Vzpomínám si, že mě naši koupali v malé zinkové vaničce, která stále na dvou židlích. Tam nanosili hrnce plné horké a studené vody, tu pečlivě promíchali a pak mne tam posadili. Když mě vytáhli zpátky, zavalil mě pach tátova huňatého kožíšku, protože ten byl nasáklý kouřem. Otec byl silný kuřák a mně se víc zamlouvala lehká vůně maminčiny vesty či co to bylo, do které mě balila, než mě oblékla. Ten kožíšek a tu vestu používali naši i v zimě, když mě přenášeli z ložnice, kde se pochopitelně netopilo, do kuchyně, kde již v kamnech hořel oheň. Prádlo mi u kamen nahřívali. Nemusím snad ani říkat, že v bytě jsme měli jen kamna, a to ne ve všech místnostech. Vlastně ano, už tehdy jsme měli malá přenosná elektrická kamínka. Byla to jednoduchá spirála, zavřená v jakési drátěné kleci, která vydávala sálavé teplo. Jednou jsem do nich strčil kus papíru, abych je vyzkoušel. A samozřejmě, pokus se podařil a naši museli přiběhnout a papír uhasit.
Nebyly mi ani tři roky, ale dobře si vybavuji podivuhodný dětský zážitek, který mi z paměti už nevymizí. Byli jsme na prázdninách u babičky, kde bydlela i naše teta s malým miminkem. Všichni jsme spali v jedné velké místnosti. Jednou uprostřed noci jsem se probudil a začal se rozhlížet. U malé lampičky teta kojila své miminko. Viděl jsem zřetelně, jak saje z prsu a něco mi hned řeklo, že to je něco tajného. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Tehdy jsem to cítil jako zapovězené tajemství a později by to zas žádný dojem na posluchače neudělalo. Ale ten intenzivní pocit něčeho nepatřičného, ten mi v hlavě nevím proč zůstal.
Mohly mi být tak čtyři roky, když jsme jeli na výlet do Králík. Pochopitelně vlakem, což byl jistě zážitek – tehdy byly vagóny otevřené a mohlo se stát na plošince mezi vagóny (ovšem s doprovodem dospělého). Ale já si vzpomínám hlavně na jeden moment, kdy jsem před naší turistickou skupinou běžel lesem po cestičce. Běžel jsem a chtěl se někde schovat, když tu náhle na mě začali zezadu křičet. Zastavil jsem, jeden pán ze skupiny mě rychle předešel a stáhl větev břízy, která se klimbala nad cestičkou. Na větvi vysela oprátka. Bylo to vlastně oko pro pytlácký lov srnčího. Kdybych tam strčil hlavu, větev by se vymrštila a… Na celý život jsem si zapamatoval ten pocit, že jsem málem provedl něco nebezpečného a nevěděl přesně, co.
Asi v šesti letech jsme byli na návštěvě v Malém Poříčí u mnohaletých známých. Bylo léto a jeden z dospělých, Vláďa, mě vzal do zátočiny říčky Metuje, protože se s mými rodiči (už postaršími) domluvil, že mě naučí plavat. Na Metuji byla malá zdrž, opravdu jen několik metrů na šířku i délku a určitě ne moc hluboká. Pro mě jako malé děcko ale dost hluboká byla. Vláďa mě odnesl na hloubku a v dobrém úmyslu položil na vodu. Já se okamžitě začal topit a v panice se zuřivě chytil Vládi kolem krku. Všichni kolem se smáli, ale já byl na smrt vystrašený. Taky tahle vzpomínka mi zůstala už navždy.
Měli jsme v Náchodě jedinou tetu, otcovu sestru, Františku. Vždycky přišla k našemu domu až pod schody a jasným hlasem volala do otevřených dveří našeho bytu: „Haló! Je někdo doma?“ Naše máma jen řekla „ježišmarjá“. Pak se dvakrát nadechla, vyšla nad schody a volala dolů: „Ale Františko, jen pojď dál. To jsou k nám ale hosti.“ Františka nešla, protože to bylo osm vysokých schodů.
Pod schody volala i mamčina kamarádka. Vždycky „Fanynkóó?!“Snad jste z toho pochopili, že obě ženy, tetinka i máma, se jmenovaly Františka. Táta nad tím kroutil hlavou, jak se mu to mohlo přihodit.
Tetinka s námi ale byla často, neboť rodiče pochopitelně pracovali, a tak si pár věcí z její výchovy pamatuji docela dobře. Když měla dobrou náladu, zpívala nám písničky. Například:
Na horách sejou mák,
na dolině čočku.
Pak se objevil jakýsi refrén. Její vlastní. Bylo to: „Aj tak ták, sejou mák…“ Teta si přitom vyndala z pusy zuby a mávala nám s nimi před očima. Občas se nám o tom pak zdálo.
(Jen mimochodem, můj nejděsivější film z útlého dětství byl Čaroděj Karamor. Byl tam pařez, který obživl a hrozivě svítil červeným a žlutým okem. To mě museli naši utěšovat… A moc a moc vzpomínám na film Malý Muk. To bylo vlastně pohádkové drama s komediálními prvky. Poválečný východoněmecký film. Utkvělo mi v paměti, že klukovi Mukovi hrozilo otroctví u nějaké zlé ženy uprostřed pouště. Naštěstí získal kouzelné střevíce, které dokázaly ukrutně rychle utíkat, což se nám všem hrozně líbilo, takže jsme ho v kině povzbuzovali. Malý Muk zatočil nožičkama a už se obrovskou rychlostí vzdaloval přes písečné duny. Od zlých lidí snad k hodným. Vstříc novým dobrodružstvím.)
Nejlepší zážitkem a skutečným majstrštykem naší tety byly pápěrky. Teta vždycky před koncem otvírací doby zašla do lahůdkářství u Nováků. Bylo to na Kamenici, dnes tam najdete maximálně kebab, totiž jeho náchodskou nápodobu. Prodavačka ji smetala všechny drobečky ze všech ošatek. Z obyčejného, ale hlavně ze sladkého pečiva. Byl toho plný pytlík. Teta to přinesla k nám, hodila na pánvičku s trochou omastku a krásně upražila. My předem slintali, neboť jsme už věděli, jak to bude dobré. Dokud nepřišli naši, hlavně matka. „Co jste jim to zase dala, Fanynko?“ volala zděšeně a šla vypnout plotýnku vařiče. „Mají to rádi,“ hájila se teta, ale nenápadně se chystala k odchodu. My nechápali, proč by se měly pápěrky zakazovat, když byly tak dobré.
Olda na schodech. FOTO: z archivu O. Čepelky
Ještě přidám jednu událost, u které jsem nebyl a znám ji jen z vyprávění. Ale je docela hezká. Bydleli jsme v prvním poschodí starého zámeckého mlýna. 700 let mu bylo. Metr tlusté kamenné zdi, místnosti těžké vytopit, vzadu vantroky s mlýnským kolem, suchý záchod, odkud dřív proudila dolů mouka, ale za mě a ze mě už cosi jiného. Dům byl něčím mezi polozbořeninou a vyhledávanou kulturní památkou (komunisté kdysi zvolili první možnost a dům srovnali se zemí). Tak tam se do přízemí přistěhovali Týfovi. My bydleli nad nimi a po zadních dřevěných neosvětlených schodech jsme k nimi občas chodili na návštěvu. Když byla moje sestra Věra někdy ve věku dvou let, přišla dolů, aby se pochlubila novou panenkou. Byla to velká panna Maruna s porcelánovou hlavou. Sestra přišla do jejich kuchyně, kde na gauči ležel pan Týfa a spal. Měl totiž po práci. Sestřička Věruška ho řádně oslovila a vyzvala, aby obdivoval její novou panenku. Pan Týfa se ale ani nehnul. Tak do něho šťouchla a zvýšeným hlasem opakovala, co má ten pán udělat. Ale pan Týfa spal dál. Ještě jednou ho vyzvala, ať si okamžitě vezme panenku a pochválí ji. Když ale dál ležel bez hnutí, tak Věruška vzala panenku – nevím jestli za nohy nebo za hlavu – a vší silou s ní třískla pana Týfu po hlavě. On se vymrštil a nevěděl, co se děje. Byl totiž před pár lety ve válce (v druhé světové válce) a mohlo ho napadnout cokoliv. Sestra dupala a křičela, protože ji pan Týfa poškodil tím, že neobdivoval panenku. On si jen hladil pomlácenou hlavu. Co bylo dál, to opravdu nevím, ale za zmínku to snad stálo.
