O našem společném výletě s kamarády o letošních Velikonocích do Nového Jáchymova jsem už psala. Tam jsem se nemohla přiznat a napsat o strastech, které mě provázely cestou nahoru na rozhlednu, cestou dolů z rozhledny, cestou do Hudlic, kde naše trasa končila a pondělní návštěva zámku v Nižboru.
To je tak, nejsem žádný pecivál, chození mi nedělá zvláštní problém, jen chození do kopce je moje slabá stránka. A věřte, že cesta na rozhlednu rozhodně nevedla po rovné asfaltce, ale po lesní cestě nejdříve mírně do kopce, pak víc do kopce. Uklidnilo mě, že na kopci už cesta k Mámince vedla celkem po rovině. Na rozhlednu jsem tentokrát nelezla, i když jsem to původně v plánu měla. Děsivá představa, že bych šla 96 schodů po točitém hýbajícím se schodišti nahoru a zase zpátky mi to nedovolila. Pak nás čekala cesta z kopce, řeknete si, že to už půjde samo, chyba lávky. Moje důchodcovské nohy začínají protestovat, hole jsou k ničemu. Jenže hrdost je silnější a ta vás na holičkách nenechá. Když doženete své kamarády, kteří statečně šlapou kilometr před vámi, dozvíte se, že vás čeká ještě pár kilometrů, než si sednete ke stolu v hospodě a dáte si vytoužené studené pivo.
Vesnice, kde jsme měli zakončit svou pouť a dát si dobrý oběd, se jmenovala Hudlice. Jak jsme se tak všichni loudali do mírného kopce, protože nás už bylo víc těžce chodících, něco mi v hlavě říkalo, že ta hospoda je na druhém konci vesnice. A byla, jenomže, když jdete ulicí, která vypadá moc hezky, domy jsou krásné, všude čisto a místní vás zdraví jako staré známé, popohání vás hlad a chuť na zlatý mok, zapomenete na bolest. Zpátky do N. J. jsme jeli autobusem.
To ale ještě není konec útrap. Přišlo pondělí, chystali jsme se na cestu do našich domovů, ale slovo dalo slovo a že se ještě zastavíme na zámku v Nižboru a pak se rozjedeme domů. Nevíte, proč každý zámek musí být na tom nejvyšším kopci? A tenhle tedy byl, kam se hrabala rozhledna. Za občasných zastávek, kdy jsem funěla jako sentinel, pot se mi řinul doslova všude, jsem hrdě stanula na vrcholu. Samozřejmě, že i tady se foťák nezastavil. Dolů už to pak šlo docela dobře. Pokud jsem si myslela, že nejhorší mám za sebou, tak jak jsem stará, tak jsem naivní. Ještě týden mě bolela zadní část těla a sezení mi dělalo problém, příčinou byly unavené kyčelní klouby, které dostaly dost zabrat.
Jedno ale musím říct, nikdy bych to neměnila za pobyt např. v lázních. Setkání s kamarády, i když jen na necelé dva dny, vyváží útrapy, způsobené věkem a horší kondicí. Už se těším na příští rok, co náš kapitán zase vymyslí.
