Černé Hoře. Počasí je stále nevalné, utahaní jsme jako koťata a já jsem navíc chytila cestou parádní rýmu. A tak jsme první hodiny našeho pobytu u moře prospali ve stanu. Ani následující den nebylo počasí vhodné na koupání, tak jsme se rozhodli, že trochu prozkoumáme okolí. Vlastní přístavní a více méně moderní město Bar nás až tak nezaujalo, ale zajeli jsme do několik kilometrů vzdáleného starého Baru, jehož historie sahá minimálně do 10. století. Uvítaly nás pozůstatky středověkého města, kde se právě konal trh. Pamatuji si hlavně ohromné hromady pletených košů a košíků, mezi kterými pobíhaly kozy a slepice. A spoustu prodejců nabízejících či téměř vnucujících své produkty. Bylo to pro mě téměř neuvěřitelné divadlo, které se odehrávalo ve středověkých kulisách. Z významného města, kde kdysi stávalo mnoho kamenných domů, biskupský palác, katedrála i dva kostely, toho moc nezbylo. Co nezničili Turci koncem 19. století, kdy museli Stari Bar opustit, to dokonalo zemětřesení v roce 1979. Jak vypadá Stari Bar v současnosti nevím, pouze jsem se dočetla, že část památek byla zakonzervována nebo dokonce obnovena.

Po dalších několika kilometrech cesty se blížíme k nejjižnějšímu městu Černé Hory Ulcinj. Dominantou tohoto města je rozsáhlý Ulcinjski grad. Ten jsme bohužel nenavštívili, ale můžeme ho obdivovat aspoň z pláže. Zamračená obloha se konečně roztrhala a objevilo se slunce. První příležitost ke koupání! Muž se vrhnul do vody okamžitě. Já jsem si vyhledala trochu stínu a dumala jsem, zda se s tou svou rýmou odvážím jít do vody. Pláž tady tvoří netypický tmavě šedý písek. Prý má dokonce léčivé účinky. Zahrabala jsem si do něj aspoň chodidla a kochám se střídavě pohledem na moře a na mohutný hrad. A zároveň sleduji hlavu svého muže v moři, která se neustále vzdaluje. A v tomto rozpoložení se vedle mě beze slova uvelebil mohutný snědý Černohorec s vydatně chlupatou hrudí. Obsah našeho rozhovoru si už za ta léta nepamatuji. Ale stále před sebou vidím svého muže, jak kvapně vylezá z vody a pro něj něj nezvyklou rychlostí se žene rovnou k nám. Dodnes trvá na tom, že mě tehdy zcela jistě zachránil před únosem do Albánie.

obrazek00001.jpg

 

V bezpečí našeho oranžového žigulíka ujíždíme dále na jih. Marně jako navigátor hlasitě protestuji, že máme špatný směr. Vždyť na jih od města Ulcinj jsou už jen hranice s Albánií! Zastavujeme na malém parkovišti u přívozu a necháváme se přes řeku převézt. Brzy se dozvídám, že jsme v nejjižnějším cípu Jugoslávie na ostrově Ada Bojana. Ostrov má trojúhelníkový tvar, ze dvou stran je omýván sladkými vodami řeky Bojany a z jedné strany Jaderským mořem. A na tomto ostrově je nádherná velká nudistická pláž a vlastně celý nudistický komplex. Konečně jsem pochopila tajný záměr mého muže! S návštěvou nudistické pláže bych nikdy dobrovolně nesouhlasila, a tak mě sem jaksi unesl. Dochází mi, že nemám kam utéct, jsem prostě v pasti. A tak kráčím vzdorně po rozpáleném písku a vyhlížím pláž. U první značky přeškrtnutých plavek se začínám svlékat, i když široko daleko není ani živáčka. Napětí mezi mnou a mým mužem se rapidně zvyšuje, ale já odhodlaně rázuji pouze s kloboukem na hlavě. Konečně jsme na pláži! Stydím se nekonečně, ale naštěstí je tam jen pár lidí a každý si hledí svého. Rychle se nořím do mořské vody a zažívám jednu z největších slastí. Voda je příjemně vlahá a laskavá. Objímá mě, doráží na mě, laškuje se mnou. Příjemně mě chladí a občas šplouchne až do obličeje. Udělám zkušebně pár temp, ale pak se nechám jen pohupovat vlnkami. V této chvíli jsem jen já a moře. Z nudistického ráje odjíždíme až v podvečer. Moje prvotní naštvání a znechucení už dávno pominulo. Stejně jako rýma, která nemá ráda slanou vodu. Jako zodpovědný navigátor dávám opět pozor na zpáteční cestu a mlčím. V duchu si přebírám zážitky dnešního dne.

Je čas opustit naši základnu v Baru a pohnout se směrem na sever. Na cestě jsme už více než týden a mně se začíná stýskat po našich dvou malých synech, které jsme nechali u babiček. Muž mě neobratně utěšuje, že už jsme vlastně na cestě domů. S každým ujetým kilometrem jsme jim blíž a blíž. Cestou kolem pobřeží nás občas zláká zajímavý výhled a zastavíme. Fotíme a kocháme se. Po poledni přijíždíme do Sutomore. Potřebujeme doplnit zásoby a máme v plánu se trochu zchladit koupáním v moři. Úzká a přeplněná pláž je pro nás zklamáním, a tak brzy jedeme dál. Je pozdní odpoledne a začínáme hledat vhodný kemp. Bohužel oba kempy, které jsme si vytipovali podle mapy, jsou zavřené. Prostě konec sezóny je znát. Nervozita začíná být znát. Za houstnoucího šera konečně narazíme na směrovku do kempu. Ani netušíme, kde právě přesně jsme. Velím k odbočení doleva. Sjíždíme ve směru šipky velmi pomalu po prudké kamenité cestě k moři. Kemp je naštěstí v provozu. Po nezbytných formalitách je nám přidělen prostor na jakési malé kamenité terásce. Vejde se tam jen stan a auto. Stavba stanu nám už docela jde, stavíme ho s pocitem, že na tomto místě strávíme několik dalších dní. Naše oči si pomalu zvykají na houstnoucí tmu. Vaříme si polévku na plynovém vařiči a postupně vnímáme, jak se kolem nás rozsvěcují další terásky se stany. Usínáme s myšlenkou, že to asi bude oblíbený kemp, když je tak zaplněný i v závěru sezóny.

Ráno se opatrně vyhrabu ze stanu. Jsem založením skřivánek a rána mám ráda. I když je prožívám většinou sama, protože moje ponocující sova ještě tvrdě spí. Obloha je bez mráčku, slunce svítí jako o život, cikády už koncertují a podle šumění nemůže být moře daleko. Mám v plánu si zaskočit do umývárny a pak se vypravit na malý ranní průzkum. Najít umývárnu není až tak těžké. Na jediné rovince uprostřed kempu stojí dlouhatánský kovový žlab okrášlený několika vodovodními kohoutky. A u něj si čistí zuby hned několik naháčů s ručníky ledabyle přehozenými přes rameno. A o kousek dál několik dalších neoděných hraje volejbal. Dochází mi to jen s malým zpožděním. Teď jsme dokonce v nudistickém kempu! Vracím se do našeho stanu jako vichr z hor. Teď už žádné ohledy! Vytahuji rozespalou sovu ze spacáku, sypu na ni všechno v jedné dlouhatánské větě bez interpunkčních znamének a stojím nad ní jako vykřičník. Následuje dlouhé ticho, které by se mohlo krájet. A pak vynesení rozsudku: “Tys přece zavelela zahnout do kempu, když jsi viděla ten ukazatel. A na něm bylo napsáno Camp FKK.”

Uraženě trávím celé dopoledne zavřená sama ve stanu. Jediným společníkem je mi průvodce Jugoslávií a podrobná mapa. Utěšuji se, že kemp v mapě není označen jako nudistický. A to FKK jsem na ukazateli jsem prostě přehlédla. Právě, když mám toho svého trucování plné zuby, vrací se muž s čerstvými broskvemi a hrozny. Do zátoky prý přijela zásobovací loďka s ovocem a zeleninou. Nechávám se chvíli udobřovat a přemlouvat. Také se mi nechce hned bourat stan a jet o kemp dál. K večeru, když většina lidí z pláže odchází, konečně spolu sestupujeme na pláž. Ano, sestupujeme je to správné slovo. Je tu pouze úzká strmá pěšinky s mnoha schody vinoucí se mezi vysokými skalami. Pláž pod masivem je písčitá, jen místy se vyskytují velké balvany. Kousek od pláže je malý ostrůvek, na který společně plaveme. Voda nás krásně nese i hýčká, chladí i povzbuzuje. Nechce se nám z ní vůbec ven. Nakonec trávíme na opuštěné pláži celý večer až do západu slunce. Nemůžeme odtrhnout oči od obzoru, na kterém se rozzářila světla na ostrově Sv. Stefan.

svstefan.png

Sv.Štefan

V kempu zůstáváme asi tři dny. Objevujeme a užíváme si další malé romantické plážičky, na které se dá pouze doplavat. Postupně si začínám zvykat na celodenní absenci oděvu. V duchu si přiznávám, že je to docela praktické. Nemusím řešit problém mokrých plavek. Nic mě neškrtí, nesvazuje, nestudí. A navíc ušetříme čistá trička. Poslední den našeho slastného lenošení na této pláži však musím projít nečekanou zkouškou. Z monotónního šumění moře se najednou vyloupne nezvyklý výkřik: “Jé, ahoj Vlaďko!” Nade mnou stojí moje kolegyně z autoškoly se svým manželem. Rychle vstávám, a když si při představování potřásáme rukama, dívám se jim upřeně do očí. Slyšet zase češtinu je milé, protože v kempu většina návštěvníků mluví německy. Nakonec se docela dobře se pobavíme a dokonce získáme inspiraci pro další cestu.

Následující den odjíždíme z kempu a míříme do Cetinje. Kdysi to bylo hlavní město Černé Hory. V 19. století vzrostl vliv Cetinje poté, co Petr II. Petrovič-Njegoš úspěšně spojil 35 kmenů a vytvořil tak černohorský stát. Za časů Jugoslávie se však stala hlavním městem Podgorica a z významných budov v Cetinje vznikla muzea. Z města Cetinje pokračujeme do národního parku Lovčen a vyjedeme až na vrcholek hory Jezerski vrh, kde je Njegošovo mauzoleum. Vychutnáváme si nádherný a daleký rozhled do krajiny. A v oáze odpočinku v národním parku sbíráme tajně hříbky. Budou příjemným zpestřením naší stravy v následujících dnech.

Pohodu v národním parku vystřídá dramatická atmosféra při sjezdu z nadmořské výšky zhruba 1000 m.n. mořem do Boky kotorské. I když vidím na mapě husté serpentiny, dochází mi to až při pohledu z vyhlídky dolů do Kotorského zálivu. Úzká horská silnice s nezpevněnými okraji a místy vyvrácenými patníky je lemována rezavými autovraky rozesetými po úbočí. Větší vozidla se vyhýbají jen obtížně, kolony aut jedou velmi pomalu. Naštěstí neřídím, a tak můžu občas zavřít oči. Tři pohřební autobusy, které mají na střeše autobusu naložené pohřební věnce však přehlédnout nelze. Pomalu couváme v koloně na rozšířené místo, aby mohly autobusy projet. Ostatně cestou couváme ještě mnohokrát. Když konečně dojedeme dolů do Kotoru, mám jediné přání. Rychle vystoupit z auta na pevnou zem, pořádně se nadýchnout a postupně uklidnit rozhoupaný žaludek. Pro podobné serpentiny se v naší rodině od této chvíle zabydlel název “zvracečky”.

bokakotorska.png

Boka Kotorská

Z Kotoru si pamatuji hlavně spoustu domů poškozených zemětřesením. Bylo to poprvé, co jsem se s následky zemětřesení setkala na vlastní oči. Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy stupnice bylo v Černé Hoře v dubnu 1979. Jeho epicentrum bylo na jihozápad od měst Bar a Ulcinj. Toto zemětřesení poničilo řadu památek právě na Černomořském pobřeží. Když se trochu vzpamatujeme z krkolomneho sjezdu do Kotoru, objedeme v podstatě celý Kotorský záliv a v podvečer zakotvíme v malém soukromém kempu v Herceg Novi. Rozhodujeme se pro jednou přespat v autě, a tak ani nestavíme stan. Mám tak dost času připravit něco vydatného k večeři. Právě když si pochutnáváme na výborném rizotu s hříbky nasbíranými v národním parku, zaparkuje blízko nás v poloprázdném kempu další auto. Pár francouzsky mluvících mladých lidí se evidentně také rozhodl přenocovat v kempu. Na trávu vyhodili z auta jakýsi balík, ze kterého během několika vteřin vyrůstá před našima očima stan. Hbitě ho ukotvují několika kolíky, zavírají na zip a vyrážejí do restaurace na večeři. Nám cestovatelům ze socialistického tábora s minimálními finančními prostředky po tomto němém představení trochu hořkne naše rizoto v ústech.

hercegnovi.png

Herceg Novi

Další den pokračujeme v cestě po pobřeží směrem na sever a naším cílem je dostat co nejblíže k Dubrovníku. Nakonec zakotvíme na noc v kempu Mlini nedaleko Kupari. Kemp je pěkný, moderně vybavený, předpokládáme, že bychom se tady mohli zdržet několik dalších dní. Snad nejteplejší den naší cesty po Jugoslávii věnujeme návštěvě Dubrovníka. Údiv a prvotní nadšení z nádherných pohledů z hradeb na město i na moře se postupně mění v úmorné klopýtání nádherným starobylým městem. Během poledního vedra se ukrýváme ve stínu městských uliček. Dokonce se nám podaří najít Onofriovu kašnu i františkánský klášter ze 14. století. K večeru však už toužíme jen po jediném, ponořit se do chladivé mořské vody a nechat se hýčkat mořskými vlnkami.

dubrovnik.png

Dubrovnik

Naše další cestovní plány však nečekaně změní neobvyklá událost. Jednoho rána zjistíme, že naše auto na parkovišti v kempu je kompletně znečistěné od ptáků, kteří se rozhodli sněmovat právě na stromě nad naším autem. Nejsme takto postižení sami, několik dalším majitelů aut se také zuřivě lopotí s čištěním svých aut. Při omývání okének a karoserie sdílíme zajímavý příběh jednoho Slováka z cesty do Černé hory. Kdesi hluboko v Černé hoře jel dlouhé v koloně aut. Když všechna auta před ním začala blikat a zahýbala doprava, zahnul automaticky za nimi. Že není něco v pořádku, začal tušit až po chvíli. Kvalitní silnice zmizela a kamenitá cesta zamířila do úzké soutěsky mezi skalami. Uhnout nebylo kam, auta jedoucí za ním ho tlačila dál a dál do hor. Až po hodině cesta vyústila na rozlehlý palouk, kde auta začala parkovat. Vystupovali z nich samí černě oblečení lidé, on jediný človíček v červeném tričku a kraťasech. Po domluvě doprovázené divokou gestikulací prý pochopil, že se zde bude konat velký pohřební obřad. A on se se svým autem zapletl omylem do pohřební kolony. Byl prý rád, když ho milostivě propustili, ujížděl, co mu síly stačily a zastavil až tady v nejbližším kempu. A teď mu pro změnu ptáci znečistili auto. To mu ta dovolená pěkné začíná!

Ptačí nadělení, znechucení z přecpané pláže i neochota se koupat v plavkách nás rychle dovedly k radikálnímu rozhodnutí. Opustíme Černou Horu a pojedeme dál na sever s cílem najít si nějaký dobrý nudistický kemp a strávit v něm zbývající dny dovolené hlavně koupáním, lenošením a nabíráním sil na dlouhou cestu domů.

 

Fotografie: Úvodní snímek Kotoru - Pixabay, pohlednice v textu jsou z archivu autorky

 

 

 

cestování Jarní soutěžení 2022 moře
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Přibilová
Paní Vlaďko, děkuji za další zajímavé vyprávění o Černé Hoře.
Hana Polednová
Vlaďko, hezké zážitky. Na nuda pláž jsme nikdy nechodili, ale v Chorvatsku už se běžně chodilo na pláži i do vody bez horní části plavek, takže to jsem byla opálená skoro všude.
Soňa Prachfeldová
Tedy to je zážitků, moc se mi to líbilo, na nuda pláži jsem nikdy nebyla, asi bych ostych také překonala.
Irena Drob
Díky za připomenutí této krásné země, v r. 2004 jsem viděla téměř všechna místa, o kterých je zmínka v článku. Byly (s kamarádkou) jsme ubytovány v Baru, odkud jsme vyrážely na různá místa. Do Boky Kotorské jsme dopluly lodí, kterou doprovázelo velké množství velkých oranžovohnědých medúz, a nahoru šlapaly po svých, výhled stál za to. Jinak jsme cestovaly taxíky, což bylo jakékoliv auto, které na mávnutí zastavilo. Ve Stari Baru bylo hodně budov zrekonstruováno, atmosféra historického města zůstala. A nezapomenutelný byl pohled z moře na vysoké hory pohoří Rumija.
Dana Puchalská
Vlad'ko. Opět jsem si krásně početla a za to Ti děkuju.
Alena Tollarová
Takové dobrodružné cestování jsem nikdy nezažila a dost mě to mrzí. Čas plyne, vzpomínky zůstanou. Bezvadný cestopis :)
Jana Tulejová
Moc hezký článek, děkuji, připomněl mi mou milovanou Černou Horu. Poprvé jsem tam byla v červenci a srpnu 1989 s autobusovým zájezdem ROH našeho podniku. 3 týdny bez rodiny, jen s holkami z práce a kolegy z jiných oddělení. Poprvé v nesocialistické zemi, poprvé u Jadranu. Krása, úžas, kopa legrace a romantiky. Po revoluci jsme tam byli 4x, Budva, Tivat, výhled nad kotorským zálivem je nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Moc doufám, že se tam ještě podívám.
Jan Zelenka
Moc pěkné vyprávění. Nudistické pláže mi nikdy nevadily. jasně, že pár čumilů se tak vždy najde, ale je to výjimka. Poprvé jsme s tím setkali na Baltu. Černou horu jsme už nestihli, byť jsem se na ní připravil. Ale zážitkem byl Dubrovník, který jsme navštívili krátce po té hrozné balkánské válce. Část byla ještě poznamenaná srbským bombardováním. Článek mi přinesl opět trochu středomořské nostalgie.
Daniela Řeřichová
Další dobrodružné putování. Na Černou Horu máme také všelijaké vzpomínky, ale s nudou jsi mě pobavila. Mám to podobně jako Blanka, ta volnost bez oděvu je k nezaplacení, ale některé situace jsou příliš intimní. FKK jsme poznali poprvé u Baltu, tam to bylo hodně rozšířené.
Blanka Lazarová
Vladko, krásný , čtivý článek. S tou nudou to mám podobně, ale z rozumového hlediska je to úžasné. Jen se nemusím nahá promenádovat a už vůbec si neumím představit sportování na nuda pláži. Ale ta volnost ve vodě a pak třeba mezi skalami trochu stranou od lidí, to je super.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.