Že by původní majitel zatoužil po mladším modelu vytuněném plastovými doplňky a tomuhle starýmu brachovi dal padáka? Nebo že by si pod vlivem televizní reklamy koupil nějaký zázračný motorový krouho-strouho-krájostroj? Taky mohl být oloupen zločineckým gangem specializovaným na kuchyňské potřeby. Pravdu už nezjistím, ale toho plechovýho veterána v mých rukou je mi hodně líto. Připadá mi jako šedesátník u dveří pracovního úřadu – ví, že furt svou práci umí, ale že už to nikoho nezajímá.
Mám bleší trhy ve veliké oblibě. Chodím si tam prožívat emoce. Hlavně nostalgii po starejch časech a melancholický vzpomínání na mládí. Je bezvadný setkat se znovu třeba se zeleným popelníkem s ledním medvědem, jakej jsme měli doma v obýváku, a táta do něj típal svý Startky bez filtru. Anebo se žehličkou, s jakou mi mamina přes mokrej hadr vyráběla na kalhotách do tanečních perfektně ostrý puky. Dojmu se nad hliníkovou krabicí na jídlo, do krerý nám, když jsme s tátou šli na ryby, máma vždycky vyskládala půlkrajíčky chleba s máslem a vajíčka natvrdo (samozřejmě neopomněla přidat slánku ze skleničky od léků). Nedávno jsem na blešáku ve Vysočanech dokonce viděl přesně takový kolo Eska, na jakým u nás ve vsi jezdil pošťák pan Cipera. Vždycky když nám něco přivezl, nalila mu máma panáka svýho proslulýho vaječnýho koňaku, a protože ho podobně vítali i v jiných staveních, pan Cipera se postupně služebně propracoval až do pozice největšího opilce široko daleko. Souběžně se vzpomínkami ale ve mně vyvstává otázka, co se asi se všemi těmito krásnými věcmi stalo? Skončit v beznaději blešákovýho igelitu si za svou věrnost určitě nezasloužily. Myslím, že by mělo existovat něco jako Nebe spočinutí obyčejných věcí (NSOV), kam by se předměty a pomůcky odebraly, když už je nikdo nechce a nepotřebuje. Byla by tam chráněná dílna, kdy by stará struhadla pomalu strouhala, popelníky byly občas naplněny vajgly, pošťácká kola sem tam cítila zadek v sedle a tak podobně.
Blešáky jsou nesporně užitečné i při pátrání po konkrétním zboží. Já například jsem tam konečně sehnal polévkovou lžíci normálních rozměrů – nesnáším totiž současnej trend malé ložné plochy, kdy ke každé polívce spolykáte ještě spoustu litrů zbytečnýho vzduchu. Nebo jsem tam vyřešil narozeninovej dárek pro kamaráda Oldu, kterej měl za bolševika spoustu problémů s esenbáky neboli příslušníky Sboru národní bezpečnosti – koupil jsem mu elegantní sako od uniformy podpraporčíka této slavné instituce. Byl nadšenej. Našel jsem tam i skvělej dřevěnej penál, do kterýho si doma ukládám drobné mince na mariáš, a taky membránu ke starý pákový karmě, kterou sice už dávno nemám, ale zakoupil jsem ten kousek gumy za dvě kačky z piety, protože v osmdesátých letech se prakticky vůbec nedal sehnat. Prostě a stručně, na bleším trhu si spokojeně pochrochtává i ryzí materialista.
Chodím na blešáky i z osobních terapeutických důvodů. Jsem totiž člověk docela hádavej, jak decentně říká kamarád Karel „poněkud vznětlivý magor“. Na rozdíl od kamenných obchodů je tady pohodička, můžete bez zábran s prodavačem divoce diskutovat, že za takovej krám chtít tolik peněz je pěkná zlodějna, že se asi praštil do palice, když mi tvrdí, jaká je to vzácnost atd. Ten pupkatej, potetovanej a neoholenej provozovatel igelitový plachty je na takovouto obchodní diskusi zvyklej, nijak zvlášť se nenaštve a já si báječně vypustím nahromaděnou páru. Naleštěná slečna za pultem v obchoďáku by sebou asi v mdlobách sekla a já bych odcházel niterně rozerván, že jsem jí nesdělil celý svůj názor.
Takže, lidé zlatí, navštěvujte bleší trhy! Je to rajská zahrádka pro pro básníky i drsňáky, pro idealisty i materialisty, pro slušňáky i podvodníky, prostě pro každýho člověka jedinýho! Kdo nezkusil, ať nevěří!
