Kývám hlavou, že ano, že je to tak. Jenže za naší rodinnou idylou se skrývá něco jiného.
Je mi jasné, že mě berou sebou, abych jim pohlídala děti a oni měli čas sami pro sebe. Chápu a zpočátku jsem to dělala ráda. Jenže se to vyvíjí směrem, který je pro mě neúnosný.
Syn a snacha se chovají, jako by bylo mou povinností od rána do večera na děti dozírat, hledat jim zábavu a pak sedět v noci na terase a hlídat, jestli spinkají, zatímco oni vyrážejí do městeček, na výlety, večer do barů.
Já bych brala, kdyby to bylo půl na půl. Kdybych některé dny hlídala a mladí ať se věnují sami sobě. Kdybychom někdy večer poseděli všichni společně i s dětmi. Nebo kdyby mi dali některé dny volno a já se taky mohla porozhlédnout, najít si nějakou pláž, kde budu chvíli sama a mohla si vychutnat klid, který přece k dovolené patří. Jenže to jim asi nedochází a mně bylo dosud divné, abych na to upozornila. Zpočátku syn dovolenou platil i pro mě, já naopak protestovala, chtěla jsem si přispět. Ale vím, že je na tom finančně dobře, tak jsem nakonec s díky a vděčností souhlasila. Brala jsem to jako něco za něco. On mi umožní vidět krásná místa, být u moře a já se za to postarám o děti.
Před pár lety přišel s tím, že se firmě nedaří, že jestli chci jet k moři s nimi, budu si muset přispět. Samozřejmě, že jsem souhlasila, pracuju, můžu si to dovolit. Jenže vybrali dost drahý hotel v Řecku na Santorini. Bylo mi to divné, to není ostrov zrovna vhodný pro malé děti, spíše pro páry, pro lidi, kteří rádi jezdí na výlety. Výsledek? Mladí jezdili po výletech a snacha zuřivě pořizovala snímky na všech těch nádherným místech známých z pohlednic. Ráno se v hotelu nasnídali a pak přijeli na večeři. Já tam celé dny byla s dětmi na pláži, která je z černých oblázků, takže to tam pekelně pálilo a děti si pořád stěžovaly. V moři byly téměř každý den vlny. Ne moc velké, pro mě super, ale já plavat nemohla, protože jsem ty tři extrémně živé dravce nemohla nechat ani chvíli samotné. Takže jsem s nimi seděla pořád u bazénu. Vnučky a vnuk křičeli, byli dost protivní, bylo mi jasné, že ostatní hosty rušíme. Nechápu, proč nejeli do nějakého rezortu, který je určený pro děti. Tam se vnoučata prostě nudila a já už nevěděla, co dál pořád vymýšlet.
Třetí den se nejstarší vnučce udělalo špatně. Takže jsem s ní seděla na pokoji a mladší vnučka s nejmladším vnukem tam museli být s námi, takže byli nesnesitelně protivní, což chápu. Jenže snacha, místo aby se další den zapojila, jela na další výlet.
To jsem se naštvala a oznámila jsem, že teď chci mít tři dny jen pro sebe. Odešla jsem na pláž, jela jsem na výlet, večer jsem si šla sama dát drink do baru. Syn i snacha se dívali divně, ale říkali, že jasně, že si to mám užít.
Došlo mi, že mě berou sebou jako pomocnou sílu. Jednou jsme byli v apartmánu a já jim celé dny vařila. Děti si vymýšlely, že chtějí to či ono a já se snažila. Syn je neokřikl, neřekl, ať si nevymýšlejí, naopak se smál.
Nevím, co si počít. Na jedné straně jsem s nimi ráda. Ráda jezdím k moři a tím, že manžel kvůli psa nechce, bych musela jezdit sama. Na to si netroufám, moje angličtina je mizerná a bojím se, že by mi tam bylo smutno. Kamarádku, se kterou bych si byla jistá, že si nepolezeme na nervy, nemám. Tedy, jednu ano, ale ta jezdí s manželem.
Jednou jsem si o tom, co mě trápí, se snachou promluvila. Říkala jsem si, že ženská to spíše pochopí. Jemně jsem jí řekla, že děti hlídám ráda, ale že bych přece jen potřebovala čas pro sebe, když jsme u moře. „Vidíš, jaké je to s dětmi psycho, že? A my ho máme každý den. Tak se nediv, že si aspoň o dovolené chceme oddechnout. Já jsem ti tak vděčná za to, co pro nás děláš. Já ti za to tak děkuju,“ vychrlila ze sebe a objala mě. No co na to říct. Takže letos zase jedeme.
Zaplatila jsem si sama, jedeme do Řecka do apartmánu se snídaní. Je tam bazén, takže budu asi celý den něco chystat a sedět s děckama u něj. Máme tři pokoje a syn už naznačil, že chtějí se snachou jeden pro sebe, další pro děti a jeden bude můj. To je super, akorát je mi jasné, že večery budu trávit tak, že se budu chodit dívat na děti, jestli je vše v pořádku a sedět na balkoně.
Možná si syn a snacha vůbec neuvědomují, že se cítím být jako služebná nebo chůva. Možná to přeháním a jiné babičky by takto fungovaly s nadšením. Nevím. Ale štve mě, když za nimi děti na dovolené přijdou, něco chtějí a oni jim se snachou říkají věty typu: Jdi za babičkou. Babička to udělá. Řekni babičce, ať tam s tebou zajde….“
Pokaždé přijíždím poněkud unavená a pak se týden dávám do kupy s manželem na chatě. Říkám si, jestli by mi tam s ním a pejskem nebylo vlastně celou dovolenou lépe. Jenže se každý rok nechám nachytat a jedu k moři.
Asi řeším malicherné věci, které vlastně nejsou problémem, ale nemám se s nimi komu svěřit a mě dost trápí, že mě mladí pomalu, ale jistě pasovali do role jakési rodinné pomocnice, nechci říct přímo služky.
(Pozn. redakce - jméno pisatelky je na její přání změněno.)
