Obětovala jsem se. Věta, kterou by žádná žena neměla nikdy říct
Ilustrační foto: Pexels

Obětovala jsem se. Věta, kterou by žádná žena neměla nikdy říct

9. 5. 2022

Přibývající léta přinášejí chuť bilancovat, co se v životě povedlo a nepovedlo. To, co nepovažujeme za vydařené, někdy máme sklon svádět na jiné. Nejhorší je, když časem dospějeme k závěru, že děláme pro druhé více než oni pro nás. Když k němu dojde žena, je zle.

Celý život jen skáču kolem tebe a dětí.

Obětovala jsem se rodině.

Kde já jsem mohla být, kdyby….

Ty jsi nikdy neocenil, že já jsem…

Takové věty zní v dlouholetých partnerstvích často. Slýchávají je i dospělé děti od matek. Někdy je za nimi hodně pravdy. Někdy spíše pocit, že velká část života je pryč a před námi něco, co nebude lepší.

„Překvapilo mě, jak hodně žen mluvilo o tom, že se takzvaně obětovaly manželovi, rodině a cítily se za to nedostatečně oceněné. Docela si v tom notovaly a ubezpečovaly jedna druhou, že ta či ona se obětovala víc,“ vypráví terapeutka Jana Novotná, která pracovala v různých domovech pro seniory. „Zpočátku jsem si myslela, že to souvisí s tím, že jde o ženy, které tráví stáří mimo domov, že třeba skutečně neměly funkční rodinné vztahy a příbuzní je takzvaně odložili do domovů pro seniory. Jenže vůbec ne. Rodiny za nimi jezdily, s jejich dětmi a vnoučaty jsem byla v kontaktu, měli o své babičky či matky starost. Ty dámy o nich přesto nemluvily moc hezky a připadaly mi takové ukřivděné. Možná opravdu neměly lehké životy, možná je srovnávají s tím, jak žijou mladé ženy nyní a mají pocit, že o něco přišly,“ uvažuje.

Psychiatrička Tamara Tošnerová, která se zaměřuje na problémy lidí v seniorském věku má zkušenost, že starší ženy se občas k partnerům nechovají nejlépe. „Když jde o ženy, které nebyly v manželství spokojené a třeba jejich muži byli dominantní, dávají jim to ve vyšším věku pořádně najevo, zejména tehdy, když je partner nemocný, zeslábl, ztratil v rodině hlavní pozici. Ženy jim to takzvaně vracejí,“ uvedla Tošnerová.

Jsou lidé, jejichž stárnutí provází pocit hořkosti. Pro ty, kteří přistupují k životu přesně naopak a stárnutí si spojují s větší svobodou a schopností užívat si volný čas, je to sice nepochopitelné, nicméně lidí, kteří se pasují do pozice oběti, je mnoho.

„Naše máma v posledních letech získala pocit, že svůj život asi nějak promarnila, protože nám neustále zdůrazňuje, co všechno pro nás udělala. Což nikdo nezpochybňuje, jen je poněkud otravné neustále to poslouchat,“ říká jednapadesátiletý Libor. Je velmi úspěšný ve svém oboru, takže mu jeho osmasedmdesátiletá maminka velmi často zdůrazňuje, že nebýt jí, nepodařilo by se mu to. „Já velmi dobře vím, že dbala na to, abych se učil jazyky, vozila mě na tenis, investovala do mé výchovy mnoho času a peněz. Jenže táta dělal totéž a nikdy o tom nemluvil. Máma byla skvělá máma, sice přísná a ambiciózní, prostě typická učitelka, ale velmi dobře vím, že jsem nikdy netrpěl nouzí a rodiče žili jen proto, abych něco dokázal. Však jsem jim také nechal postavit pěkný domek, přispívám jim finančně, aby v penzi nestrádali, velmi často je navštěvuju i s rodinou. Přesto nám máma nedávno řekla, že se pro mě takzvaně obětovala, že mohla víc investovat do sebe. No co na to říct?“ říká Libor.

Vy se máte, vy můžete cestovat. To já nemohla, pořád jsem jen s vámi seděla doma.

 Tyto věty před časem řekla jedna dáma svým dospělým dětem. „Já chápu, že maminka prožila mládí za socialismu, kdy vrcholem blaha bylo dočkat se devizového příslibu a jet do Jugoslávie, ale co já s tím? Když jsem jí několikrát chtěla vzít později k moři, odmítala. Teď je stará, nemocná a tak možná bilancuje a cítí lítost, že necestovala. Jako by tím ve mně ale chtěla vyvolat výčitky za to, že můj život je lepší,“ říká šestapadesátiletá Petra.

To, že má člověk občas pocit, že měl ve svém životě něco udělat jinak a lépe, je podle psychologů naprosto přirozené. Hodnocení a srovnávání ke stárnutí patří. Problém je, když v hodnocení převládá negativita nad schopností vzpomínat na to, co v životě bylo hezké, dobré, co se podařilo. Žena, která si říká, že víkendy strávené se synem na tenisových trénincích byly fajn, protože z něho vyrostl muž se smyslem pro férové chování a s dobrou fyzickou kondicí, bude mít vždy příjemnější život než žena, která říká: já jsem se obětovala, každý víkend jsem jezdila s klukem na tenis, teď z toho nic nemám, protože ho stejně už nehraje, žádné peníze tenisem nevydělal a já mohla ty prachy a čas, co jsem do něj investovala, raději dát sama do sebe.

Častěji se tento problém týká žen než mužů. Což zřejmě souvisí s tím, že ženy, které se nyní dostaly do seniorského věku, ještě patří ke generacím, pro které bylo běžné, že více domácích povinností padalo na ženy než na jejich partnery. Možná, že současné mladé ženy už takovými pocity, že jim něco takzvaně uteklo a ony se obětovaly rodině, trpět nebudou.

Někdy bilancování přeroste do fáze sebelitování a to je pak hodně špatné. Pro ty, které to postihlo, stejně jako pro lidi v jejich okolí. Tak pokud někdo u sebe začne pozorovat příznaky, je dobré zkusit je odehnat hned v jejich začátku.

psychika rodina
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Monika Monca
Nazor z mladsi generace: Vy tu vsichni pisete o tom, jak je krasne a povznasejici se starat o deti - pro zenu. Kde je ve vasich textech zminka o otci? To je ten stale nepritomny "zivitel rodiny" , ktery po sichte zasedne na gauc a necha se obskakovat? Kde je nejaky zajem otce neco obetovat pro svou rodinu? Deti maji dva rodice a v zajmu spokojene domacnosti je jiste i spsokojena zena, nikoliv pouze chodici deloha a otrok manzela a deti. Nemusi nutne obetovat svuj zivot pouze zeny, a to slovo obetovat pisu jen z duvodu, ze je pouzito v clanku, ja sve dite jako pritez nevnimam a myslim si, ze lide, co to takto berou, se meli nechat kastrovat hned po zacatku pohlavniho zivota, takovy clovek si rodinu nezaslouzi.
Danuše D'Engeli
Ráda bych připojila i svůj názor. Letos oslavím 65 narozeniny a cítím se krásně. Mám vnučku, kterou již vídávám, syna a dceru, hordné a samostatné lidi. Mámě je letos 89, hodně jí pomáhám, ale i ona je velmi statečná. Neměla jsem vůbec lehký osud, ale dokázala jsem si říci, že jej budu prožívat krásně až do konce. Cestuji, píši, zpívám a pouštím se do dalších aktivit. I když jsem hodně pro své nejbližší udělala, necítím se jako "obět"..neustále dávám a také dostávám zpět, hlavně Lásku. Napsala jsem knížku, "Narozena 4.července aneb Cesty Boží jsou nevyzpatelné..", kde zdůrazňuji, že člověk se nemá vzdávat svůj snů a nadějí..." Chtěla bych tímto psolat vzkaz všem, že opravdu na čísle nezáleží..člověk si musí udělat čas sám pro sebe a vydat ze sebe, co je v něm léta ukryto a skutečně žít svůj život, ale přitom se podílet i na bytí své rodiny a naší společnosti. Děkuji. Dana se srdečným pozdravem
Jitka Caklová
Jakým termínem lze nahradit obětování-se, které by žena neměla nikdy vyslovit, například u ženy, která v produktivním věku opustí zaměstnání, aby 24 hodin denně mohla pečovat o nemocnou maminku, po jejím "odchodu" sama vážně onemocněla a nakonec zjistila, kdyby tak neučinila, byla by zdravější a měla podstatně vyšší důchod.
Jana Šenbergerová
Pohled pana Martina V. se mi také líbí, ale s vědomím, že je pouze jedním z mnoha jiných, které mohou být také "správné", přinejmenším pro ty, kteří to tak vidí.
Miloslava Richterová
Kdo určuje, co člověk nikdy nemá říci, zvlášť když v životě rozdá víc než dostane? Proč by neměl vyjádřit, co cítí? MV - souhlas a obdiv.
Martin Vrba
Také nepovažuji věnování se dětem, za nějaké obětování se, ale jen za normální krásnou povinnost a možnost, kterou nemají jen lidé, ale všechno živé. Starost o děti i manžela (manželku) je vlastně „investicí“ pro moje geny do budoucnosti – Ano nejvíce vychovávají vzory – tak jak se k sobě chovají manželé – tak to vydá za 100 učebnic a bude to vzorem i návodem (často tedy i blbým – proto je tolik rozvodů kvůli hovadinám) pro naše potomky. Já tu přeci nebudu věčně, ale můj rod by tu měl dále žit a měl by mít dobrý výchozí bod v mém dítěti – v mé výchově, prosím, nezaměňovat ji s tvrdou bezcitnou výchovou, ale ani s rozmazlováním – tak něco mezi tím - tak jako je tento svět – tak pro tento a kousek i dopředu.:) Ale musíme si i připustit, že i „NEVDĚK“ je součástí světa a že když něco takového prohlásí matka třeba od 4 už dospělých dětí, tak má být povinností okolí to jen nepřejít, jako nějaké nemístné výčitky, ale zamyslet se, zda jsme to my také těm rodičům dali najevo, že víme, co pro nás dělali a že to nebylo lehké a že se tak nechovali všichni. Musí to pocítit a my máme k nim stejnou milou povinnost jim to všechno pěkné vrátit na stáří a třeba i také ubrat ze svých ambicí kvůli péči o ně a poděkovat jim třeba i pětkrát za týden a slíbit jim, že se o to budeme zase i my snažit stejně dobře u svých dětí. My s bráchou, když jsme koupali jednou naši maminku v době její nemoci na židli ve sprchovém koutu, tak jsem jí řekl: „Maminko, to je dobře, že Ti mohu alespoň i tímto způsobem zase vrátit něco z těch milionů věcí, které jsi Ty pro nás 4 děti dělala zcela běžně a s humorem!“ Pak jsme se u toho koupání rozbrečeli všichni, tak jsem to zakryl proudem sprchy. . . . . . . .
Soňa Prachfeldová
Výčitky a sebelitováni, to je v povaze člověka. Když něco udělám pro děti, rodiče, či ostatní, nebudu potom vyčítat, jak jsem se obětovala. Okolí velmi dobře pozná povahu takových lidí. A takoví lidé jsou věčně nespokojeni a neuznáni.
Eva Kopecká
Přesně tak, paní Onderková. Člověk vychovával děti, málokam se dostal. Na zbytečnosti nebylo. A když měl doma pohodlného tátu s filosofií...mě naší taky nikam nebrali a vyrostl jsem....tak děti epoznaly například ani zámek v sousedním okrese. Neboť to bylo přece zbytečné. No člověk si našel zabavu doma...zahradu, zavařování, ruční práce, četbu, různé hry s dětmi po večerech..... dá se ustoupit potřebám a zájmům rodiny.... dočasně. Děti tak vyrostly a drží se spíš doma. Já se tedy poněkud utrhla z řetězu a ledaskam se podívala sama. Není v mých silách tahat za sebou dospělé lidí tam, kam jet odmítají. Rozumný muž, doma spokojený, to vezme a je rád, že se žena z avizovaného výletu např do botanické zahrady v pořádku dle dohody vrátí. Nerozumný muž vyvádí, nastolí doma teror i kvůli cvičení na stejném sídlišti. Žena musí přece být doma, jak on je zvyklý. Je mu fuk, že má kila navíc, hlavně aby nikam netrajdala. No, a logicky to dopadne tak, že žena, která roky mlčela, aby byl doma klid, si řekne, koho bych se měla ptát, že chci na kurz počítačů nebo jít na koncert? Roky jsem neměla na akce, které mě zajímaly,doprovod a skoro v padesáti jsem snad dost stará na to, aby h to zvládla sama. Bohužel.... manžel tohoto typu není dostatečně fundovaný na to, aby situaci ustál a po rozvodu takové ty běžné věci, jako úklid, uvaření, praní....sám pro sebe zvládl. Nemám pocit oběti. Co jsem dělala, mě bavilo. Ale teď prostě zase dělám, co baví mě. Život je změna.
Danuše Onderková
Byla jsem sama se třemi dětmi (5,7,9) a snažila jsem se pro ně udělat vše co bylo v mých silách. Nikdy jsem nechodila po zábavách ani do hospody na úkor dětí, které bych měla nechávat doma. Snažila jsem se pro ně udělat vše, co bylo potřeba a nikdy ani dnes by mě nenapadlo říct " já se pro vás obětovala." myslím si, že pokud někoho milujeme a děláme to s láskou, nemůžeme říkat něco o oběti. Ať se nám děti nebo ti o které jsme se starali odvděčili i tím špatný přístupem nebo chováním.
Anna Potůčková
Já si myslím, že každá žena která si přeje mít rodinu musí počítat s jistou obětí a brát ji za svou samozřejmost. A musí počítat také s tím, že bude někdy i nedoceněná. Tam kde je láska, porozumění, tolerance a ochota tam je i docenění role ženy a matky v rodině. Být matkou je prostě poslání......

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?