Zrovna jsem přemýšlela, jaký si dnes udělat rozcuch a vybírala si plavky, kdybych eventuelně navštívila místní plovárnu. Zrovna mám na sobě plavky jednodílné a usuzuji, že to už ne, že ta moje postava se do těch plavek za prvé špatně vejde a za druhé mám ještě trochu soudnosti, když tu se objevil za oknem chlap a za ním ještě další. Udiveně se dívají na moji neforemnou postavu v plavkách a na mne jde infarkt.
Zapomněla jsem totiž, že nám dnes začnou dělat novou fasádu našeho domu, kterou si ten chudák už opravdu zaloužil a že budu s chlapama muset soužít šest neděl. Prohlížím si je a usuzuji, že jim by nepomohly plavky žádné, tedy ne, že by měli chodit nahatí, ale že by své tělo měli co nejvíce ukrýt. Možná, že by jim slušel nějaký menší stan. Pak jsem usoudila, že by takový malý stan slušel i mně a že si plovárnu odřeknu. Stejně při svém zdravotním stavu nemám chodit na sluníčko, a tak mě to ani nemrzí.
Sluníčko už ke mně nemůže ani okny, protože za nimi je lešení a slunci je tedy přístup zakázán. Už mě nebaví koukat na ty chlapy, co po něm chodí, a tak si stáhnu závěsy. Jsme tady s pejskem jako v nějaké kobce a ještě ke všemu musíme poslouchat rámus a přiblblé vtipy, co si chlapy povídají, protože si myslí, že jsou vtipní.
Pouštím si televizi a dozvídám se, že místa v mateřských školách jsou obsazena ukrajinskými dětmi. Kam budou chodit děti naše nikoho nezajímá. Jídlo se nám bere od huby, protože už na něj finančně nedosáhneme. Musíme přece nejdříve nakrmit ty chudáky, co k nám přišli hledat pomoc. Jak to, že naše vláda má v přijímání uprchlíků takový chaos, že vůbec nerozezná, kdo to opravdu potřebuje a kdo je vyžírka. Někteří chodí po městě ověšeni zlatem, dobře oblečení i živení, anebo se projíždějí svými drahými auty. Opravdu dobře se o ně staráme. Ti, co by naši pomoc potřebovali nejvíce, ti chudí ukrajinci, co jsou na Ukrajině zabíjeni, umírají, protože se při své chudobě nemají jak dostat pryč. Ano, potřebným je třeba pomáhat, ale je to třeba rozlišit. Když najdeme některým nepotřebným ukrajincům práci, tak ji dělat nechtějí, protože jim nevoní. Proč by také pracovali, když mají všechno zadarmo.
Je mi z toho ze všeho smutno, a tak mě napadá jenom jedno přísloví - "Pro dobrotu na žebrotu".
Někdo se na mne bude možná za moje úvahy zlobit, ale zkuste mi to vyvrátit. Až nebudu mít co jíst, půjdu žebrat o jídlo k Ukrajincům, co si mohou ještě vybírat, jaké jídlo jim bude chutnat. Také, když nebudu mít už peníze na nájem, budu předstírat, že jsem Ukrajinka (rusky ze školy ještě trochu umím) a nechám se ubytovat zadarmo.
Ano, nejsem bez srdce a moc lituji toho, co se na Ukrajině děje a těm potřebným se pomoci opravdu má, ale nesnáším, že to zneužívají ti, co to mají nejméně zapotřebí. Ti, co jezdí drahými auty, ti, co jim práce nevoní, ti, co si povídají hodiny telefonem, protože to mají zadarmo. No, a teď mě ukamenujte.
Odbočila jsem od chlapů za oknem, ale zjistila, že tam pracuje pár Ukrajinců. Nejsou to utečenci, už u nás pracují dlouho, a proto nemají žádné výhody. Pracují, aby se uživili. Uvařila jsem jim kafe a povídala jsem si s nimi o situaci a zjistila, že mají stejné názory jako já.
Také celé věky se staráme vzorně o naše romy a nevyužíváme přísloví, že bez práce nejsou koláče. Oni ty koláče od nás dostávají. Když jsi si udělal moře dětí, tak si je musíš uživit. Manželka nemůže do práce, že ji bolí záda? Nás už všechny bolí u srdce a pracovat na vás musíme. Jaké sociální dávky? Za co? Za to, že umíte dělat děti? To ale všechno nestačí. Ještě jsme přijali pod svá křídla romy ukrajinské. Postavili jsme jim městečka a budeme je chodit krmit, aby se snad neunavili.
No, a tak si to tady za zatemnělými okny užívám a jsem ráda, že ten nepochopitelný svět moc nevidím.
Nasaďte nám raději opět roušky, aby nebyl slyšet náš zoufalý pláč. Ale pořád nevím, co si všechno ještě budeme muset nechat líbit.
