Jsou úplně jiní, než jsme bývali my. Méně se baví, méně pijí alkohol, jsou úzkostní, citliví, sebestřední, bez humoru. Jako by nežili život reálný, ale jen ten virtuální na sociálních sítích. Je nám jich tak trochu líto.
To je nejčastější postoj střední a starší generace k současným mladým lidem ve věku od patnácti do dvaceti let.
Na toto téma probíhá čím dál více diskusí, anket a výzkumů. Na jedné straně působí zbytečně – vždy přece platilo, že si různé generace v něčem nerozumí a připadají si odlišné. Na straně druhé jsme svědky jevu, který je opravdu zajímavý. Téměř každý, kdo má ve svém blízkosti nějakého příslušníka této generace, nakonec říká: ano, jsou opravdu jiní.
Jedná se o lidi, pro které je už internet přirozenou součástí života. Všechny jiné generace se s ním učily zacházet, vstoupil do jejich životů. Oni se narodili do světa, ve kterém už byl internet zcela běžnou věcí, podobně jako pro jejich rodiče třeba fakt, že si mohou doma kdykoli rozsvítit nebo pustit televizi.
Výzkumy toho, jak tato generace přistupuje k životu, ukazují hodně zajímavého. Například konzultační firma Ranstand zkoumala, jak tito mladí lidé přistupují k práci. Z jejích závěrů vyplývá, že polovina mladých lidí by raději neměla žádné zaměstnání, než by byla v takovém, v němž se necítí dobře. Podle ní padesát šest procent této generace nechce práci, která by narušovala jejich osobní život či názory týkající se sociálních a enviromentálních témat.
Existuje snad zajímavější ukázka nepochopení mezi generacemi? Jak může třeba muž, který celý život pracoval v těžkém průmyslu a o víkendech chodil na brigády vykládat vagony uhlí, aby si rodina mohla postavit malý domek, chápat vnuka, který mu nyní vypráví, že pokud bude pracovat, tak jedině ve firmě, která se bude ohleduplně chovat k životnímu prostředí a umožní mu pracovat online z různých míst světa, ideálně z ostrova Bali, kde chystá projekt týkající se výzkumu mořských řas. Ne, tito dva představitelé různých generací si opravdu moc rozumět nemohou.
Další průzkumy tvrdí, že dnešní teenageři ve srovnání se svými rodiči nebo prarodiči výrazně méně pijí alkohol.
„Když mi bylo osmnáct a naši odjeli k příbuzným a nechali mi prázdný byt, několikrát jsem udělal mejdan. Pro mě a kamarády byla zábava spojená s pivkem, vínem. Můj vnuk má osmnáct. Když je sám doma, kouká do počítače. Nikam nechodí. Říká, že alkohol je odporná věc a neustále mě poučuje, jak je špatné to, že netřídím odpad. Měl bych být rád, jak je to hodný a slušný kluk, ale já mám pocit, že je takový nějaký starý mladý,“ říká sedmdesátipětiletý Ivan.
„Spousta dnešních teenagerů na vlastní oči viděla destruktivní sílu alkoholu na svých rodičích. Ale rodiče jako negativní vzor nefungují jen v této rovině. Mladým se nelíbí jejich životní styl, který byl běžný dříve,“ říká uvedla Chloe Cumbi, autorka knihy Generation Z, která se zkoumáním života mladých lidí podrobně zabývá. „Jejich ideálem není tvrdě pracovat, vydělávat peníze, koupit si auto, byt či dům a těšit se na víkend či dovolenou. Oni chtějí žít jinak,“ tvrdí.
Ovšem, pozor, neznamená to, že by šlo o generaci líných flákačů. Tito mladí lidé se velmi zajímají o celospolečenské problémy, o životní prostředí, o stav světa. Z průzkumu společnosti Deloitte například vyplynulo, že devadesát procent dotázaných z generace Z se chová udržitelně a snižuje svůj dopad na životní prostředí. Jsou to lidé, kteří netouží po automobilu, po krásném domě a společenské prestiži. Touží po tom, aby svět byl zdravý, příroda nezničená a aby oni sami byli šťastní. Problém je, že si pod tím představují něco, co starší lidé nejsou schopni pochopit. A ještě větší problém je, že šťastní vůbec nejsou.
Nikdy dříve lidé ve věku mezi patnácti a dvaceti lety tolik netrpěli duševními problémy.
Generace Z, neboli „zetkaři“, jak se jim říká, jsou vlastně přerostlé děti, které jsou velmi citlivé. To je uvedeno ve studii psychologické platformy Talk2amy, kterou vyvinula česká firma Mongata. „Dříve končilo období adolescence dvacátým rokem života, nyní se dle vývojových a dětských psychologů u této generace protáhlo až do období kolem pětadvaceti let. Personalisté je tak mohou vnímat jako ne zcela vyzrálé osobnosti a nebudou od pravdy,“ uvedl spoluzakladatel platformy Martin Rücker.
Mnohé starší lidi to překvapuje. Mysleli si, že díky tomu, že mladí perfektně ovládají internet a vše s ním spojené, budou výkonní, schopní, úspěšní v práci. Jenže oni sice mají přezdívku digitální domorodci, ale ve skutečnosti se v zaměstnání i běžném života často jeví poněkud nemotorní. Mluví se o tom, že svůj život vlastně žijí ve virtuálním prostředí. Než by šli na pivo nebo na rande, raději mezilidské vztahy řeší přes sociální sítě. Celkově se zabývají jinými věcmi, než zajímaly v jejich věku jejich rodiče a prarodiče.
„Vnučka neustále sdílí nějaké příspěvky o gay komunitě, rasismu, o genderových otázkách. Je jí sedmnáct a povídat si s ní je pro mě stále těžší. Mám pocit, jako by mě chtěla poučovat. Je taková ustaraná, pořád mluví o tom, že svět zanikne, že přijde nějaká velká katastrofa. Když jí řeknu, že by se ve svém věku měla bavit a ne myslet na takové věci, podívá se na mě vždy káravým pohledem,“ říká osmašedesátiletá Šárka.
Chloe Cumbi uvádí ve svém knize Generation Z zajímavý poznatek. Podle ní jsou dnešní mladí lidé pod daleko větším tlakem na dokonalost a tudíž usilují o to, aby na sociálních sítích působili co nejlépe. Ideálem tedy dnes je například to, když dívka tvrdí, že každé ráno pije čerstvé zeleninové šťávy, používá jen biokosmetiku, zachraňuje zatoulané ježky, je vegetariánka a chodí na demonstrace za záchranu deštných pralesů. „Oni si vytvářejí image a chtějí na sociálních sítích působit co nejlépe. S tím souvisí, že příliš neholdují alkoholu, večírkům. Mají obavu, že by se na sociální sítě třeba dostaly opilecké fotky či videa a to by mohlo narušit těžce budovanou image,“ uvedla autorka.
Střední a starší generace často poukazuje na to, že mladí lidé si mohou vytvářet image, tlačit si zeleninové šťávičky a fotit si krásná selfíčka především proto, že vyrostli v blahobytu. Nemají reálné starosti, nemusejí, na rozdíl od svých prarodičů, od osmnácti pracovat. „Já byl rád, když jsem se dostal na průmyslovku, žádná jiná škola kromě gymplu v našem městečku stejně nebyla. Pak jsem udělal vysokou dálkově, při práci. Dotáhl jsem to na vedoucího odboru a celý život jsem pracoval v jednom podniku. Vnučka studuje druhé gymnázium, z prvního odešla, protože si prý nerozuměla s profesory, a neustále mluví o tom, že vysokou bude studovat v Americe nebo v Austrálii. Dcera a zeť mlčí, makají jako šroubi a kupují jí, na co si vzpomene. Když jsem se zeptal, kdo jí ta studia bude platit, vnučka pokrčila rameny a dcera řekla, že jí nemám brát sny, protože když jí jednou řekli, že taková studia jsou příliš drahá, rozplakala se. Prý trpí úzkostmi,“ vypráví jednasedmdesátiletý Jindřich.
Příliš citliví, neuchopitelní, křehcí, ale hodní a chtějí měnit svět k lepšímu. Tak vnímají „zetkaře“ lidé s pozitivním přístupem k životu.
Příliš sebestřední, rozmazlení, neschopní žít reálný život, nic zlého nezažili a nedopadne to s nimi dobře. To o nich říkají pesimisté.
Každopádně jde o ukázku toho, že hodně záleží na tom, v jaké době se člověk narodí, co ho obklopuje, co má na něj vliv.
