Nikdy se nerozvedu. Proč mnozí lidé setrvávají ve vztazích, které nefungují

@Martin Vrba stridava pece je spravedliva hlavne ve vztahu k rodicum. Ti maji "pravo" se starat o sve dite rovnym dilem. Ale jak je spravedliva napriklad ve vztahu k diteti? Kazdy tyden se stehovat, pripadat si jako balik, protoze zase musi k druhemu rodici? Existuje jeste jedna instituce, ktera neni takto kontroverzni, proto se o ni moc nemluvi. Jmenuje se spolecna pece. Rodina se sama rozhodne, jak dlouho bude dite kde pobyvat, nikdo neni vazany rozhodnutim treti osoby ohledne alimentu, presne delky a intenzity vztahu ditete s jednim ci druhym rodicem. Proste se na vsem domluvi. Ale to jde jen v pripade, ze se rozejdou dva slusni rozumni lide, kteri dokazou dat stranou sve neshody v zajmu ditete.

Dobrý den, mám maminku, která nemá žádné vzdělání, ale 4 její děti ano. Je to moudrá žena. Je přirozeně inteligentní. Náš otec byl nadaný matematik a muzikant, ale pil 1.ligu. měla kolem padesátky, děti na vlastních nohách. Vyřešila problém "po svém". Povídá mě: "Nebudu lítat po soudech". Odstěhovala se k rozvedené sestře, aby ji pomohla s malými dětmi. Samozřejmě si našla v jejím městě práci a ubytování. Jednou za měsíc jela otci uklidit, vyprat záclony a jiné. Žila si svým životem. Táta zemřel po šedesátce, máma má vdovský důchod a užívá si života. Jindra

Znám případ, že jsou naprosto odcizeni, ale jak vyřešit bydlení?

:-) Ke sňatku, manželství a rodině patří také společenská odpovědnost, rodina je sice základ státu, ale také naopak - vrtošivý a politicky rozklížený řád státu neprospívá lidské soudržnosti a rodině zvlášť. " Nepovažuji manželství za tak důležitou instituci, aby bylo nutné se navzájem kvůli němu ničit." Ivan Olbracht - Žalář nejtemnější

To vědí jen ti dva, proč už spolu nechtějí být. Někdy také jen jeden z nich, když si našel partnera jiného. Zřejmě od sebe čekali víc, někdy zůstávají, nemají odvahu zůstat sami. U starých lidí je to smutné, ale nikdo jim v tom nemůže bránit. Do soukromí nikdo nevidí a řeči kolem to nevyřeší.

V prvním manželství jsem měla všechno, ale to neznamená, že jsem byla spokojená. Po 13 letech jsem jsem se rozvedla a našla si muže a měla štěstí, jsme spolu 28 let. Tím, ale nechci říct, že to vždycky musí vyjít...

.... a zili spolu stastne az do smrti... jasne to plati i v pohadkach, ale kdo nikdy v zivote si nerekl ze se rozvede, zivot prinesl ruzne situace, nekdo sebral odvahu to resit, jiny cekal az se kalna reka vycisti, roky v manzelstvi ubihaly a stari prineslo jine starosti, ktere se derou do popredi.

Už se mi nelíbí ani to větné spojení v titulku: „NEFUNGUJÍCÍ VZTAH“. Zda něco funguje nebo ne, bych ponechal jen strojům. Nedovedu si představit, že bych o svém manželství prohlásil, že bylo fungujícím – to jsme nějací roboti? V manželství, kdy je jeden například nemocný a je tedy z té technické stránky asymetrické, co se týká podílu na „fungování“ rodiny, jako takové, tak může být přece i plné lásky a porozumění a krásnější než ta jiná okolo. A někdo by mohl namítnout, že je nefungující a že jeden je tam v tom vztahu jen „páté kolo u vozu“ a v žádném případě ho nelze pojmout ani tak, jako u auta – že je tou nezbytnou rezervou. Jsou známy případy, kdy mladí lidé spolu nezávazně jen chodí a pak jako blesk z čistého nebe jednoho z nich postihne nemoc nebo úraz a ti lidé se nerozejdou a naopak je to spojí v manželství - je to LÁSKA, která je ve vztahu rozhodující. Ne funkčnost – nefunkčnost. Určitě v takovém vztahu dostala ta technická stránka a možná i „rozum“ na frak, každý, hledící na to jen tímto „technickým okem“, by musel dát přednost „nějakému jinému novému autu - partnerovi“, před tímto havarovaným.:)

Otci děti nesvěří, musela by platit a byla by zas ona ta horší, dítě v neděli řekne, nikdo si neumí představit, co prožívám... Co dokázala udělat zas žena v jiné rodině z otce také znám, většího lumpa na světě nebylo, ale zakryla tím to, že ona z rodiny odešla za jiným, děti svěřeny jí, ty se v dospělosti nijak nerozhodly, konec, ani na pohřeb mu nešly. Prostě rozvod je smůla.

Střídavá péče je spravedlivá, protože nedělá, tak jako když jsou děti svěřeny po rozvodu jen matce, z otce šmahem „zločince“. A umožňuje to, aby děti získaly postupem času větší vhled do problému (problém to v každém případě je a ne že ne a nezačíná tím rozdělováním dětí, ale už tím rozvodem samotným) a mohly se pak samy třeba rozhodnout a vyslovit se samy, u koho chtějí být trvaleji – nebo dokonce natrvalo a i když i to vyvolá problémy mezi dětmi – rodiči, tak je to už lidské a nedělá z dítěte jen „balík“. Z toho však mohou vznikat další problémy v ekonomické oblasti – jak to bude s placením, když je dítě u jednoho z rodičů déle, než bylo plánováno.(Jak je to stanoveno dnes, když se ceny všeho mění den, co den,- jak se stanovuj alimenty, aby době odpovídaly skutečným nákladům – to si vůbec nedovedu představit). Myslím, že ne všechny ženy, které poukazují na to, že ta střídavá péče o děti je pro děti „nezdravá“, trochu „podvádějí“ a že by nejraději zase chtěly mít děti pro sebe – protože by před sebou i „světem“ to bylo pro ně „důkazem“, že ony byly ve vztahu bezchybné a tak to přeci není. Tak, jako na děti musí být dva, tak na rozvodu se podílejí ve většině případů také dva – tedy někdy i „tři“. A rozsekla by to u nich ta otázka, zda se tedy ony vzdávají té střídavé péče, ve prospěch „zdravého psychického vývoje dítěte“ a dítě tedy svěří otci, když on má o ně zájem. A hned bude jasno – čí zájem sledují. :) Já si myslím, že nějaké zbrklé rozhodnutí o rozvodu jednoho (nebo dokonce obou) je pak trestem v těch celoživotních komplikacích, protože to „spálení mostů“ rozvodem nekončí a rodiče jsou okolnostmi donuceni spolu „bojovat“ i po rozvodu, jen k tomu ještě ale potřebují „stát“, aby jim dělal dál arbitra.