Moje elektrokolo se činí a já s ním. Od června už jsem s ním najela 650 km. V sobotu jsem vyjela s předsevzetím, že se podívám do Mariánských Radčic. Vyjela jsem na Duchcov, odbočila jsem na Liptickou vyhlídku, odkud je velmi dobře vidět Duchcov a krásné pohledy jsou i na Krušné hory za jasného dne. Projela jsem okolo těžebního prostoru Dolů Bílina. Místy polní cesty, místy dobře vysypané jemným štěrkem. Kolo to zvládlo dobře, jak okolo důlních prostor, tak různými polními cestami. Majákem mi byl hrad Hněvín, který se tyčil nad okolní krajinou. A z teplického okresu jsem se rázem octla v mosteckém.
Mariánské Radčice
Podle archeologických výzkumů bylo území obce osídleno již v mladší době kamenné. Název vsi se odvozuje od jména náčelnického rodu vesnice – Radkových, kteří zde sídlili již v 11. století. Nejstarším písemným dokladem o existenci vsi je královská listina z roku 1341, ve které se píše o vesnici Reitschitz. Své současné jméno obec získala v roce 1859 nařízením rakousko-uherského ministerstva vnitra, které původní název rozšířilo na Mariánské Radčice – Maria Ratschitz. Dějiny vsi Mariánské Radčice byly v minulosti úzce propojené s cisterciáckým klášterem v nedalekém Oseku, jelikož byly jeho majetkem. Teprve po správní reformě v roce 1850 se Mariánské Radčice staly samostatnou obcí, ke které byly připojeny osady Lom a Libkovice. Obě vsi se v roce 1876 odpojily a vytvořily vlastní samostatné obce. Ves se v 13. století stala poutním místem, jehož význam rostl až do komunistického převratu v roce 1948. Obci Mariánské Radčice hrozil v 70. a 80. letech 20. století zánik kvůli povrchové těžbě uhlí. Sousední Libkovice byly poslední obcí, která byla v první polovině devadesátých let z těchto důvodů likvidována. Jistotu existence Mariánské Radčici daly územní limity těžby schválené vládou v roce 1991.
Poutní místo v Mariánských Radčicích, zasvěcené Panně Marii, má historii delší než sedm století. Rozsáhlý areál pochází z 18. století a je úzce spjat s oseckým klášterem cisterciáků. Tradice Mariánských poutí byla v roce 2007 obnovena.
Poutní tradice v Mariánských Radčicích souvisí se zničením oseckého kláštera vojsky německého císaře Rudolfa Habsburského v roce 1278. Na základě odpustků, udělených papežem Mikulášem IV., pak putovali věřící k obrazu Panny Marie Bolestné pod Křížem do Radčic. Poutě vyjadřovaly velkou úctu k zázračné Matce Boží a byly doprovázeny řadou zázraků a vyslyšení poutníků. Celé následující dějiny kostela, farnosti i obce Mariánské Radčice jsou spojeny s poutním místem a mariánským kultem. Kostel přečkal v 15. století i husitské bouře, které krajinu zcela zpustošily.
Za opata Benedikta Littwericha na přelomu 17. a 18. století došlo k velkému rozkvětu radčického poutního areálu. Opat dal postavit v barokním slohu nový kostel, který nahradil starší menší kostel a faru. která byla dostavěna za jeho nástupce Jeronýma Beskneckera. Základní kámen k novému kostelu byl položen již roku 1698 a stavba včetně ambitů byla dokončena roku 1718. Autory přestavby byli, stejně jako v Oseku, Octavio Broggio a Jan Baptista Mathey. Vnitřní úpravy kostela pak probíhaly v 19. století, hlavní oltář pochází z roku 1910.
Návštěvnost poutního místa byla značná. Procesí přicházela z celých severozápadních Čech, ale také z okolí Plzně. Po roce 1945 byla tradice poutí přerušena, cisterciáci z Oseka vyhnáni, německé obyvatelstvo odsunuto.
V současné době má areál fary a kostela Panny Marie Bolestné svého duchovního správce, kterým se stal pan Philip Imer. Budova fary i budova kostela se již několik let rekonstruuje. V roce 2007 byla obnovena tradice Mariánských poutí.
Z Mariánských Radčic už to bylo jen asi 5 km k jezeru Most po pěkné cyklostezce. Jen už jsem neměla tolik času objet celé jezero, jelikož jsme odpoledne měli rodinný sraz u syna na chatě. Takže toto zajímavé vodní dílo si prohlédnu podrobněji až příště. A přes Lom, Osek a Duchcov jsem se šťastně vrátila domů a rovnou pod sprchu. Na tento hezký výlet jsem nalákala svoji snachu Helču, ve dvou se to přece lépe jede.
Do kopce přidej, z kopce brzdi, zpomal, ať se šťastně navrátíš domů. V lidském životě to platí dvojnásob. V mládí životem stoupáme, až se ocitneme v pomyslném cíli, jsme v rovince a pak začíná pomalý sestup dolů. A aby ten sestup tak nebolel, je nutné jej přizpůsobit všem okolnostem, které nás životem provází. A mít dobrý pocit, že to byla dobrá jízda. A bude, ještě i v té rovince, pevně tomu věřím. Nahoru se moc nevysílit, ať zbyde dost sil ještě i v té závěrečné rovince. Dobrou životní sílu přeji všem!
S využitím wikipedie
