Osud mě vlastně o tu druhou babičku a druhého dědečka okradl. Když jsem byl o něco větší, dozvěděl jsem se, že tohoto dědečka neznala pořádně ani moje matka, protože jeho život zhasl kdesi na haličské frontě první světové války. V každé válce se za něco, nebo za někoho bojuje a umírá. A většinou zcela zbytečně. A dědeček bojoval a umřel za císaře pána. Měl jsem už jako dítě na stařičkého mocnáře Franze Josefa vztek, protože mě připravil o dědečka. Dodnes ho nemám rád, i když je tomu už celých sto let, co tenhle můj dědeček odešel na věčnost.
To třebenickou babičku, tedy babičku ze strany otcovy, jsem si užil do sytosti. Byla to krásná a moc stará babička. Měla prošedivělé vlasy hladce sčesané dozadu, pruhovanou šatovou zástěru a květovanou jupku. Sedávala s dědečkem na zahrádce na lavici pod meruňkou a usmívala se. Tedy alespoň, pokud jsme u babičky a u dědy byli na návštěvě. Jestli se usmívala i potom, to už nevím. Ale asi ano, protože to byla moc hodná babička. A podobala se paní Terezii Brzkové, která byla snad nejkrásnější filmovou babičkou, kterou jsem kdy viděl.
Třebenická babička pekla na tálkách starého kuchyňského sporáku vynikající vdolky a mazala je svojí meruňkovou zavařeninou, kterou dělala z meruněk sklízených každoročně dědečkem na zahradě za domem. A chalupa byla přitom celá rozvoněně meruňková a já jsem jedl vdolky ještě horké.
Třebenice.
Dům, ve kterém žil můj otec s rodiči /tehdy vypadal trochu jinak/
foto: Věra Ježková
Děda býval ve městě váženou osobou. Jako jeden z mála znal všechny tajné receptury všech možných likérových specialit, které jako znalec míchal v proslavené třebenické likérce Ferdinanda Kraupnera a které byly ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století známé po celých Čechách. Když se z Kraupnerovy továrny stala po válce Fruta, bylo po slávě. Ale tak už tomu bohužel v té době bylo.
Děda Václav Zelenka
„Pojedeme domů.“ Tohle říkal můj otec pokaždé, když jsme se chystali vyrazit za dědečkem a babičkou a strýcem Horou, známým malířem, do Třebenic. Matku to pokaždé rozzlobilo a říkala otci, doma jsi přece tady. Ale otec jí odpovídal, že doma bude vždycky tam, kde žije jeho matka. A kde on sám vyrůstal. Tenkrát jsem otcova slova ještě nepochopil.
Ubíhala léta a dědeček, který vášnivě rád luštil křížovky, při jednom takovém luštění usnul a už se neprobudil. A uběhlo zase pár let a to zase usnula babička a mně se pak moc stýskalo po jejím pěkném úsměvu a po vdolkách s meruňkovou zavařeninou. A taky po jejich voňavém starém domku s malou zahradou, kde rostly meruňky a zlaté renety a odkud jsme mohli koukat na vysoký kužel Košťálova se zříceninou hradu nahoře.
Nevím, jestli dnes ještě někde existují staré babičky v pruhovaných šatových zástěrách a v květovaných jupkách, které se pořád usmívají a jsou moc hodné. A které umí taky dělat dobré vdolky. Nevím, ale pochybuji o tom. Pokud bych nějakou takovou babičku ještě někde potkal, docela rád by ji adoptoval. Taková babička mi moc chybí.
Děda s babičkou před třebenickým domem
Otcova kresba
