Příběh naší rodiny: Plameny
Všechny fotografie: Z archivu Marie Novotné

Příběh naší rodiny: Plameny

13. 9. 2022

Tento příběh není ani tak staršího data, ale pro  naši rodinu byl snad nejsilnější v celém životě. Píše se 11. duben 2022 a je 02.55 hodin. V tuto dobu jezdí můj syn z práce - peče koblížky v malé firmě ve městě. Vzbudil mne zvonek od branky.

"Co je to", říkám si. Asi zapomněl klíč? Ne, a hned vzápětí bušení na dveře, hned na okno - jsem v přízemí našeho domku. Troubení projíždějícího auta a pohled do silnice přes žaluzie. Dvě osoby se hádají u branky a jedna přeskakuje zamčenou bránu. Třesu se jak osika. Další bušení: "Jste tam, otevřete!". Nic víc. Zalézám pod peřinu a volám policii. Jen šeptem oznamuji, co se děje. Musím to opakovat asi třikrát, než mne pochopí, co vlastně chci oznámit. V telefonu policie slyší, jak se na mne kdosi dobývá a huláká.

Volám synovi, který bydlí jen 500 metrů ode mne. "Prosím, přijď, volala jsem policii, někdo se sem dobývá." Ještě s telefonem vyskočil z postele a rozeběhnul se směrem k nám. "Mami, jsi tam? Hoří, rychle ven, kde je Jirka?" Nechápu situaci, jak hoří, nic nevidím, asi spím. Další rány a zvoní telefon, volá policie. "Kde jste? Nemůžeme se k vám dostat, rychle ven, hoří."

Co dřív, kde je Jirka, co s sebou, kde mám papíry, co ještě, co na sebe, mám jít v noční košili? Co je to za blbost, nic nechápu. "Mami!!! Kde jsi, honem ven!"

Naházím na sebe, co mám po ruce, popadnu batoh s peněženkou a obálkou s doklady, připravené na vyšetření a různé pochůzky po městě, a odemykám dveře. Už v kuchyni v okně je vidět záře. Bože, kde to jsem a co se děje. Stále jsem v šoku a nic nechápu. Proti mně už stojí hasič a policistka. Honem pryč. Třesu se a brečím zoufalstvím a hrůzou. Stojíme u silnice a zmateně odpovídám na dotazy policistky. Ještě pořád nevím, co a proč. Stodola, navazující na dům, je v plamenech. Několik hasičských vozidel hledá co nejbližší cestu ke stodole. Všude kouř, hasiči a panika sousedů.

Je 04,10 hod., usedám na židli u syna a sepisujeme protokol s vyšetřovatelem požáru a velitelem zásahu. Malá Kateřina (8 let), synova dcera,  je v šoku a už neusne, starší sourozenec ji utěšuje a ošetřuje. Stále jsem tak nějak mimo. Všichni okolo mi pomáhají odpovídat. Jsem jako ve snách. Auto, kterým přijel syn z noční směny, se vzňalo. Proč, to nikdo nedovyšetřil. Pravděpodobně kuna či technická závada. Stálo pod přístřeškem u stodoly. Chytlo obložení na stodole a oheň rychlostí blesku postupoval na seno a  slámu. Shořelo auto, traktor domácí výroby, sekačka a další nářadí potřebné na udržování domu a zahrady. Dcera má v tento den odjet do Hradce na konzultaci ke zdravotnímu stavu, snacha v 6 hodin odváží svoji matku na onkologii mimo město a já jsem úplně mimo. Tak to ten den začal moc zajímavě.

Rozednívá se. Nevydržela jsem a jdu se podívat na tu zkázu. Hasičské sbory se střídají v doplňování vody a hasí a vyhazují seno a slámu uskladněnou ve stodole. Střecha se začíná propadat. Ještě stále nesmíme vstupovat  do domu. Jedna parta hasičů rozebírá střechu na domě, aby se oheň nedostal až nad domovní část. Bylo to o fous. Ještě pár centimetrů a bylo po všem. Hasiči jsou skvělí. Domovní stavení bylo zachráněno. Promočené stropy horní místnosti a koupelny jsou jen prkotina proti tomu všemu. Dopoledne už můžeme do domu. Sedím a čučím jako ve snách, co bude dál. Co si počnu...

 

Hasiči odjíždějí v 11 hodin. Mezitím už starosta obce dovezl pití, svačinu a hlavně zajistil kontejner na odvoz suti a vyházeného ohořelého odpadu, prken a trámů. Druhý den se tu sešlo - nikomu jsem neříkala, aby se dostavil, přišli sami - lidí jak na pouti. Jeden  s traktorem a parta mého vnuka i lidi ze vsi. Co teď. Nic nechceme, slyším ze všech stran. A už zase brečím - dojetím. Vzali si volno, aby mi pomohli. Můj muž byl řemeslník. Jeho kolegové se zastavují a nabízejí pomoc. Za dva dny je uklizeno. Zůstaly ohořelé zdi. Vše dřevěné je pryč. Pohled na tu zkázu mne dostává do zoufalství. Moji králíci? Jedna králíkárna shořela i s malými ušáky. Ostatní, díky synovci, který se také okamžitě v noci dostavil, byli zachráněni tak, že je vyházel na zem. Kolem poledne je vnuk s partou pochytali a odvezl si je můj bratr.

Ještě několik týdnů jsem byla, jak se říká, mimo provoz. Antidepresiva byla pouze na krátkou dobu, bolest kyčle se ozvala opravdu rychle, a tak už jsem důchodce na plný úvazek.

Poděkování patří hlavně pánovi z kamionu, který neváhal okamžitě ve 2.48 hod. zavolat hasiče, pak lidem všem, kteří přišli pomoct, a starostovi, který vše potřebné zařídil a také odmítl sebemenší odměnu.

Příběhy naší rodiny
Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Maruško a já brečím jako želva, vůbec se za své slzy nestydím. Dojetím z lidské dobroty, i strachem, co všechno se mohlo stát i úlevou, že se tak nestalo a Vám zůstal dům - domov. Vše ostatní je sice ztráta, ale nahraditelná. Jen ti malí ušáci, chlupatí miláčci. Vím, jak to s nimi máš. Cítím s Vámi oběma a věřím, že se již vše uklidňuje a sice zůstanou již navždy nepříjemné hrůzyplné vzpomínky, ale také úleva, že nikdo nepřišel o život. Máš před sebou určitě hodně pěkných chvil a ty Ti přeji z celého srdce.
Naděžda Špásová
Marie, tak tohle muselo být děsivé, je dobře, že se nikomu nic nestalo. Věci jsou nahraditelné, přeji tobě i rodině už jen samé hezké zážitky.
Vladislava Dejmková
Milá Marie, je dobré, že jsi se svěřila. Přeji ti pro změnu hodně hezkých zážitků.
Marie Ženatová
Milá Maruško, při čtení Tvého článku se také přímo chvěji po celém těle. Ano plameny na domu jsou nepředstavitelným neštěstím. Přeji i já mnoho sil. Každá taková události mne ihned navrátí myšlenku do dávné minulosti - kdy nám 15. srpna 1971 vyhořel při bouřce od posledního blesku celý rodný dům...
Daniela Řeřichová
Maruško, muselo to být strašné, jen při čtení se třesu hrůzou, natož prožít takovou děsivou situaci na vlastní kůži. Obdivuji tvou statečnost a také vzdávám hold lidem kolem tebe, kteří přišli pomoct. Zažila jsem požár hotelu naproti našemu činžáku, bylo to inferno s mnoha oběťmi, ale záchranáři byli skvělí. Držím ti palce, opatruj se.
Marie Seitlová
Maruško, byl to pro tebe velký šok, hrůza, ale s Jirkou se vám nic nestalo. Máš kolem sebe hodné lidi a to je dobře. Pomalu se vše opraví. Jsi silná a vše chce čas. Snad i kyčel se zlepší, to ti přeji.
Alena Tollarová
Maruško, čtu Tvůj článek, třesu se s Tebou a chce se mi plakat. I když ta hrozná událost pro mě díky Tvému kamarádství není novinkou, stejně mě znovu vzala. Jsi obdivuhodná, že jsi všechno zvládla a obdivuhodní jsou i všichni pomocníci. Užívej si důchodu a v klidu se snad i Tvé bolavé kyčli uleví. Jsem ráda, že jsi sebrala odvahu a dokázala jsi se vypsat. :)
Zuzana Pivcová
Maruško, prožila jsi naráz hodně děsu - probuzení uprostřed noci, strach z přepadení, požár, obavy o nejbližší, o domov. Vím, že se s Tebou život nemazlí, obdivuji Tě, jak jsi silná. Ne nadarmo jsi také dokázala profesně pomáhat lidem. Ať už vše zlé zmizí a "svého plného důchodu" si opravdu užiješ.
Jitka Hašková
Marie, hlavně, že se ti nic nestalo a neshořelo ti bydlení. nedovedu si představit, že by se něco takového stalo u nás paneláku. Držím ti palce i pěsti, ať je vše zase dobré.
Dana Kolářová
Maruško, hlavně hodně zdraví a síly do nastávajících oprav. Drž se. Držím pěsti.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.