Oslavila šedesátiny, absolvovala úspěšné koncertní turné, teď se těší na léto a na vylepšení své angličtiny. Oblíbená zpěvačka prošla po ztrátě svého manžela Michala Zelenky těžkým obdobím, ale nevzdala se a říká: „Jsem na začátku nové etapy.“
Co nejvíce pomáhá v situaci, kdy člověk přijde o někoho blízkého?
Přátelé a práce. Problém je v tom, že lidé v takové situaci nevědí, co říkat. Setkala jsem se s tím. Nikomu to nemám za zlé, ale uvědomila jsem si, že lidé obvykle nevědí, co říct, a tak se neozývají. Znám to, také jsem se tak někdy dříve chovala. Teď jsem to poznala z jiné strany, na vlastní kůži. Lidé se občas bojí tomu, kdo přišel o někoho blízkého nebo prožil jinou tragédii, zavolat. Nechtějí obtěžovat, nevědí, co říct, jak vyjádřit soustrast. Přitom stačí, aby normálně zatelefonovali nebo zašli na kafe, na procházku. Není třeba nějak zvlášť promýšlet, jak se chovat. Pomůže, když se chováme normálně.
Vy jste takové situace zažila?
Ano. Lidé mi pak říkali: Víš, já chtěl zavolat, ale nevěděl jsem co říct… Na druhé straně byli právě přátelé těmi, kteří mi v té době nejvíce pomohli. To, že jsem měla lidi, se kterými jsem mohla dál pracovat, mě zachránilo. Pomohlo mi, že jsem hned jela na vystoupení. Byl to jediný způsob, jak přežít. Nemohla jsem sedět v bytě, litovat se, hroutit se. Bez práce a přátel bych to asi opravdu nezvládla.
Máte za sebou velké turné, vyprodanou Lucernu. Máte se teď vůbec na co těšit?
Samozřejmě, pořád je třeba se na něco těšit. Mám s kamarádkami tradici, že jezdíme každé léto k moři. Poslední dobou na stejné místo, na řecký ostrov Lefkada. Ubytovány jsme ve stále stejném domku, dokonce si tam už u majitelů na půdě necháváme nějaké věci, abychom je pořád nemusely převážet. Vracíme se tam už téměř jako domů a místní lidé říkají: To ten rok utekl, holky už jsou zase tady.
Když se ráda vracíte na jedno místo, znamená to, že moc nemáte ráda změny? Vyhovuje vám spíše, když vše běží v zajetých kolejích?
Ano, mám ráda, když vše běží, jak jsem zvyklá. Vyhovuje mi klid. Vstávám ve stejnou dobu, v klidu si vypiju kávičku, nemusím spěchat. Schůzky mám od desáté hodiny, za celý den si vše vyřídím a pak jsem večer zase ráda v klidu, samozřejmě pokud nemám vystoupení.
V poslední době se v souvislosti s vámi často zmiňuje, že vypadáte čím dál lépe. Pracujete na tom nějak cíleně?
Chodím do posilovny. Často, pravidelně a ráda. Také dodržuju svůj režim jídla. Jím často a po malých porcích. I když mám práci a jsem na pochůzkách, nosím si jídlo sebou a udělám si na něj čas. Nevyhovuje mi, když několik hodin hladovím a pak sním, co mi přijde pod ruku. Naučila jsem se, že to jde jinak. To, že někdo říká, že na jídlo nebo na sebe nemá čas, je obvykle výmluva a pohodlnost. Asi to souvisí s tím, že nemám ráda chaos a vyhovuje mi spíše určitý režim, rituály.
Dáváte si předsevzetí do nového roku?
Obvykle ne, ale tentokrát ten rok opravdu beru jako krok do nové životní etapy. Změnila jsem i bydlení, došlo mi, že nemůžu setrvávat v bytě plném vzpomínek na život s Michalem. Stejně na něj pořád myslím a říkám si, co by řekl na to či ono. Vzpomínky nevymažete a ani je vymazat nechci. Ale když už mě okolnosti donutily začít žít v šedesáti nový život, tak ať je i v novém bytě. A také jsem se zavázala, že si vylepším angličtinu. Trochu mluvím, rozumím, ale mám ostych. Takže s tím teď něco udělám.
Petra Janů
Narodila se 19. listopadu 1952. Vystupuje čtyřicet let, v letech 1987 až 1989 třikrát zvítězila v anketě Zlatý slavík. Mezi její nejznámější skladby patří Motorest, Jedeme dál, Už nejsem volná, S láskou a mnoho dalších. Jejím manželem byl producent Michal Zelenka, který v roce 2011 zemřel na rakovinu. Loni oslavila šedesátiny vyprodaným koncertním turné.