Někdy tak pět šest let před revolucí jsem šéfoval v jednom velkém podniku s celostátní působností oddělení Hospodářské správy a investic. V tom je zahrnuto od propisovačky přes autodopravu až ke všem objektům se spoustou předpisů. Více vás nebudu unavovat.
Jednou takhle v pátek před prodlouženým víkendem, kdy už se všichni, kteří v ten den v práci ještě vydrželi, se do 16 hodiny vypařili z dvoupatrové budovy. Byl tam naprostý klid a já jsem ho využil ke srovnání nějakých protokolů, protože jsem se rozhodl odjet z Florence domů pozdějším, už ne tak narvaným autobusem domů.
Sbalil jsem si příruční kufřík a z mrazáku maso nakoupené od naproti známého řezníka, u nás v městě byly jen háky na věšáku a bíle vykachličkováno, a sešel dolů k hlavnímu vchodu, bylo zamčeno. Tak si říkám: “Jo - uklízečky to vzaly dneska taky hopem”. Zarachotím klíči o skleněnou výplň - otevřu a ze zvyku podle předpisu ještě směrem do prázdného baráku pro jistotu vykřiknu: “Je tu ještě někdo - zavírá se!”
Pak jsem starosti o práci opustil a už myslel na rodinu, na svou krásnou manželku a dva caparty. I v autobuse se našlo místo k sedění a tak jsem si hodinku a půl ještě zdřímnul. Dětem zrovna nerostly zuby, ani neměly zánět středního ucha, ani si nerozsekly čelo, byl to krásný ničím nerušený víkend plný her a milování.
Když jsem přijel v úterý do práce, tak na mne už sekretářka mávala z okna, že mám jít okamžitě k řediteli. Hned od dveří na mne on zase mával docházkovým formulářem, že jsem odcházel jako poslední z objektu a jako jeden z pěti lidí, kteří mají klíče, jsem porušil předpisy, podle kterých jsem měl projít celým objektem a přesvědčit se, zda tam ještě někdo není, že mi uděluje důtku a že si to mám vyřídit s paní Sobotkovou, až se vrátí z nemocnice. Byl to bývalý voják a tak zavelel: “Odchod a ať se to příště neopakuje!”
Šel jsem dolů do své kanceláře skoro v mrákotách, rázem byly ty tam krásné vzpomínky na můj víkend, říkám si pro sebe: “Ta paní Sobotková, už přesluhuje 3 roky, a protože jsem si ten barák celý neprošel, asi vyskočila z okna, co se jí stalo, ale určitě žije, kdyby byla mrtvá, to by mi přece ředitel neříkal, že si to mám s ní vyřídit, ale co když zemřela a on to myslel tak nějak po vojensky - že si to s ní mám vyřídit až na onom světě?” A navíc - přemýšlím dál: “Vždyť jí nedávno prý zemřela stará maminka!”
Celou dobu jsem na tu paní myslel, když jsem šel dolů i když jsem už vyřizoval běžné záležitosti dne, že auto bude opraveno tehdy a tehdy a že už rozmnožovna jede na plný výkon celý den, že je Jitka už zdravá a v práci, atd. “Martine, je to bezva, z nemocnice ji propustili už v pondělí hned ráno”. Hlásila mi moje referentka už z dálky - když jsem se objevil na začátku chodby ke své kanceláři. Dále pokračovala také s úlevou v hlase - už tiše: “Sama ti volala - je to minutka a máš na ni počkat, že přijede až po pracovní době, až tu nikdo nebude, že dostala neschopenku na týden. A že si nemáš hlavně dělat žádné starosti”!
Starostí jsem měl dost, nepřišla pokladní - rodinné záležitosti, tak jsem si musel do pokladny sednout sám a tak mi čas, kdy byl konec pracovní doby a přišla paní Sobotková, rychle uběhl.
Přišla a byla úplně vyměněná - jakoby zvítězila v nějaké neznámé disciplíně na MS. Byla veselá, ano - ta paní Sobotková přišla veselá a vůbec ne potlučená. Tak jak to tedy bylo? Začala nejdříve vyprávět smutné věci, ale ne se smutkem - spíše v tom bylo jakési vyrovnání se s velkým trápením. Ona žila od malinka v sirotčinci, odkud si ji osvojila či adoptovala její maminka a obě k sobě tak přilnuly, že se paní Sobotková mladší s nikým neseznámila, neprovdala se - žily jen jedna pro druhou a ta starší se těšila, až ta mladší půjde do důchodu.
A když se rozhodla přesluhovat, tak jí začala prý vydírat, že si doma něco udělá, když tam bude sama. Ona tomu nechtěla uvěřit, ale jednoho dne ji doma našla oběšenou na okenní klice. To v podniku nikdo nevěděl, jen že jí maminka umřela, já byl první a u mne to zůstalo, dalo by se něco vytušit jen z toho, že v podniku najednou zůstávala déle, protože už nikam nepospíchala a ve své malé, ale pěkně zařízené kanceláři si hrála s květinami, s kaktusy, s rybičkami a s želvou a vždy si i ráda povídala s uklízečkou. Ta však toho osudného pátku nepřišla, což ona nemohla tušit a tak když jsem zespoda volal: “Je tu ještě někdo - zavírá se!”, tak nereagovala, protože se spoléhala na to, že přijde ještě ta uklízečka - její kamarádka v její samotě.
Když ale nepřišla do 22 hodin, tak si najednou uvědomila, že jsou ty tři dny volna a co tam v tom baráku bude dělat. Po delší době, to už prý byly skoro 2 hodiny v noci, si vzpomněla, že má telefonní číslo domů na vedoucí odboru. Tak jí zavolala a celý příběh jí popsala, tu napadlo řešení, které vycházelo z její profese, klíče sice také měla, ale zvolila lepší řešení. Náš podnik každoročně vynakládal velké prostředky v rámci programu “zábrana škod” požárníkům a proto zavolala požárníkům do hasičárny, která byla od budovy vzdálená jen asi 300 m a ti přijeli okamžitě s žebříkem a pak dokonce i s takovou výsuvnou plošinou a paní Sobotkovou snesli z okna druhého patra dolů mezi “náš svět”.
V tom, že její maminka na okně opustila náš svět a ona z okna byla snesena dolů mezi nás - mezi náš svět, mohou lidé citliví spatřovat i jistou symboliku. Ta paní mi pak ještě moc pomáhala při sestavování plánů investic na příští rok a vůbec se na mne nezlobila. Nazvala ten zážitek s požárníky za největší dobrodružství v jejím životě - nikde nebyla na dovolené - maminka byla nemocná - nikam tedy nejezdily. Pak si prý konečně také na nějakou dovolenou zajela, to už jsem slyšel o ní jen vyprávět, já už odešel na lepší místo.
