Na návštěvě u Bati II.

Na výstavě je na vybraných modelech představena dobová obuv a módní trendy v první polovině 20. století. Exponáty obuvi zapůjčené z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně doplňují dobové oděvy módních pražských salonů a doplňky ze sbírek Muzea města Prahy, reklamní letáky, tisky a fotografie z třicátých let 20. století.

Obuv 1910–1920

Nedostatek kvalitních obuvnických materiálů během 1. světové války vedl k hledání alternativ – dřevo, textil, juta a zbytky usní. Vzniká tak obuv na dřevěné podešvi s barevným textilním vrškem nebo s pásky usně. Ve dvacátých letech se těšily oblibě střevíčky lodičkového typu, které doplňoval řemínek se zapínáním přes nárt. V pánském botníku převládaly pohodlné šněrovací kotníčkové boty, perka či šněrovací polobotky.

Pro svoji nízkou cenu, pohodlnost a moderní vzhled byly velmi oblíbené tzv. séglovky, tj. šněrovací kotníčkové polobotky s nízkým vrstveným podpatkem vyráběné z hrubého plátna séglu v odstínech šedé, béžové a černé, doplněné hnědou či černou usní na špici, patě a kolem šněrování. Od jara do podzimu je nosili muži, ženy i děti. Asymetrické kopyto zavedla firma u tohoto typu obuvi kolem roku 1912. Do té doby nebylo obvyklé rozlišovat botu pro pravé a levé chodidlo.

Zvýšená výroba s sebou nesla potřebu najít nová odbytiště. Od roku 1910 vyvážela firma své výrobky do zahraničí. S vypuknutím 1. světové války získal Baťa ve Vídni zakázku na zhotovení 50 000 kusů párů vojenské obuvi „bagančat“. Rozvoj firmy vedl k zakoupení velkostatků pro zásobování dřevem a potravinami. Pro snížení nákladů vybudoval Baťa také vlastní strojírny, koželužny, tkalcovny a energetické závody. V průběhu války se podniku ekonomicky dařilo, na konci roku 1918 však firma vykazovala ztrátu 3 300 000 korun za nezaplacené státní dodávky. Ocitla se v existenčních obtížích, nebylo na výplaty zaměstnanců a musela propouštět.

Co chceš, můžeš.

Obuv 1920–1930

V poválečném Československu se zvýšilo procento pracujících žen, které upřednostňovaly pohodlnou lodičkovou obuv jednoduchého typu na nízkém podpatku a v letních měsících páskové sandály. Postupně se dámský model prodlužoval do úzké špičky a podpatek se situoval do středu podešve, což opticky zkracovalo chodidlo. U mužů převažovala jednoduchá polobotka se šněrováním na nártu a obuv s pružinkou na boku – perka.

Na všeobecný a dramatický růst cen v době poválečné krize a hospodářské stagnace zareagoval Baťa 1. září 1922 odvážnou akcí „Baťa drtí drahotu“. Ze dne na den snížil cenu prodávané obuvi na polovinu. Během krátké doby tak vyprodal zaplněné sklady a získal dostatek hotovosti pro další výrobu. Mzdy zaměstnancům snížil o 40 % a jako kompenzaci snížil poměrově i ceny potravin v podnikovém konzumu. Firma také umožnila svým zaměstnancům spořit s úrokem 10 %, čímž získala další finanční prostředky.

V průběhu meziválečných let se snažil Baťa ve všech směrech výrobu racionalizovat. V této době nabízela modelárna firmy více než 500 druhů obuvi. Důležitou roli hrály laboratoře zaměřující se na nové technologické postupy zpracování usní. Dalším pokrokem ve výrobě bylo zavedení gumy, která se primárně používala na podešve a postupně i na celou obuv – galoše, gumáky a koupací obuv. Baťa si nekladl za cíl ovlivňovat módní směry. Jeho výrobky stále platily za poměrně levnou, dostupnou, a hlavně nenáročnou pracovní i sportovní obuv, vhodnou také na vycházky a pro společenské účely.

Malý člověk – malá práce, velký člověk – velká práce.

Nejvýraznější novostavbou firmy byl Baťův palác čili Dům služeb na Václavském náměstí v Praze. Funkcionalistická budova vznikla v letech 1928–1929 jako sídlo pražského zastoupení zlínské obuvnické firmy. Ve své době neměl palác v Československu obdoby. Kromě možnosti zakoupit si módní obuv nabízel zákazníkům také oddělení pedikúry, správkárnu bot, dětský koutek, bufet s vyhlídkou i oddělení čistění obuvi.

Pánská obuv 1930–1939

Za nejdůležitější součást pánské garderoby byla považována elegantní lakovaná polobotka. I do výroby tohoto typu obuvi se postupně zaváděla rozmanitost střihů, vzorů i barev, podešev byla z usně, ze surové gumy nebo vulkanizovaného kaučuku, často s protiskluzovým vlysem. Vedle šněrovacích polobotek se objevovaly mokasínový typ i sportovní obuv. Pánské sandály byly vhodné spíš pro rekreační účely. Ve 30. letech se obuv rozlišovala na denní a pracovní, u níž se pro zpevnění zaváděla zdvojená podešev.

Na příjemné procházky – střevíčky jak obrázky!

Dámská obuv 1930–1939

V tomto období převažovala u žen obuv lodičkového typu s nártovým páskem, ale objevily se i variace s jazykem a se šněrováním v barevnosti tmavě hnědé a černé. Z materiálů byla používána nejvíce telecí a hovězí useň v různých úpravách. V létě ženy volily sandály spletené z kožených pásků nebo střevíce z režného plátna zdobené florální výšivkou. U společenské obuvi převažoval střevíc lodičkového typu vyrobený převážně z textilních materiálů. Oblíbené atlasové střevíčky kolorovala firma ve svých prodejnách podle přání zákaznic do odstínu večerní toalety. Mimo běžnou obuv nabízela firma Baťa i limitované edice méně dostupných modelů.

Boty – vaše vizitka!

Na jaře roku 1938 obnovila firma Baťa výrobu dřeváků a o dva roky později nabízela zákazníkům okolo třiceti vzorů dámské, dámské i dětské obuvi. Od konce roku 1939 se obuv mohla zakoupit pouze na přídělový systém, který ale neplatil pro dřeváky. Zatímco prvorepublikové dřeváky jsou spojovány s příslovím „Dopadl jak Baťa s dřevákama“, neboť nebyly oblíbené ani pohodlné, dřeváky vyráběné po roce 1940 se staly módním hitem.

Obuv během protektorátu

2. světová válka omezila produkci obuvi na minimum. Kvalitní useň byla určena primárně pro výrobu kvalitní vojenské obuvi, kterou firma s donucením vyráběla ve svém závodě. V kombinaci zbytků kůží s filcem a s dřevěnou platformou vznikl velmi nepohodlný typ válenkovité obuvi. Namísto předválečné elegantní usňové obuvi opouštěly továrnu dřeváky, galoše a pryžové přezůvky. Dámská obuv měla robustnější vzhled s klínovou podešví ze dřeva či korku, svršky byly pletené z usňových řemínků nebo zhotovené z levnějších materiálů – nubuku či textilu. Klínový podpatek nebyl zpočátku oblíbený, ale postupně se stal módní záležitostí.

Když v červenci 1932 tragicky zahynul zakladatel firmy Tomáš Baťa, vedení koncernu přešlo kupní smlouvou na jeho nevlastního bratra Jana Antonína Baťu. Řízení podniku bylo rozděleno mezi tři spolupracovníky. Výroba a podnikatelská činnost firmy pokračovala nadále velkým tempem a postupně se rozšiřovala do dalších průmyslových odvětví u nás i na světovém trhu.

V roce 1938 bylo rozhodnuto, že syn Tomáš Bati Tomáš Baťa jr. odjede do Kanady, aby tam založil závodní komplex podobný zlínskému. V předzvěsti hrozících událostí byly stále častěji vysílány do zemí mimo Evropu skupiny zaměstnanců s úkolem vybudovat ve světě nové závody. Brzy po vyhlášení protektorátu opustil zemi i Jan Antonín Baťa se svou rodinou. V létě 1939 odjel do USA, aniž by tušil, že mu již nikdy nebude umožněno vrátit se do milované vlasti. Zlínský podnik vedli nadále tři jeho spolupracovníci. Během válečných let se firma neubránila přijetí nových členů z řad okupantů do vedení. Po osvobození v květnu 1945 převzala vedení závodu národní správa, Baťovy závody byly zestátněny a stávající ředitelé zbaveni svých pozic. Po komunistickém převratu byla společnost k 1. lednu 1949 přejmenována na Svit, národní podnik, a město Zlín dostalo nový název Gottwaldov.