7. září náš Klub seniorů podnikl zájezd na jižní Moravu. Žlutý parádní autobus CK Valašky byl plný, sluníčko svítilo od rána, meteorologové slibovali poslední letní den. Naším prvním cílem byl státní zámek Milotice v okrese Hodonín.
Byli jsme překvapeni krásným, upraveným majestátním vzhledem architektonického skvostu. K zámku vede most, který zdobí sochy Jakuba Kryštofa Schletterera z poloviny 18. století. Z druhé strany je francouzská barokní zahrada.
Původně na místě dnešních Milotic stávala středověká vodní tvrz. V 16. století byl místo ní zbudován renesanční zámek a ten byl po dalších sto letech přestavěn, značně zvětšen a opatřen čtyřmi věžemi. Barokní podobu dostal v první polovině 18. století a zachoval si ji dodnes. Téměř 250 let patřil zámek maďarskému rodu Serényjů. Poslední pokrevní milotická Serényiová – Františka de Paula – byla manželkou hraběte Jana Františka z Hardeggu, který pocházel ze stejného rodu jako manželka Karla Schwarzenberga.
Po vymřelé větvi Serényjů panství a zámek zdědili v roce 1888 Seilernové. Po třiceti letech přišla republika a s ní pozemková reforma, která značně zmenšila rozlohu panství. Zemědělská výroba provoz zámku financovala a majitel Ladislav Seilern–Aspang na situaci reagoval tak, že si utáhl opasek a snažil se na zbylém hospodářství o co největší soběstačnost. Seilernovi měli čtyři děti a vychovávali je docela přísně. Děti pomáhaly na zahradě i v kuchyni, byly vedeny ke sportu a učily se německy, anglicky a francouzsky, hrály na klavír. Bubi (nejmladší syn) chodil do školy, děvčata se učila doma s vychovatelkou.
Ladislav Seilern-Aspang po dvě desítky let loajální občan republiky, se v roce 1941 na nátlak manželky, která byla mimochodem potomek generála Laudona, přihlásil k říšské státní příslušnosti. Děvčata musela na práci do Hněvotína a aby ochránili syna před narukováním, poslali ho do Švýcarska na studia. V jeho 18 letech si ho však Říše našla a chlapec musel do války.
V roce 1945 byla rodina internována v táboře ve Svatobořicích, hraběnka zde zemřela a zbytek rodiny byl odsunut do Rakouska. Po listopadu 1989 Marie Henrietta Seilernová – nejstarší ze sourozenců, několikrát Milotice navštívila. I přes útrapy, které jí a její rodině přinesly poválečné měsíce, nebyla u Marietky ani stopa zahořklosti nebo ukřivděnosti. Především díky jejím vzpomínkám a několika málo fotografiím, které se jí podařilo zachránit, mohly být zámecké interiéry v roce 2005 zařízeny tak, jak v době, kdy je se svými rodiči a sourozenci obývala.
Na prohlídku krásného, udržovaného parku už nám bohužel nezbyl čas, ale každý si v duchu slíbil, že se vrátí, a na delší dobu. V poledne nás čekal oběd v restauraci u Halmů v Hustopečích. Silný vývar, kuřecí řízek přes půl talíře, brambor, okurkový salát, výborný oběd a obsluha byla rychlá a velmi příjemná. Takže doporučujeme!
Na závěr výletu jsme si naplánovali projížďku lodí po Brněnské přehradě a byla to opravdu třešnička na dortu. Nezbývá než Brňákům závidět, je to opravdu místo odpočinku a relaxace.
Nádherná okolní příroda tvořená z větší části Podkomorskými lesy, láká každoročně tisíce turistů i cyklistů. Kouzelné jsou vycházky okolo samotné přehrady. Břehy jsou zde velmi rozmanité, od louček plážového charakteru s březovými hájky až po nepřístupné skalnaté srázy. Z vrchní paluby jsme se kochali pohledem na hrad Veveří, který se tyčí vysoko nad přehradou, sem tam jsme zamávali osamělým rybářům i veslující omladině na osmiveslicích.
A protože je to přehrada na řece Svratce, vzpomněla jsem si na krásnou, jaksi tesknou báseň Vítězslava Nezvala:
„Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.“
