Příběhy naší rodiny: Dědeček Gustav

Milé vyprávění. Hezké vzpomínky člověka pohladí.

Já jsem zažila jen prarodiče z maminčiny strany, dědečka do 6 let (kdysi jsem tu o něm psala, myslím Poprvé v blízkosti smrti) a babičku asi do 24. Dědeček byl mimořádný a bylo mezi námi silné pouto. Babička z tatínkovy strany zemřela krátce poté, co jsem přišla na svět, a už mě nikdy neviděla. A její muž už dávno předtím. Díky, Haničko, hezky jsi to podala.

Vaše povídání je pohlazením po duši.

Moc pěkné vzpomínání, paní Šimková. Takové vzpomínky nám nikdo nemůže ukrást, jsou naše a dokonce se může i stát, že sourozenci mají na stejné události vzpomínky rozličné, protože už i děti mají rozličné chápání a dávají akcent něčemu jinému. To vidím při setkání se třemi sourozenci. Někteří lidé mají na dětství vzpomínky špatné a tak se neradi vracejí, ti pak tvrdí, že je lépe se do minulosti nevracet. Psychologové ale doporučují se i se špatnými vzpomínkami vyrovnat a těm, kterým bylo ublíženo, se doporučuje to žijícím lidem říct a pak jim i odpustit. Někteří lidé vzpomínat nemohou, protože si objektivně toho už moc nepamatují. Ti také v okruhu známých tvrdí, že se nemá vzpomínat, že se má žít přítomností. Ti se, jak se později pozná, už trochu stydí, že jsou s pamětí na štíru. Tací mají problém s pamětí už i současnou. Moje moc milovaná manželka často zapomene, kde zaparkovala auto. Já si to raději poznamenám na lísteček do peněženky, ale vzpomínky od dětství až po dnešek mám bohaté, ale abych to věděl datumově, jak a kde jsem zrovna pracoval, tak s tím už to nebylo tak jednoznačné při vyměření důchodu, ale nakonec si i to povedlo a je to tak nyní i vodítkem při vyprávění, abych příběhy lépe zařadil datumově.

Krásné vzpomínky. Také se občas rád ohlédnu, protože to jsou příjemná ohlédnutí. O těch ohlédnutích jsem už napsal dvě knihy. Při pohledu vpřed nic pěkného už neuvidím. Moc hezké, paní Šimková!

Moc hezké vyprávění.