Marcela (58 let): Snaha najít partnera mi málem zničila život
Ilustrační foto: Pexels

Marcela (58 let): Snaha najít partnera mi málem zničila život

3. 8. 2022

Neustále jsem četla o tom, jak se lidé ve věku po padesátce seznamují, zamilovávají se, užívají si život. Prohlížela jsem si seznamky a žasla jsem, kolik inzerátů tam mají padesátníci, šedesátníci a starší. Lidé, kteří se snažili žít, zatímco já seděla u televize vedle manžela, který se mnou nemluvil.

Můj muž se od určité doby stal dědkem. Nevím, kdy přesně se to stalo, asi tak nějak po padesátce, ale já to zpočátku nevnímala. Šlo to pomalu. Všímala jsem si pak čím dál víc, že mu nevadí tričko s mastným flekem, mikina, která páchne, neostříhané chlupy trčící z nosu, břicho zvětšující se do podoby těhotenství. Většinu času koukal na sporty nebo do počítače, jednou týdně zajel na obrovský nákup a přivezl většinu věcí, které já nejím. Takže jsem si v lednici vymezila svůj regál, tam mám svoje, jemu jsem vařila z toho jeho. Moc jsme nemluvili. On má svou malou firmu, je řemeslník, práce má dost, tak chápu, že doma chce klid, že je unavený. Jen jsem časem začala čím dál více závidět lidem, o kterých jsem četla, že našli novou lásku, že cestují, že chodí do společnosti.

Uvědomila jsem si, že jsem se přestala smát. I dcera, která už u nás dávno nebydlí, se mě při návštěvě zeptala, jestli je vše v pořádku, že jí už delší dobu připadám smutná, unavená. Ptala se, jestli nejsem nemocná.

A já dostala strach, že se u mě fakt nějaká psychická porucha rozvíjí. Budila jsem se nervózní, naštvaná, usínala jsem jedině po pár sklenkách vína a ráno mě bolela hlava.

Asi je jasné, co se dělo dál. Na některé seznamky jsem se přihlásila. Začala jsem si čile psát s několika muži. Zpočátku se zdáli zábavní, vtipní, ale asi mi už stačilo málo. Ale nechtěla jsem nic dělat za manželovými zády, tak jsem mu to řekla. Myslím, že to nějak nepochopil. Díval se na mě divně a pak řekl něco ve smyslu, že dnes blbne na internetu kdekdo. To mě urazilo. Dal tím najevo, že o mě nestojí. V afektu jsem mu řekla, že už se necítím být jeho ženou, že se ke mně chová jako k cizí a tak že začnu žít svůj život. Mlčel.

Odstěhovala jsem se v našem domku do přízemí, kde jsme měli volný pokoj po dceři a nevyužívanou koupelnu a toaletu. Už jsem ho ani nechtěla potkávat, tak jsem si tam koupila i vlastní lednici a televizi. Žili jsme několik měsíců jako dva cizí lidé v baráku o dvou patrech a potkávali se náhodou. Řekli jsme si vždy ahoj a pak už nic.

Dcera nechápala. Zpočátku z toho měla legraci, pak řekla, že je jí nás líto.

Nevím, co jsem čekala, nic jsem neplánovala. Ale opravdu jsem doufala, že přijede princ na bílém koni a odveze mě do svého zámku. Že nic nebudu po manželovi chtít, že se nebudeme hádat, co komu patří, komu patří barák, že prostě na dálku podepíšeme rozvodové papíry, řekneme si, že zůstaneme přáteli a já začnu nový krásný život.

Samozřejmě, že nebylo s kým.

Absolvovala jsem několik schůzek. Jedna byla horší než druhá. Jeden muž se hned vyptával, jak žiju, jaký mám majetek. Z dalšího vylezlo, že se chce co nejdříve přistěhovat a jedna známá mě upozornila, že ho zná a ví, že má dluhy. Další byl vdovec a mluvil jen o své bývalé ženě. Jiný vypadal přesně jako můj muž a nemluvil vůbec. Jen seděl a pil pivo. Zkrátím to. Byli ještě horší než můj manžel.

Prostě jsem neměla štěstí. Znám ženy, které v šedesáti někoho potkaly a jsou spokojené. Já ne. Myslím, že v našem věku je to už opravdu velká náhoda, štěstí, výhra v loterii. Než být s někým jen tak, tak to radši nic. Nechtěla jsem vlastně něco budovat, zkoušet, já byla tak naivní, že jsem myslela, že se na první schůzce zamiluju, že poznám někoho, kdo je mi souzený, abychom prožili pěkný zbytek života.

Propadla jsem podivnému zoufalství. Začala jsem se cítit špatně fyzicky. Lékařka mi předepsala antidepresiva. Dala jsem si na ně moje oblíbené víno a skončila jsem v nemocnici. Manžel tam za mnou přišel. Přinesl mi noční košili, kosmetiku, knížky.

Když jsem se vrátila domů, zase jsem se usadila v mém přízemním bytě. Žijeme tak jako dříve, tedy každý zvlášť. Manžel nechodí na zahradu, tak se vlastně nevídáme. Dcera říká, že takto žít nejde, ale my jsme si asi zvykli. Nedávno jsem upekla koláč a manžela pozvala. Poseděli jsme u kafe, koláč mu chutnal. Pak řekl ahoj a zase zalezl nahoru.

Asi jsem to všechno zkazila. Nebo to zkazil on? Je strašné žít s pocitem, že jste s někým, kdo o vás nestojí. Dcera říká, že muž o mě stojí, že to je neumí dát najevo, že s ním mluvila a že on pořád opakuje, že jsem se zbláznila.

On byl v modelu našeho manželství spokojený. Ke štěstí mu stačí pohoda, klid, mlčení. Já chci od života víc. Ale začala jsem pochybovat, že něco víc dostanu. Nevím, jestli jsem si život zkazila, ale rozhodně jsem ho nevylepšila. A je mi jasné, že mnoho lidí řekne, že nevím co chci, že si nevážím klidného běžného života. Kamarádka mi to tak řekla. Možná má pravdu. Ale možná se podobně jako já cítí více žen. Nemilované, nechválené, tak trochu v pasti.

 

(Pozn. redakce - jméno pisatelky je na její přání změněno.)

 

 

 

Můj příběh seznámení vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Já nevím, zdá se mi to celé uhozené. Paní má slušného, pracovitého muže a jí najednou hrábne, že je to málo ... Samozřejmě, léta přibyla, muž je víc unavený, možná je i trochu ňouma (ale to musel být i za mlada), tak sedí u televize a je rád že je rád ... Jestli je paní víc do světa, tak to lze řešit aktivitami s kamarádkami - cvičení, procházky s kafíčkem, dovolená, taky si koupit kolo, přihlásit se do angličtiny atd. , a ne tak jaksi hystericky, jak to dělala paní z článku - neví, že princové na bílém koni došli, posledního ulovila Popelka :-) ... Přeji paní brzké zmoudření a nadále jen spokojenost ...
Soňa Prachfeldová
Pane Berka, souhlasím s vámi, chlad a lhostejnost vše zabíjí Muž je citlivý, jenže mnohý se za to stydí. Ženy se opravdu vyrovnají lépe s horší životní situaci, tedy myslím většina. Vždyť jinak bychom vymřeli. Přeji vše dobré:-)
Jindřich Berka
Omlouvám se, že jsem vám zkomolil jméno.
Jindřich Berka
Paní Prachfelová, každý člověk, jiný názor. Já ten váš respektuji. Ono to není tak jednoduché. Vy ženy ten knoflík umíte vypnout mnohem rychleji než my muži. Také se změnou se umíte dřív vypořádat. My máme ve všem slabší kořínek, i v psychice. Já patřím k těm, co neumí být sám. Musím v prostoru toho druhého cítit. Jinak cítím chlad a je mi zima. Potřebuji pohlazení, vlídné slovo, povzbuzení. Myslím si, že o tom je život. Jindra
Soňa Prachfeldová
Závislost na někom, či něčem, je vždy svazující a omezující. Buď risknout a začít sama, když není odvaha a vůle, smířit se s bezpečným, pro vás nudným zázemím. Že by se lidé najednou v pozdějším věku změnili k lepšímu, tomu nevěřím. Vidím dvojice u stolu, které mlčí, nemají si co říct. Mladí zase zírají do mobilu upřeně, místo do očí svého miláčka. Vše časem vyvane, ale úcta a pomoct druhému by měla zůstat. A mít také své zájmy a koníčky, to je velmi důležité. Přeji hodně štěstí.
Jindřich Berka
Dobrý den, myslím si, že seznamky jsou o ničem. Je plno aktivit při kterých se dá seznámit. Vy ženy nám vysíláte signály, pokud se vám chlap líbí. Jenže je potíž, že většinou je neumíme přečíst. Nebo se to naučíme věkem, ale je již pozdě. Kdyby to tak bylo, tak seznamky nemusí být. Myslím si, že jste to měla řešit dříve. Sednout si spolu. Sdělit muži, co vám vadí. Koupit mu nové oblečení, staré vyhodit. Natvrdo mu dát termín. Třeba rok a pokud to aspoň trošku nezmění, tak budete žít sama. Myslím si, že by to zabralo. Stačí kompromis a ne vaše snění o ideálním muži. Ten neexistuje a ten váš má vás rád. Ne jako ti ze seznamek. Také kolem šedesátky je podle mě na změny pozdě. Přeji vám, ať se to urovná. Byla jste to přece vy, co jste si ho vybrala!!!! Jindra
Marie Ženatová
Tento příběh jsem si velmi pečlivě pročetla. A kdybych si nepročetla i první příspěvek v diskusi od Jitky C. tak bych asi napsala něco podobného co ona. Takže už nebudu všechno opakovat - jen tu poslední větu. "Umění být sama sebou, vážit si svého JÁ - to považuji za to největší štěstí"
Jitka Caklová
A takhle to dopadne, když si jeden myslí, že šťastným ho udělá ten druhý. Také jsem si to kdysi myslela, než jsem pochopila, že je to pouhá iluze. Najdou se lidé, kterým na mně vadí moje JÁ. Většinou jsou to tací, jejichž štěstí (bytí) závisí na tom druhém a když jim jakkoliv odejde ze života, zjistí, že jsou vedle, jak ta jedle a skončí na antidepresivech, případně na alkoholu. Umění být sám sebou, vážit si svého JÁ, považuji za to největší štěstí ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.