Stromy nás vždy strpí, neubližují nám. Léčí.
Stromy, botanicky označované jako vytrvalé rostliny s prodlouženým dřevnatým stonkem, který podpírá stromové patro (korunu), existují na naší kuličce téměř 400 miliónů let. Vzrostlých byste jich dnes odhadem napočítali 3 biliony kusů v rozlišení 100 tisíc druhů (73 tisíc druhů je pojmenováno). Zmiňuji to proto, že si v menšině co do kusů kolem stromů nadutě chodíme, přehlížíme je jako samozřejmou kulisu svých obydlí, kácíme je leckdy pro pominutelný užitek, aniž možná vůbec netušíme, jak je stromové (lesní) společenství z mnoha pohledů sociálně propracované, až by se to lidské společenství mohlo zardít.
Stromy, to jsou úžasné dlouhověké živé organismy. Mám na mysli stromy, které nejsou zdegenerované šlechtěním a civilizací. Jeden lidský život nestačí na život jednoho stromu (až na výjimky, např. bříza), protože ty dosahují své dospělosti až za několik stovek let (2 - 5), ale jsou známi jedinci, kteří rostou ještě déle, např. smrk ztepilý, pojmenovaný Old Tjikko (Starý Tjikko), je se svými 9 550 lety nejstarším žijícím stromem na planetě rostoucím ve švédském národním parku Fulufjället. U nás je rekordmankou pravděpodobně Karlova lípa v Klokočově, jejíž věk je na základě průzkumů odhadován asi na 800 let. Myslím, že není mezi námi nikdo, kdo by se nesetkal s označením „památný strom“, tedy s pamětníkem z rostlinné říše, který do svých letokruhů uložil kus lokálních dějin. A myslím, že se většina smrtelníků u takového stromu s pokorou zastaví, je-li k mání lavička, usedne, a tiše vyvíjí snahu napojit se myšlenkami na šelest listů vyprávějících tamní historický příběh.
Všichni tak nějak se stromy kamarádíme po celý život. V dětství to pro nás byla taková ta velká rostlina s kmenem a větvemi, kam se dalo někdy jednoduše vyšplhat a nalézt supr „schovku“, anebo, když se jednalo o jabloň s krásně uzrálými jablíčky, sloužila jako bufík, kde velikost naší „kupní síly“ byla nahrazena naší obratností a schopností se přecpat nabízeným slaďounkým ovocem. V časech, kdy dívenky dostávaly polibky pod rozkvetlou třešní, podpíral jejich dívčí stud strmý kmen a koruna clonila zeširoka paprskům slunce, které se culilo nad rodící láskou. A jak si tak stárneme, s léty jsou nám stromy potěchou vždy, když je můžeme vnímat a přihlížet jejich růstu na smysluplných nebo přirozených místech. Dobrý člověk vždy ucítí bolest a lítost nad stromy při nešetrném lidském zacházení, nad jejich zkázou způsobenou vichřicí či suchem. Mně osobně lítost popadne i v případě, kdy se strom mění v humus, tedy kdy vzdal svou životní pouť, a tím započalo dílo zkázy v režii plísní, nepřátelských hub a larev hmyzu.
Stromy mám moc ráda. Věřím jim. V jejich blízkosti si pěstuji svůj vnitřní klid, protože sám strom je klidný, důstojný, hrdý, miluje své soukmenovce a ochraňuje je tajnou řečí elektrochemických vzruchů směrem do útrob stromu a tajnou řečí vůní směrem do blízkého okolí stromu, nemocné soukmenovce zásobuje živinami prostřednictvím spletitých kořenů a je velmi ohleduplný tím, že nikdy svými větvemi nekrade místo ve světelném prostoru svého druha. Líbí se mi jejich pokora a síla přizpůsobit se svému osudu. Obdivuji jejich jedinečnou urputnost obstát v boji s nepřízní klimatu i lidské agrese.
Stromy jsou jedinečné. Jsou krásné, inspirativní. Jsou našimi léčiteli, alternativní medicínou pro oči a uši. Jsou naším útěkem před vizuálním terorem sociálních sítí, dotěrných reklam, často neobjektivních dokumentů a zpravodajství, před agresivními a hloupými filmy, před vším „dokonalým a precizním“. Jsou očistou našeho vnitřního světa, zdrojem fantazie a znovunastavují v současném digitálním světě naši přirozenost.
FOTO: Jana Mesarčová