Rumen Sazdov: „Náhoda neexistuje, náhoda je křížový bod dvou nutností.“
Je podvečer 20. září 2022, tři dny před podzimní rovnodenností, před koncem vlády Panny, nástupem vlády Vah a pět dnů před novoluním ve Vahách.
Sedím na lavičce na břehu Jizery a po plavání při teplotě vody 12°C se choulím v teplé bundě a s rukama v klíně držícíma termosku s horkým čajem, tiše o samotě rozjímám o místě, kde jsem vyrůstala, i o tom, jak šel čas...
Vidím nový most, co pamatuji už třetí, nad mostem se tyčí kostel Nejsvětější trojice, ze kterého slyším hlas varhan, na které hrával tatínek, zpěv maminky stojící jemu po boku, sebe vidím stojící na stupátku, jak šlapu vzduch do varhanních měchů a bratry coby ministranty. Nad Jizerou na vysoké skále vidím stodolu, od které slyším hlas maminky „Děti, jedeme na pole!“, sotva jsme svá dětská těla smočily. Všude kam se kolem sebe podívám, vidím dávno změněná místa, kde jsem pásala krávy i zašlou slávu mohutných topolů, tyčících se do nebeských výšin.
A zatímco při pozorování páru ledňáčků rozjímám, Jizera tiše plyne a stejně jako žluté lístky spadlé se stromů, odnáší už jen hořkost z mých vzpomínek, které mi už bez hořkosti, navždy zůstanou. Jako v písni: https://www.youtube.com/watch?v=JgGDY8JgCrw
Psal se rok 1948, všichni továrníci, velkostatkáři, statkáři, sedláci, drobní rolníci, až po drobné živnostníky, kteří své majetky 30 let budovali, byli zlikvidováni a zdravý selský rozum, po dobu dalších sedmdesáti let, byl tvrdě potlačován.
Byl nastolen režim „Občane, o nic se nestarej, stát se o tebe postará“ a pod heslem „Když budeš poslušný a hodný, budeš se mít dobře“, přesně, jako se to říká malým dětem. A tak se ze svobodného člověka, coby krásné lidské bytosti, stal nesvobodný občan.
Pamatuji doby, kdy rodiče školní potřeby pro své děti kupovali a o posunu učebnic a pomůcek trvalejší hodnoty mezi jednotlivými ročníky, se mezi sebou domlouvali.
Psal se rok 1960. Šla jsem do 6. třídy a na školní lavici měl každý žák, bez rozdílu, od učebnic, přes sešity, plnicí pera, tužky 1,2,3, dokonce i gumu na gumování chyb, prostě všechno, co ke svému vzdělávání potřeboval, ani se mi to nevešlo do školní brašny. Když jsem to všechno přinesla domů, tak tatínek, jako by věděl, co přijde za 30 let, jen utrousil: „To sem zvědavej, kde a jak dlouho na to ty komunisti budou brát, když už dnes škrábou dno.“
O výše zmíněných třicet let později, nám (rodině) bratr z USA napsal: „V Rusku (SSSR) to nedopadne dobře, tam se lidi ještě nenaučili pracovat, u nás (ČSSR) to dopadne daleko hůř, jestli se lidi pracovat odnaučí.“ Po dalších třiceti letech to vidíme, tedy jen ti, kteří to vidět chtějí. Kdyby u nás téměř ve všech různých profesích nepracovali zahraniční dělníci a nedováželi bychom nejen potraviny od všade možně, tak je snad každému jasné, kde bychom nyní byli.
Občanskou společnost jsem vnímala a stále vnímám jako les. Na okraji jsou stromy silné, neohebné, s hluboce zapuštěnými kořeny, aby odolávaly povětrnostním vlivům. Když jsou pokáceny, tak všechny ostatní stromy, dosud chráněny těmi odolnými, se při silnějším závanu větru lámou jak sirky a je po lese. Dobře to bylo vidět v Harrachově, když před blížícím se mistrovstvím světa dělali dřevorubci místo pro skokanské můstky. Vykáceli pro ně pruhy lesa a zbytek popadal sám. Kde že ty loňské sněhy i věhlasné harrachovské můstky dneska jsou.
A co se týká občanské společnosti, vnímám to stejně. Ne každý, kdo se ukrýval v davu, dokázal odolávat vlivům, nikoliv však povětrnostním a kdo nešel s proudem, ocitl se na okraji. Vím o tom své, neboť na okraji společnosti jsem žila celý život, aniž jsem tehdy tušila, jak mi to jednou půjde k duhu a posílí mého Ducha.
Už jako malá holka jsem věděla, že každý živý tvor, když se chce rozmnožit, nejprve postaví hnízdo. Když jsme (sourozenci) dospívali, tak rodiče rozhodli, že si s jejich pomocí, z „pastoušky“, ve které jsme vyrůstali, postavíme svépomocí, bez jakéhokoliv příspěvku od státu, 4 malometrážní bytové jednotky 2+1, abychom v dospělosti měli kde bydlet a kde se postavit na vlastní nohy. Všichni, tedy krom jednoho bratra, který studoval a žil v Brně, jsme postupně v těchto bytech zakládali své rodiny. Později jsme si postavili každý své vlastní domky, nejen pro rodinu, ale zároveň jako pojistku na stáří. Z vlastní zkušenosti nevím, tedy vlastně vím, proč dnes lidé „řvou“, že jim stát neposkytuje bydlení, mladým pro mladé a starým pro staré.
„O nikom nemám lepší, ani horší mínění, než sama o sobě, neboť každý má právo být svůj.“ Otázkou zůstává, kdo to dnes umí, či kdo je toho schopný.
Když čtu ve vývěsce pohřební služby parte, tak většina začíná slovy: „Po životě naplněném prací a láskou pro své milované, od nás na vždy odešel/odešla...“, a proto jsem nesmírně šťastná za to, že po životě naplněném prací, mnohdy hodně těžkou, a láskou pro své milované, ještě neodcházím a mohu žít plnohodnotný život, ve kterém mi nikdo nemusí dirigovat, co mám, nebo nemám dělat, jak se mám, nebo nemám bavit, kam jít, či nejít a na základě dobrovolnosti si mohu, jako ten "hovnivál, koulet dál svou kuličku".
Čas ve vzpomínkách plynul stejně tiše jako Jizera, ani jsem nevnímala, že se pomalu setmělo. Až hlas věžních hodin mě upozornil, že je čas jet domů.
Tento článek velmi úzce souvisí s tímto vyznáním, neboť svůj rodný kraj nikdy nepřestanu milovat ♥♥♥. ( https://www.i60.cz/emag-articles/show/21266)
