Když Šárku pozval na kávu muž, se kterým se často potkávala v malé vesnické prodejně v Beskydech, byla nadšená. Líbil se jí. Vždy nakupoval sám, časem si byla stoprocentně jistá, že je podobně jako ona single žijící chatař. Občas něco prohodili, po několika měsících měla dojem, že pán má zájem. Měl.
„Vyšli jsme si na výlet, dali jsme si kávu na jedné horské chatě. Zábavný, sympatický, dobře vypadající, rozvedený šedesátník. Chaty máme přes kopec, oba chodíme rádi na výlety. Prostě zázrak. Jenže, když mě poprvé pozval k sobě, bylo mi divné, jak tam má naklizeno. Začala jsem ho podezírat, že na chatu není sám, tam byla vidět ženská ruka. Ale bylo mi trapné se ptát,“ vypráví. Po chvíli pochopila, že se mýlila. „Sedla jsem si na pohovku, ale on přiskočil, řekl, ať se nadzvednu a dal pode mě ručník. Řekl, že jsem předtím přece seděla na lavičce. Pak vše kolem otíral takovým tím vlhkým ubrouskem. Stůl, opěradla pohovky, židle. Když jsme si povídali, sbíral kolem sebe neexistující smítka. Jeho chata byla sterilně čistá. Kuchyňka vypadala jako operační sál. Ale no tak každý jsme nějaký, jen jsem si představila, jak by se s takovým mužem žilo a okouzlení mě rychle přešlo,“ říká.
Párkrát si ještě někam vyšli, poté ho pozvala k sobě na zahradu. „Vypadal vyděšeně. Já tam mám takovou mírně řízenou divočinku a uvnitř chaty taky nemám zrovna příkladný úklid. Pořád se rozhlížel, pořád si chodil mýt ruce. Pak jsme si řekli, že si zavoláme a už ani jeden z nás nezavolal. Nedávno jsme se potkali v obchůdku, pozdravili se, ale nebyla cítit žádná trapnost, nic, asi jsme oba pochopili,“ uzavírá vyprávění.
Psychologové a poradci ve věcech vztahů a lásky říkají, že řešení neshod kvůli pořádku a úklidu je poměrně častým důvodem, proč za nimi lidé přicházejí. „Asymetrie v pořádku je jedna z nesčetných partnerských asymetrií, které zákonitě vznikají tím, že spolu začnou žít dvě osobnosti s odlišnými potřebami,“ uvádí psycholog Jeroným Klimeš.
Zpravidla se problém spočívající v tom, že každý si pod pojmem pořádek představuje něco jiného, projeví až, když spolu jsou partneři déle a sdílejí společnou domácnost. V prvotním opojení láskou je obvykle každému jedno, jestli jeho milá či milý někde odhodí ponožky nebo odloží špinavý hrnek. Výhodou seznamování ve vyšším věku je, že už člověk ví, co mu vadí a co je schopen přejít, takže si jen tak do života nepustí někoho, koho považuje za špindíru nebo naopak nesnesitelného pedanta posedlého čistotou. Ovšem nejtěžší jsou případy, kdy se z rozdílného pohledu na úklid, který byl léta tolerován, stane velký problém. Kdy rozdílný přístup takzvaně nabobtná do obrovské bubliny, která jednou praskne.
„Manželka si vždy potrpěla na pořádek a já to bral tak, že je to dobře. Jenže když šla do penze, jako by ztratila zájem o vše kromě uklízení. Neustále si chce kupovat nějaké nové mopy, vysavače, hadry, kýbly. Je to pekelně drahé a k ničemu,“ vypráví sedmašedesátiletý Vojtěch. „Vždy mě peskovala, když jsem někde našlapal nebo jsem něco nevhodně odložil, ale teď to nabralo nesnesitelný rozměr. Vím, že vlastnosti se s přibývajícími roky zvýrazňují, jenže u ní je to výrazné už moc. Je pěkný den, teplo, léto, já jí říkám, ať si vyjedeme na výlet a ona na to: ‚Šílíš? Podívej, jaký je tu binec. Kdo to uklidí? Ty ne!‘ Žádný binec nemáme, normální dvoupokojový byt, ve kterém žijeme my dva. Jednou týdně bych vyluxoval, utřel prach a basta. Máme myčku, pračku, tak co víc? Jsme ve věku, kdy si máme život užívat a ne pucovat kachličky v koupelně,“ shrnuje Vojtěch a tvrdí, že ho manželčina posedlost čistotou v poslední době značně vyčerpává a rozčiluje.
Existují teorie, podle kterých je rozdíl v tom, jak se člověk staví k pořádku, částečně dána genericky. Už v dávných dobách prý ženy vždy musely více dbát na čistotu, protože tak chránily své děti a dávaly jim tak větší šanci na přežití v čase, kdy lidstvo ohrožovaly různé epidemie a nemoci.
Vztah k úklidu je částečně vrozený a částečně má na něj velký vliv rodina, ve které člověk vyrůstá. „Když jsem viděla, v jakém binci žije má budoucí tchyně, bylo mi jasné, že Pepa bude ideální muž, který ode mě nebude očekávat běhání s hadrem a houbou,“ říká se smíchem paní Eva, ale časem zjistila, že její manžel má ne zcela dobrý koníček. Na zahradu rád přiváží ze sběrných dvorů a skladišť různé podivné věci, o nichž je přesvědčen, že k něčemu budou. „Nejsou k ničemu, jen je tady hromadí. Vím, že sousedé se na nás kvůli tomu dívají divně. Sousedka mi řekla, že by to nenesla. Mně už je to po těch letech jedno. Nač se hádat a vytvářet stres,“ říká Eva.
Psycholog Jeroným Klimeš v této souvislosti říká: „Ať má člověk problém s tím, že uklízí příliš moc nebo příliš málo, je dobré navázat vnitřní spojenectví s druhým partnerem, který je blíže zdravému středu. Jinými slovy, ten více nepořádný si může říct: ‚To je dobře, že žiju s člověkem, který mě vede k většímu řádu, tak s ním budu spolupracovat.“ Stejně jako ti, kteří mají uklízení jako drogu, mohou říct: ‚Dobře, jsem s tím uklízením trochu praštěná, tak nebudu partnera a děti pérovat a zkusím vypnout jako oni‘.“
Jenže, bohužel, takovou sebereflexi a vstřícnost v sobě umí probudit málokdo. A čím více je v bytě poházených ponožek, odložených špinavých hrnků a oblaků prachu, tím hůře to jde.
