Krásné dětství u babičky
Babička s dědečkem. FOTO: archiv Marie Martschini

Krásné dětství u babičky

24. 8. 2022

Moje babička měla pod šátkem veselé, šibalské oči, na sobě zástěru, na nohou tlusté vlněné ponožky a dřeváky. Moc se mi líbila, byla hodná, laskavá a moc pohostinná, nikdo od nás neodešel s prázdnou; ať to byl pošťák, veterinář, či sousedka.

Vítala nás na sadě se slovy:  „Lele, lele, kdopak to přijel?“

Zamlada sloužila jako kuchařka na římovském zámku. Takže uměla bezva vařit, hlavně omáčky. Mně chutnala rajská a cibulová. Každou sobotu pekla. Byla věřící, nevynechala žádné pobožnosti v Římovském kostele. V neděli dopoledne to bylo pravidlo, ale před vánoci chodila ještě za tmy pěšky na „roráty“, což bylo hodně náročné. V neděli už měla připravenou nudlovou polévku a když se vrátila, tak jsme jedli. Pamatuji si vůni petrželky, kterou pěstovala pod okny v předzahrádce. Měli ještě jednu zeleninovou zahradu kousek nahoru v zatáčce u silnice na Mokrý Lom. Tam rostlo úplně všechno a moc krásné.

Děda se mezitím holil břitvou. To jsme s ním nemohly být v kuchyni, aby se neřízl. Mezi okna si pověsil zrcátko, břitvu nabrousil o kožený řemen a už to bylo. Já se na něj dívala tajně oknem ze zahrádky.

Babička používala často takové česko-německé výrazy, jako „tyštuch“ (ubrus), dojdi do lochu (sklep) pro brambory, dojdi zavřít lísu (vrata) apod. Chodily jsme spolu plít řepu a hlavně do lesa na soušky a šišky. To si vzala takové dlouhé bidlo s hákem, na záda nůšku a šly jsme. Bála se, aby ji nechytil hajný, dnes by ji tam nechali ještě rádi. Chodila s tou nůší vzpřímeně, rovně. Nebo se šlo „Na pahorek“ pro pár hub do polévky. Byl to takový cíp lesa, kde rostly na kraji břízy, duby, také tam bývaly křemenáče, i pár hříbků. Já jsem lítala po loukách a chytala motýly do síťky, kterou mi udělal, jak jinak, můj děda. 

Když jsme potřebovali dřevo, přišel strejda Čutů s koňmi, a jelo se do našeho borového lesa pod Todeňskou horu. Na Bor. Dole na louce byl i potok.  Já odháněla koňům proutkem střečky a mouchy, seděla na kládách, aby se při řezání „nezavíraly“. To byla pro mne velká pocta. Pak se dříví naložilo a jelo se domů. Vůz se kolébal, já měla nohy mezi špršlíky, to když se jelo s prázdným. Zpátky jsem seděla vzadu na „pabuze“. To byl také můj úkol o žních, když se sváželo obilí, přehodit přes pabuzu provaz. Byla to věda vyhodit a trefit se. Utahovat to musela ale teta. Nebo na kozlíku vpředu. Tam byla taková klika – „šlajf“ se jí říkalo, a když se jelo z kopce, muselo se šlajfovat, a to někdy docela rychle. Šlajf přimáčkl k obruči na obou předních kolech takový špalek. A bylo.

Na nohou nosila babička dřeváky, v nich vlněné, většinou černé punčochy. A vzpomínám si, jak měla vybočené palce. Strašně. A to jsem podědila po ní. Dovedla péct i chleba v peci, která měla dvířka na chodbě. Ten chleba vydržel hrozně dlouho čerstvý a dobrý. Když jsem se vedle v kuchyni narodila, zrovna pekla. Pronesla prý pak větu “to jsme toho dneska stihli a ještě se nám narodila Maruška”. Také spřádala vlnu na kolovrátku, a to ji dokonce natáčeli  do nějakého národopisného filmu. Z té vlny mám ještě ve skříni upletenou vestu (tu také pletla).  A ponožky i punčochy – samozřejmě.

Pořád něco dělala, nepamatuji si, že by nějak odpočívala, jenom v létě, když bylo horko, jsme si v neděli odpoledne spolu sedly na pytel od brambor,  za chalupu do chládku. K řece jsem mohla, až když jsem 2x obrátila a navečer zkopila seno, sebrala vajíčka nebo  pokropila prádlo, které se bílilo na sadě. Byla to většinou těžká, lněná prostěradla  a bílé košile. Prádlo se pak nosilo v nůši k Malši, ke Kodíčkově vile (doktor Kodíček byl budějovický právník) vymáchat. Bylo to daleko, muselo se sejít k řece prudkým svahem. Pořádná fuška, mokré prádlo bylo těžké, ale zato pěkně čisté.  

Naučila mne také dělat ze slámy panty a stavět „mandlílky“ ze snopů na poli. Obilí se mlátilo na mlatě ve stodole cepy, které měly kožené vázání (asi je dělal také děda), ale muselo to být pěkně v rytmu. Později už měli mlátičku, takže práce s cepy odpadla. Po žních jsem chodívala s babičkou nebo s dětmi na pole sbírat klásky pro slepice. Vázaly se do kytic a věšely na půdu.

Krásné dětství, co říkáte?

 

 

Příběhy naší rodiny vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
Krásné vzpomínky. Na mnoho z toho si vzpomínám také. Dnes s láskou a nostalgií. Ale tehdy u té práce moc lásky nebylo. Bývala bych dělala radši něco úplně jiného, třeba s kamarády na louce, na hřišti... Ale po splnění úkolů i na ty rošťárny zbyl čas.
Jitka Caklová
Moc hezké vyprávění a děkuji za sdílení. Já jsem ani jednu babičku, ani jednoho dědu nepoznala. Mělo to tak být a prožívám pouze to, co si prožít mám. To, co Vás naučila Vaše babička, mě naučili moji rodiče, protože to bylo naše živobytí. Rozdíl byl pouze v tom, že nechodili ve dřevácích, tatínek se holil žiletkou a na mlácení obilí ve stodole jsme měli mlátičku. Jak asi budou jednou vzpomínat moje vnoučata, která zažila 4 babičky a čtyři dědečky :-)
Marie Ženatová
Díky moc za milou vzpomínku*, která mi také připomenula i moje dětství
Marie Novotná
Moc hezká vzpomínka. Připomnělo mi to dětství. Děkuji.
Daniela Řeřichová
Moc hezké, milé vzpomínky, děkuji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.