„Často říkají věci, které by jindy do očí nesdělili, zamlžují fakta a jsou ve svých vyjádřeních agresivnější, než by byli v běžné konverzaci,“ říká v rozhovoru pro portál i60 socioložka Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D. z katedry sociologie brněnské Masarykovy univerzity, která patří mezi přední odborníky na problematiku ageismu, sociologie stáří a stárnutí.
Nejrůznější dezinformační kampaně se nyní objevily v souvislosti s válkou na Ukrajině. Lidé ve vyšším věku mají za sebou mnoho zkušeností – někteří zažili ještě krutá padesátá léta, dobře si vzpomínají na okupaci v roce 1968 a dobu normalizace. Myslíte, že na základě těchto zkušeností vnímají dění na Ukrajině jinak, než mladší generace?
Máme signály, vycházející z kontaktů s provozovateli různých telefonních linek pomoci, že ano. Podle hovorů z těchto linek válka na Ukrajině opravdu mnohé seniory rozrušuje, mají zkušenosti ještě třeba z padesátých let či let okupace, mají z té doby mnohé neblahé zážitky. Tuší, jaký průšvih to může být. Nezřídka se bojí o své rodiny, o svá vnoučata, o svět, ve kterém budou žít.
Senioři jsou často považováni za hlavní příjemce a šiřitele nejrůznějších dezinformací. Často se brání: „Jsme staří, ale ne blbí.“ A podle sociálních sítí to vypadá, že pro část společnosti spíše platí: „Jsme blbí, ale ne staří.“ Jak to vnímáte vy?
Ano, to sedí. My vlastně víme o seniorech pořád strašně málo. A ještě míň víme o jejich on-line chování. Házíme do jednoho pytle všechny seniory, byť možná třeba to rozesílání řetězových e-mailů s dezinformacemi dělá jen opravdu malá skupina. Ostatně, svědčí o tom i moje osobní zkušenost. Když loni zemřel můj tatínek, viděla jsem v jeho e-mailové schránce, kterou mi zpřístupnil, řetězový email. Tak jsem na něj jen odpověděla, že děkujeme za e-mail, ale otec již zemřel. A člověk, který ten e-mail poslal odpověděl: „já vašeho otce vůbec neznám.“ Takže je možné, a teď nevím, jak to technicky funguje, jestli jsou to nějací roboti, kteří sbírají e-mailové schránky a pak na ně tyto dezinformace přeposílají, klidně je možné, že mnozí senioři ani o tom nevědí, že nějaké řetězové e-maily zasílají. Není to tedy určitě faktor věku. Na sociálních sítích nebo na nejrůznějších chatech se lidé chovají divně. Myslí si, že jsou neviditelní, že jsou všemocní a mohou si říkat, co chtějí. Tím, že se schovávají za určitou anonymitu, říkají mnohdy věci, které by jindy do očí ani neřekli, zamlžují fakta a jsou třeba i agresivnější ve svých vyjádřeních, než by byli v běžném hovoru třeba u stolu v kavárně. To působení v těch sociálních bublinách na sociálních sítích je trochu neblahé.
Jak moc poslední události – pandemie covidu a nyní válka na Ukrajině – se podle vás podepisují na vztazích ve společnosti, ale mnohdy i rodinách?
Určitě tyto extrémní události lidi ovlivňují. Vždyť několik posledních desetiletí jsme žili všichni v klidu a poměrném blahobytu. Teď ta situace vlastně navádí k tomu, abychom si vyhranili nějaký svůj názor a snažili se ho obhájit, často za každou cenu. Dochází pak k obnažení těch názorů a postojů, které mohou být pro okolí i poměrně překvapivé, a následně i k polarizaci ve společnosti. Na druhou stranu se současná doba dá brát i jako takové cvičení trpělivosti. Někdo prostě se nechá unést těmi událostmi a někdo je trpělivější, dokáže naslouchat a myslí si své, protože ví, že svými názory stejně toho druhého nepřesvědčí. Řekla bych tedy, že často jsou ty hádky, ke kterým někde dochází, zbytečné. Nemá cenu někomu nutit své názory.
Dost často seobjevuje hypotéza, že se rok od roku vytrácí ve společnosti úcta ke stáří. Je to tak?
Nejsem zastáncem takové hypotézy. Úcta ke stáří je mnohdy taková chiméra. Jednak jsou k tomu různé studie, ale je to patrné i z nejrůznějších historických románů či anglických divadelních her, kdy jsou staré ženy často vyobrazovány jako čarodejnice nebo alkoholičky… Kdysi neexistovaly důchody, byly nemoci, hladomory, staří lidé umírali v bídě v chudobincích. Každá doba nese něco dobrého a něco horšího, nicméně já se kloním spíše k těm názorům odborníků, kteří říkají, že se nikdy neměli senioři tak dobře jako dnes. I ta svoboda říkat co chceme, jak chceme, to dříve nebylo. Historická paměť některých je často poměrně krátká. Máme pocit, že starším lidem bylo líp, ale myslím, že to nebyla a není pravda.
A nemáte pocit, že ve většinové společnosti je vnímání slova senior stejné jako „nemohoucí, potřebující pomoc“ a že se tedy nevztahuje k věku či fyzické kondici?
Ano, tak to je, a dělají to hlavně média, že když se píše třeba o zdražování, tak se vždy uvede příklad seniora a nejlíp s fotkou, jak na lavičce smutně krmí holuby.
Je podle vás Česká republika dobře připravena na stárnutí populace?
Není. Ani stát, ani společnost, ani jednotlivci. Možná to vychází z toho, že se neumíme dívat moc do budoucnosti, žijeme současností a nechceme řešit, co bude, protože to může být nepříjemné. Co mi osobně vadilo, když jsem měla sama problémy se svým tatínkem, že tady člověk strašně těžko shání potřebné informace. Chodíte po úřadech a v jedné kanceláři vám řeknou něco, pak vás pošlou k jinému okénku nebo na jiný úřad. Podle mě tu chybí jedno místo, kde se dozvíte všechno, od finančních záležitostí, přes dědictví, až po domácí péči. Mám pocit, že zájem o seniorskou problematiku začíná v posledních letech spíše uvadat, natož aby ji někdo průřezově a komplexně řešil. Spíše se pořád jenom strašíme, když říkáme, že společnost stárne a že to bude v budoucnu problém, ale já si myslím, že je to falešný poplach. Japonsko už si tím obdobím „staré populace“ prošlo a nezpůsobilo to žádný větší problém. Takže pro mě to není strašák, ale to neznamená, že nechci pro své stárnutí věku přátelskou společnost.
