"Babi, proč nechodíš do klubu seniorů?"
"A proč bych měla?"
"Všechny sousedky tam chodí..."
"No a co jako?"
"No tak, že tam chodí lidé ve tvém věku, tak by sis s nimi mohla rozumět, skamarádit se."
"A ty chodíš do nějakého klubu pro třicátníky, milá vnučko? Existují spolky, v nichž se lidé sdružují jen proto, že jim je dvacet nebo čtyřicet let?"
Tato debata připadala vnučce podivná, nicméně její pětasedmdesátiletá babička Jana ji označuje za jasnou ukázku toho, jak se mladí dívají na život ve stáří zjednodušeně.
„Nevím, jestli, až budu stará, budu mít chuť se s někým setkávat jen proto, že je mu taky osmdesát. To mně připadá jako příliš návodný ukazatel. Teď se přece s lidmi taky nepřátelím jen na základě věku, ale proto, že si rozumíme,“ říká spisovatelka Barbora Šťastná.
Terapeutka Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory, má následující zkušenost: „Měly jsme za úkol klienty doslova nahánět na různé společné akce. Vedení domovů neustále trvá na různých aktivitách. Nesnesou, aby si klienti jen tak sedli pospolu a povídali si, pořád je personálu kladeno za úkol, abychom jim něco vysvětlovali, četli, hráli hry, takzvaně je aktivizovali. Jenže každého z těch lidí baví něco jiného. Jedna paní měla ráda vážnou hudbu, druhou vůbec nebavila a třetí poslouchala zásadně moderní písničky. Jeden pán řekl, že má rád dechovku a další, že ho hudba nezajímá. Jenže já měla za úkol vytvářet pro ně hudební pořady. Když jsem se snažila vedení vysvětlit, že každý z klientů je úplně jiný a není důvod je nutit, aby se scházeli na stejné akci, slyšela jsem: ale vždyť je jim všem přes osmdesát, tak přece musejí mít podobné zájmy, musejí si společně rozumět."
Říká, že mnoho klientů domovů pro seniory vůbec žádné kamarádství natož přátelství ve vysokém věku vytvářet nechce a vůbec jim nevadí, když žijí spíše uzavřeně. „Párkrát jsem si zašla do společenské místnosti, ale nenašla jsem za rok, co jsem tady, nikoho, s kým bych si rozuměla. V mém věku už se nová přátelství navazují těžko, tak proč bych se měla nutit s někým tlachat jen proto, že je nám oběma osmdesát?“ říká jednaosmdesátiletá Zdena, obyvatelka jednoho z ostravských domovů pro seniory. Jenže velmi často od personálu slyší: „Paní Zdeničko, proč jste si tady ještě nenašla žádnou kamarádku?“
„Nehledám kamarádku. Všechny mé kamarádky už umřely. Ráda si popovídám s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem zajímaví, příjemní, ale je mi jedno, kolik jim je let. Moc si rozumím s jedním pečovatelem, kterému je kolem čtyřiceti. Povídám si s ním raději než s babkama,“ dodává paní Zdena.
Samozřejmě jsou věci, které příslušníky jednotlivých generací spojují. Je přirozené, že lidé podobného věku mají podobné vzpomínky, zkušenosti a tudíž najdou spoustu témat k hovoru. Ale většinou jde o běžný, nezávazný hovor. Navázat ve vysokém věku nové hluboké přátelství je velmi těžké, protože takový vztah se zpravidla buduje roky. „Jednou z největších chyb ve vnímání seniorů je to, že je považujeme za masu stejných lidí. Jenže to je nesmysl, každý člověk je jiný a když zestárne, nic se na tom přece nemění,“ tvrdí gerontoložka Iva Holmerová.
Právě chuť se seznamovat a hledat nové kamarády je jedna z věcí, které dokumentují pravdivost těchto vět. Někteří lidé s nadšením vyhledávají každou možnost seznámit se a nabízejí přátelství stále novým a novým lidem, jiní mají za život jen jednoho nebo pár přátel. A pokud se právě jim stane, že žijí déle, než oni, je pak pro ně nesmírně obtížné pustit si do života někoho, komu otevřou svá srdce. Protože na své kamarády nikdy nezapomenou. S opravdovým kamarádstvím se to totiž má podobně jako s láskou. V mládí se potká snadno, vzniká lehce. Léta pak prověří její kvalitu. Ovšem ve vysokém věku se objevuje velmi zřídka a jde vlastně o vzácný jev.
