Pár měsíců s ním mě utvrdilo v tom, že už nikoho hledat nebudu a samotné je mi lépe.
Měla jsem totiž štěstí či smůlu – to ať si každý posoudí sám. Natrefila jsem na pozoruhodný živočišný druh, na šedesátiletého mamánka. Vypadal dobře, byl sečtělý, hezky jsem se s ním pobavila o literatuře. Jsem knihovnice a svět knih je můj život, takže, přiznávám, to, že četl a měl všeobecný kulturní přehled, byly jasné body na víc. Pro mě to bylo rozhodně důležitější, než že měl trochu bříško a byl menší než já. V tomto věku se už rozhodně víc dívám na to, co má mužský v hlavě, než jak vypadá. Ostatně, já mám taky o pár kilo víc, než je zdrávo.
Když mě po několika schůzkách pozval domů, docela jsem se těšila a brala jsem to jako krok k možnému pěknému vztahu.
Dostavila jsem se v daný čas na danou adresu. Překvapilo mě, že mi otevřela stará paní. Až jsem se lekla, že zvoním u špatné vilky. Nepůsobila moc přátelsky, jen se obrátila a zavolala: „Péťo, tak už je tady.“ Nepodala mi ruku, nenechala mě, abych se představila, prostě se zase zanořila do temné chodbičky. Petr vyšel po notné chvíli, kdy jsem trochu potupně čekala u dveří. Nevypadal, že má radost, tak jsem se zeptala, jestli je vše v pořádku. „Co by nebylo v pořádku?“ zeptal se. Atmosféra byla divná. Dali jsme si kávu, chtěl otevřít láhev vína, ale já odmítla a vypařila jsem se. Za dva dny volal, omlouval se, říkal, že maminka se necítila dobře a že on byl z toho nervózní, že bychom návštěvu mohli zopakovat.
Vypravila jsem se s kytkou a bonboniérou pro maminku. Znovu otevřela ona. Když jsem jí to chtěla předat, řekla, že má cukrovku a kytek plnou zahradu. Rozesmála jsem se. Mám ráda, když jsou lidé trochu cyničtí. Vlastně to mám raději, než kdyby mi říkala, že jsem sluníčko a chtěla se objímat. Pak si ale kytku i bonbony převzala a usmála se, takže jsem myslela, že ledy jsou prolomeny. Ovšem Petr byl stejně nervózní jako minule. Když jsem se pak sešli v kavárně, byl jiný člověk. Tam byl uvolněný, zábavný. Doma se vždy choval, jako by ho právě píchla vosa.
Začali jsme se scházet u mě. Bylo to fajn. Náš vztah přerostl do intimní fáze, ale Petr nikdy nezůstal přes noc. Trochu mi to vadilo, připadalo mi to divné. Říkal, že maminka nemůže být v baráku samotná, že to na ni působí depresivně. Ptala jsem se, jak to řeší, když někam jede na dovolenou, na vícedenní výlet. Vylezlo z něj, že nikam nejezdí. Přitom jeho máma je zcela pohyblivá, v dobré kondici, chodí na nákup, sedává na zahradě.
Z Petra se vyklubal mamánek. Mně se to na jedné straně líbilo. Každá máma by si přála, aby se o ni děti staraly, až bude stará. Takový chlap má u mě plusové body. Jenže co s mužem, který s vámi odmítne jet na dva dny na hory, protože jeho maminka nemůže být v noci sama.
Přitom měl sestru, bratra. Ti žili nedaleko. Oni by s ní přece mohli být nebo by si ji mohli vzít k sobě. Přicházel za mnou v úterky a čtvrtky. Nikdy jindy. Vždy v šest večer a v devět odcházel. No po čase mi to začalo vadit. Kdykoli jsem navrhla, že něco podnikneme o víkendu, zamluvil to, bylo vidět, že nechce. Víkendy trávil s maminkou. Je jí osmdesát tři let a vůbec nejde o paní odkázanou na jeho pomoc. Jednou jela v sobotu na výlet s klubem seniorů, tak hned volal, že by přišel ke mně na celou sobotu.
Vrcholem bylo, když jsem jednou upekla bábovku a vypravila se k nim, protože jsme byli domluvení, že mu donesu nějaké knížky. Zaparkovala jsem před barákem, vyndala tašky, dotáhla vše na zahradu, on tam seděl s maminkou a ani mi nepomohl. „K tomu jsem zaslechla, jak ta bába říká: ‚Co to sem táhne? Doufám, že se tu nestěhuje.‘ A on na to tiše řekl: ‚Neboj, to se nikdy nestane.‘ Já to fakt slyšela.“
Práskla jsem tam s těmi knížkami a bábovkou a už jsme se nikdy neviděli. Ještě měl tu drzost mi několikrát volat. Už jsem mu to nezvedla.
Kamarádka, která o našem vztahu věděla, protože vznikl na akci, kde byla, mi pak přiznala, že se o Petrovi v práci říká, že je zvláštní. Ale také se jí líbilo, jak pěkně se stará o mámu, jak hezký s ní má vztah. Říkala, že ho v zaměstnání za to všichni obdivují.
Obdivuhodné to možná je, ale ne z pozice partnerky, která si uvědomí, že nikdy nebude v jeho životě mít rovnocenné postavení s jeho mámou. Natož aby pro takového chlapa byla nejdůležitější v životě. Bylo to pro mě zklamání, ponížení. Nevěřila jsem, že bych si ještě nějakého muže v tomto věku pustila do života, ale on mi připadal tak hodný, obětavý, slušný. Jenže i takové obdivuhodné vlastnosti se nakonec mohou ukázat být otravné. Zanechalo to ve mně hořkost, zklamání, nenapadlo mě, že existují i šedesátiletí mamánci.
(Jména v textu jsou na přání pisatelky změněna).
