I když bylo pondělí, na internetových stránkách hradu slibovali dvě mimořádné prohlídky. Doufali jsme, že se nám podaří stihnout aspoň tu poslední ve dvě hodiny. Cesta autem z Benešova za normálního provozu trvá asi půl hodiny, vede krásnou zvlněnou krajinou, kde jsou silnice vroubené ovocnými stromy. Pro mě to byla příležitost se kochat nejrůznějšími pohledy do krajinu, ale pro snachu spíš nervy, neboť jsme cestou několikrát uvízli za pomalu se šinoucími zemědělskými stroji, které se obtížně daly předjet. Inu, sklizeň obilí byla v plném proudu.
Ke hradu je to pořádný výšlap, při kterém stále vzhlížíte nahoru.
Vstupní brána do hradu je už na dohled.
Lidí je tu na pondělí docela dost. Dostaneme se na prohlídku?
Z parkoviště kdesi na úpatí pořádného kopce jsme co nejrychleji vyšplhali na hrad, který se vypíná nad řekou Sázavou. Měli jsme štěstí. Poslední oficiální prohlídka ve dvě hodiny byla sice vyprodaná, ale pro velký zájem návštěvníků byly přidány další. Museli jsme sice čekat, ale čas zbývající do začátku “naší” prohlídky jsme využili k prozkoumání nádvoří hradu a obdivovali jsme překrásné výhledy do okolní krajiny. Upoutala nás především Sázava vinoucí se hluboko pod námi a klikatící se ladně údolím. Kromě toho jsme stihli navštívit i tzv. Hladomornu, která stojí mimo vlastní hrad a vlastně nikdy hladomornou nebyla. Ve skutečnosti šlo o obrannou věž ze 14. století, která byla součástí opevnění hradu. Tato věž je zajímavá tím, že má netypický tvar - ze strany očekávaného útoku je ostrý břit, který sloužil k odrážení střel nepřátel. Vnoučata měla samozřejmě řadu otázek na téma “hladomorna”, až se nám z toho se snachou zavařila hlava. Jak se dá jednoduše vysvětlit sedmiletému a pětiletému dítěti, na co je hladomorna, proč tam někoho zavírali a co tam jedl? Většina odpovědí byla pro ně nepochopitelná, tyhle děti naštěstí nikdy nepoznaly hlad.
Fuj, hladomorna! Ale ve skutečnosti to byla prachárna v obranné věži.
Trochu jsme měli obavu, jak budou děti reagovat na prohlídku. Něco takového totiž absolvovali poprvé. Na hradě je jen jedna prohlídková trasa, která je ve druhém poschodí hradu a je v ní zařazeno patnáct bohatě zařízených pokojů. Výklad během prohlídky je primárně zaměřen na historii rodu Šternberků. Hrad založil ve 13. století Zdeslav z Divišova a pojmenoval ho podle rodového erbu, zlaté osmihroté hvězdy a přijal přídomek ze Stenberga. V té době bylo zvykem poněmčovat názvy - Stern = hvězda a Berg = hora. Pozoruhodné je, že hrad je dodnes vlastněn a obýván potomky tohoto rodu. Díky tomu byl začátkem 20 století hrad elektrifikován a byl vybudován i vodovod a ústřední topení.
Dole na vratech je znad rodu Šternberků - osmicípá hvězda.
Bezesporu nejvýraznější osobou spojenou s tímto hradem je hrabě Zdeněk Šternberg (*1923 +2021), který v roce 1992 zrestituoval rodový majetek včetně starobylého hradu Český Šternberk. Dalších bezmála 30 let ho rekonstruoval a zveleboval a na hradě se svou manželkou Alžbětou po celou dobu bydlel. V současné době spravuje majetek rodu jeho syn Filip.
Na nádvoří hradu.
Při čekání na prohlídku je dobré se posilnit.
Podrobné informace o historii tohoto hradu i o rodu Sternbergů včetně fotografií najdete najdete na řadě míst na internetu, není třeba, abych je v tomto příspěvku zmiňovala. Např.: http://www.hradceskysternberk.cz/. Přidám jen pár poznámek o několika věcech, které zaujaly mě osobně.
Zatímco hrad Český Šternberk má jméno počeštěné, rodový přídomek ze Sternberga se píše německy. I přes německy znějící jméno jde o český rod. Ryzost českého rodu potvrdila i skutečnost, že za okupace se Šternberští výslovně odmítli přihlásit k říši. Následovalo uvalení správy na majetek, takže ten byl fakticky vyvlastněn dvakrát - jednou za Němců, podruhé za komunistů.
Kromě hradu Český Šternberk existuje i hrad Šternberk u Olomouce. I ten patří rodu Sternbergů.
Pohled z nádvoří hradu na řeku Sázavu.
Ještě jeden pohled dolů na Český Šternberk.
Sázava protékající pod hradem je rájem vodáků.
Je tu i půjčovna lodí a nedaleko nebezpečný jez.
Z vyprávění průvodkyně má vnoučata nejvíce zaujalo, jak se žilo rodině s devíti dětmi na středověkém hradě. Jedním z těch devíti dětí byl i Zdeněk Sternberg. Mimochodem, společného stolování s rodiči se děti mohly zúčastnit až od deseti let, kdy bezpečně zvládaly společenská pravidla pro stolování platná v tehdejší době. Ještě několik dní po prohlídce hradu mně vnoučata u jídla připomínala, že mám jíst jako Sternberg (sedět u jídla rovně, lokty i předloktí mimo stůl a jíst pomalu).
Zaujalo je i vyprávění o stříbrném pokladu, který během prohlídky spatřili ve vitrínách. Věci ukryté těsně před konfiskací majetku byly náhodně objeveny synem kastelána mnoho let poté pod zásobami uhlí.
V hlavičkách mých vnoučat udělalo zmatek i slovo “komunisti”, které průvodkyně mnohokrát použila při líčení osudů rodu Sternbergů. Vysvětlit podstatu tohoto slova bylo mnohem těžší než u hladomorny. Naštěstí se děti vyptávaly až po skončení prohlídky a brzy se jejich zájem stočil ke zmrzlině prodávané v podhradí a k lodím s vodáky na řece Sázavě.
A po prohlídce pro změnu jdeme po schodech dolů.
A praktická informace pro seniory na závěr. Před případnou návštěvou tohoto hradu zvažte svou fyzickou kondici. Výstup na vlastní hrad je dost do kopce, při prohlídce vás čeká mnoho schodů nahoru i dolů a ke hladomorně se dostanete jen kŕivolakými cestičkami ukrytými v křoví.
