Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Alena Vávrová
13.7.2022 20:50
I mně báseň velmi oslovila, Jendo.
Věra Ježková
12.7.2022 16:06
Jendo, krásné.
Eva Mužíková
11.7.2022 20:41
Také mně se Tvá báseň líbí, přestože je smutná.
Irena Mertová
11.7.2022 19:16
Je to krásné, dojemné.
Jan Zelenka
11.7.2022 18:57
Milé dámy, děkuji vám za pěkná slova. Tuto báseň jsem již zveřejnil zde, na íčku, někdy před dvěma roky. Dal jsem ji tedy znovu, protože jsou zde i noví lidé a protože na nějaký čas musím íčko opustit. Důvodem, jak jsem již uvedl i na chatu, je můj horšící se zrak. Ale ještě poznámka k pojmu "modrý květ".
Modrý květ je jakýsi symbol smyslu života v romantické poezii 19. století. Dánský literární kritik Georg Brandes, který žil v letech 1842 – 1927, kdysi dávno tento stav zajímavě definoval:
„Květina, již lidské oko nespatřilo, ale jejíž vůně naplňuje svět. Slavík se jí zpíjí, když při měsíci pěje a kvílí, jsou jí zmámeni ti všichni lidé podivní a pošetilí, kteří k nebi vzdychají a úpí v touze bolestné.“
Toto je však až příliš expresivní vyjádření. Když to řekneme jednodušeji, tak je to touha po pozemském štěstí, pro někoho naplněná, pro jiného nesplnitelná. Modrá barva je obecně vnímána jako barva naděje. I náš literární kritik František Kvapil píše někdy počátkem 20. století v knize Modré ostrovy, která vychází až po jeho smrti v roce 1925:
„Při plavbě životem k ideálu, kdy se naše loď dostane do zvířených vln trudů a strastí, ohlížíme se rádi zpět na Modré ostrovy, jež nám kdys poskytly útulku a osvěžení …" atd.
Tolik na vysvětlení k pojmu Modrý květ.
Jana Šenbergerová
11.7.2022 18:50
Krásná báseň. O životě takovém, jaký je. Co po květech, které uvadnou, když vůně zůstane?
Jana Jurečková
11.7.2022 15:24
Opuštěný, smutný, bez přátel, bez rodiny doslova utápějící se v beznaději se vydává na svou pouť. Vzpomíná na vše, co bylo krásné.... Připomíná mi člověka, který přišel o všechno. Moc hezky napsané.
Jana Kollinová
11.7.2022 14:22
Báseň je dojemná. Četla jsem s pokorou a odměnou mi byla vzpomínka na sbírku básní Jaroslava Vrchlického - Okna v bouři, konkrétně na báseň Za trochu lásky, kterou jsme se ve škole učili recitovat z paměti a pamatuji si ji dodnes. Znovu jsem si onu sbírku vyhledala a prožila dnešní neopakovatelné dopoledne při pročítání některých z básní zmíněné sbírky díky Vašemu příspěvku. Dohledala jsem si i rozbor díla, abych lépe pochopila duši básníkovu. Děkuji. :-)
Dalibor Polanský
11.7.2022 13:11
Smutek a naděje. I s žebráckou holí se dá doufat v lepší příští.
Zdenka Soukupová
11.7.2022 13:00
Hezké veršování, ale pro mě trochu smutné, takové ne moc nadějné. Nebo tomu dobře nerozumím?
Načíst starší příspěvky