Tak trochu znaveni neustálým přemísťováním z místa na místo jsme se rozhodli, že si na pár posledních dnů našeho pobytu najdeme zajímavý kemp s dobrým koupáním a trochu si zalenošíme. Koupání bez plavek se nám nakonec zalíbilo, a tak rodinná rada bez problémů odhlasovala, že to bude kemp nudistický. Na trase směrem na sever jsme měli pro jistotu vytipovaných hned několik kempů, které by mohly vyhovovat našim požadavkům. Nakonec jsme ujeli spoustu kilometrů po Jadranské magistrále, než jsme zakotvili v kempu Blato jižně od Živogošče.
Tučepi - jedna z našich oblíbených zátok
I tento kemp byl už poloprázdný, byl začátek září. Místo pro náš stan jsme si vybrali na vyvýšené plošince jen několik metrů od moře. S údivem jsme postupně zjišťovali, že naši nejbližší sousedé jsou rovněž Češi či Slováci. Integrace proběhla rychle, hned první večer jsme strávili u společného grilu a užili si domácí červené vínko. Šumění moře nás každý večer uspávalo a ráno zase probouzelo, jeho vlahá náruč nás přes den nepřetržitě lákala ke koupání či šnorchlování. Na slunce jsme už byli zvyklí, opálení jsme byli pěkně do hněda. A tak jsme si poslední dny opravdu užívali. Jen jednou jsme byli zlákáni na výlet, podívali jsme se do Pogory, Tučepi a na Makarskou. A rychle jsme se vrátili do “našeho” nepřelidněného kempu v lůně přírody. Jediným vzrušujícím okamžikem těchto dní byla pořádná noční bouřka s vichrem, která v kempu způsobila drobné škody. Vyplavila pár stanů na nevhodných místech, odnesla nějaký kempinkový nábytek, zlomila pár stromků. Já jsem se po celou bouřku strachovala, aby nepřišla tak velká vlna, která by spláchla náš stan, ale naštěstí se tak nestalo. Vichr nám urval pouze přídavnou stínící stříšku, kterou jsme druhý den našli omotanou na velkém fíkovníku.
Mostar - jak přejít Stari most
Blížící se den odjezdu pomalu nastartovával náš vnitřní neklid. Věděli jsme, že nás čeká dlouhá a náročná cesta domů, a tak jsme důkladně zvažovali kudy pojedeme a kde se zastavíme. Ze zpáteční cesty mi vybavují zejména vzpomínky na Mostar. Možná hlavně proto, že mohu srovnávat dojmy z toho, jak toto město vypadalo tehdy a jak vypadá dnes. Mostar dostal své jméno po “mostarech”, lidech, kteří hlídali oba konce starého mostu přes řeku Neretvu. Již v době naší první návštěvy byl Mostar turisticky vyhledávaným místem a stará část města byla plná návštěvníků. Ti obdivovali zejména ikonický Starý most, který nechal vybudovat turecký sultán Sulejman I. A samozřejmě bloudili i v křivolakých uličkách historického města, kde si mohli ve stínu i odpočinout. A také nakoupit na památku nějaký ten suvenýr. Tehdy se tady prodávaly především domácí řemeslné výrobky. I já jsem neodolala a mám dodnes měděný tepaný náramek, který jsem si z Mostaru odvezla na památku.
Mostar - u Neretvy
Před několika lety jsme se dostali do Mostaru podruhé po krátkých obstrukcích na hranicích mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou. Městem nás provázela Češka, která zde již dlouho žije a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací. Jak o historii města, tak o jeho současnosti. Osud tohoto města byl velmi pohnutý zejména koncem 20. století. Boje tady vypukly poté, co Bosna a Hercegovina v roce 1992 vyhlásila nezávislost. Značná část historického města včetně Starého mostu, který dostal zásah z chorvatského tanku, byla poškozena. V době naší poslední návštěvy však již byla většina historických památek znovu obnovena. Prošli jsme se po mostě se smíšenými pocity, zadívali se dolů do kamenitého koryta řeky a nechali se vláčet stovkami lidí, které tudy proudili s námi. Shlédli jsme společně s davem lidí videozáznam zničení mostu, při kterém mi naskočila husí kůže. A pak jsme byli rádi, že nás průvodkyně odvedla do klidnější části města, kde bylo možné sledovat její výklad. Suvenýr jsem si tentokrát žádný nekoupila, nabízený sortiment mě vůbec nelákal. Spousty stánků s víceméně běžnými upomínkovými předměty, které můžete koupit kdekoliv, mě spíš odpuzovaly. Závěr návštěvy města jsme strávili ve venkovní restauraci blízko Starého mostu, odkud jsme během občerstvování pozorovali odvážlivce, kteří skákali z mostu do Neretvy.
Mostar - Stari most
Zpáteční cesta domů probíhala kupodivu klidně a plynule. Poslední drobné mince jsme utratili v Daruvaru, kousek od hranic s Maďarskem. Byli jsme rádi, že se pomalu blížíme k domovu. Netušili jsme, že nás čeká ještě jedna zkouška. Muž mi při řízení vesele vykládal o tom, že v Daruvaru a jeho okolí žije početná česká menšina. Pak se na chvíli odmlčel a řekl úplně něco jiného.
“Slyšíš něco?”
“Co bych měla slyšet?”
“No přece motor!”
“Vždyť jedeme…”
“Jo, setrvačností z kopce.”
Nebudu vás dlouho napínat. Prostě nám chcíplo auto. Setrvačností jsme dojeli k malé pumpě u silnice. Benzínu jsme sice měli dostatek, ale bylo to dobré místo na zastavení. Muž otevřel kapotu, ale nám oběma bylo jasné, že je to jen gesto. Auto uměl pouze řídit, ne opravit. Kapotu zase vztekle zabouchl a šel se zeptat pumpaře, zda by nám někoho nemohl sehnat. Domlouvání jim evidentně moc nešlo, šermovali u toho vydatně rukama. Pak se do jejich diskuse vmísil muž, který právě dorazil na pumpu na mopedu. Kupodivu mluvil velmi dobře česky. Slíbil, že asi do půl hodiny přiveze kamaráda automechanika, který se na to podívá. Byla to hodně dlouhá půlhodina v našem životě, kdy jsme hlavně probírali, čím případnou opravu auta zaplatíme. A co budeme dělat, když nikdo nepřijede. Neměli jsme ani vindru. Ale měli jsme kliku. Oba muži skutečně po nějaké době přijeli autem a samotná oprava trvala jen pár minut. Odborník očistil kontakty na rozdělovači a auto nastartovalo. Byli jsme šťastní a zaplatili jsme několika krabičkami krému Nivea, které jsme do Jugoslávie vezli jako pomocné platidlo. Byla to poslední zajímavá příhoda na naší dlouhé cestě. Pak už jsme jen dojeli šťastně domů.
Typické pobřeží kdesi u Jadranu (náladovka)
Po změně politické situace v naší zemi jsme byli u moře několikrát. A vyzkoušeli jsme si i různá moře. Nejdříve jsme jezdili k moři s našimi syny, později jen sami s mužem. Všude jsme si našli něco, co se nám líbilo, ale na Jadran se vracíme nejčastěji. Cítíme se tam prostě dobře. Moře tam bývá často klidné, je čisté až průzračné. Mívá i příjemnou osvěžující teplotu. Na oblázkové pláže jsme prostě zvyklí a vyhledáváme ty, které navíc poskytují částečný stín. Mimo velká turistická centra lze i dnes najít malé a téměř soukromé pláže, kde vládne ticho a pohoda. Snažíme se pokaždé navštívit jiné místo, abychom poznali něco nového. Neležíme jen na pláži, ale podrobně prozkoumáváme celé okolí. Já většinou bloumám časně ráno s fotoaparátem. Společně si pak uděláme nějaký ten výlet do blízkého okolí. Před několika lety jsme dokonce navštívili i na místo, kde stával kemp Blato, který jsme zmiňovala v na začátku příspěvku. Místo jsme bezpečně identifikovali, ale kemp tam už dávno není. Pefektní pláž však zůstala a stále se na ní dalo koupat bez plavek. Věrně jsme ji navštěvovali po celý týden našeho pobytu, i když jsme to měli z penzionu docela daleko. A kromě intenzivního plavání jsme vzpomínali i na mladá léta.
