Je vhodné říkat věci takto na rovinu? Pro někoho je to nepřijatelné společenské selhání, pro jiného normální upřímnost.
Kde je hranice upřímnosti a hulvátství? Na to má každý svůj názor a zpravidla je ta linie velmi tenká a proměnlivá. Existují však různé formy upřímnosti. Od té nenápadné a dobře míněné, která může vztahy zlepšit, až po upřímnost na hranici vulgarity, která je může navždy zničit.
V psychologii se používá ještě jeden pojem – radikální upřímnost. A i ona má své zastánce i odpůrce.
„Neříkej babičce, že ti u ní nechutná,“ říká maminka desetileté dceři.
„Ale vy s tátou taky říkáte, že vám u ní nechutná.“
„Ale říkáme si to jen doma, mezi sebou, neříkáme to jí.“
„A proč?“
„Protože se to nehodí. Babička se těší, že tam přijedeme, vaří pro nás a pak by byla smutná, že nám nechutná.“
„Ale já viděla, jak suneš jídlo ze svého talíře tatínkovi a on ti kvůli tomu nadával a říkal, že už to nechce. To jste dělali, když šla babička do kuchyně. A když nejím já, tak se na mě zlobíte. A já to jíst nechci.“
„Tak sníš jen trošku, ale poděkuješ a řekneš, že to bylo dobré, jen že nemáš hlad.“
„Ale to není dobré. A lhát se nemá.“
Tak to byla typická ukázka, kdy asi nikdo nenajde odpověď na to, co malé nespokojené holčičce říct. Jak to dopadlo?
„Babi, já to nechci. Mi to nechutná.“
„Tak já ti uvařím příště něco jiného, řekni, co chceš….“
„Nic. Mi u tebe nechutná.“
„Tak si příště doneseš co ti chutná nebo si objednáme pizzu, chceš?“
„Jasně.“
A bylo. Jen rodiče žasli nad tím, jak je babička nad věcí, tedy nad sdělením, o kterém se obávali, že ji zdrtí, urazí.
Psycholog Sebastian James, který je autorem knihy Radikální upřímnost, tvrdí: „Lhaní ve formě polopravd, mlžení, předstírání a hlavně zatajování se stalo součástí našich kultur.“ Podle něj je k tomu řada důvodů, například si chceme život ulehčit, nechceme zraňovat city ostatních, snažíme se být takzvaně slušní, předcházet konfliktům. „Ale takové jednání něco stojí. Na začátku si říkáme, že malá milosrdná lež a falešný úsměv nás nic nestojí, ale co když takhle jednáme roky? V práci, s rodiči, s dětmi, v partnerství? Časem si s lidmi nemáme co říct. Plníme náš původně vznešený záměr vyhnout se konfliktům, ale bohužel se spolu s konflikty vytrácí i živost a zájem,“ uvedl.
Z mnoha kamarádství, vztahů a rodin se tak vytrácí i diskuse – to, co bystří mozek, přináší nové poznatky, dodává energii.
Ale zároveň člověk cítí, že potřebuje vyjádřit své pocity a názory a tak je čím dál častěji a silněji projevuje v různých internetových diskusích a komentářích. A tam je pro upřímnost ideální prostor. Něco jiného je totiž být upřímný takzvaně z očí do očí a něco jiného sdělit něco brutálně nepříjemného někomu, koho jsme v životě neviděli, známe jen jeho jméno (v lepším případě) nebo většinou jen jeho přezdívku určenou pro skotačení ve virtuálním světě.
V tom, kdy je upřímnost prospěšná a kdy ne, se neshodují ani sami psychologové a odborníci na lidskou duši.
Psycholog Marek Preiss například tvrdí, že určitá autocenzura toho, co sdělujeme okolí, je běžná a vůbec není špatná. „Za některé věci se prostě stydíme, nechceme o nich mluvit, je nám to nepříjemné. Kdyby lidé byli úplně otevření a mluvili za všech okolností pravdu, zřejmě by to mohlo mít na společnost až devastující účinek. Nějaká míra přetvářky je potřebná, normální,“ uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas.
Do situace, kdy se řeší, zda dát prostor přetvářce či upřímnosti, se dostáváme poměrně často. Pětapadesátiletá Vlaďka nedávno zjistila, že její nejlepší kamarádku podvádí její přítel. „Ona měla na mužské vždy smůlu. Před pár lety se seznámila s milým chlapíkem. Je do něj zamilovaná a já jí to moc přála. Jenže, a opravdu to není jen podezření, ale je to jistota, on se dál seznamuje s dalšími ženami. Přestože se s ní stýká, je dál aktivní na jedné seznamce. Vím to, potvrdily mi to i další kamarádky, které ho dokonce viděly na výletě s nějakou ženou, s níž se tam vedl za ruku,“ vypráví. A tak řeší velký problém. Být brutálně upřímná a říct to své přítelkyni? Vzít jí iluze, riskovat ztrátu kamarádství, protože se může stát, že jí dotyčná nebude věřit a pomyslí si, že jí jen závidí její štěstí? Nebo má mlčet a přikyvovat, když jí kamarádka líčí, jak je šťastná, protože konečně má skvělého mužského?
Zkrátka, když přijde řeč na téma radikální upřímnost, málokdo se shodne. Každý by tu situaci řešil jinak, ale nikdo neví, které řešení by bylo lepší.
Být upřímný tak nějak akorát je totiž velké umění, ba přímo dar. Částečně se mu dá naučit, ale každopádně je dobré nad ním přemýšlet. Nepředstavovat si pod pojmem upřímnost, že napíšeme něco radikálního do komentáře pod článek, ale uvědomit si, že jde o velmi křehký balíček, který je třeba rozbalovat pomalu a opatrně.
