Rozveď se, bude ti lépe. Starší ženy slyší tu větu často

Pane Berko, ve 12:32 jste přesně trefil "hřebík na hlavičku", neboť k "některým z nás patříte i Vy a to Vám přeji :-) :-)

Pane Vrba, rád vás čtu, jste inteligentní muž, ale vane z vás závist. Mě je u pr.. jestli je někdo bohatý. Paní Macháčková nebo Bill Gates. To nezměním. Přeji. Nepotřebuji být bohatý, ale být zdravý, kvalitně žít a mít dobré vztahy. Vše ostatní je imaginární. Jsem tu chvíli a nebudu si zaplevelovat závistí hlavu. Nic ve zlém, ale také já mám máslo na hlavě, ale závidět jsem se ještě nenaučil. Jindra

Pan Vladimír Molík není chudák, ale psychopat. Měl by se nechat se svými názory zavřít do blázince.

Chudák pan Molík...Jak je starý,tak je hloupý,nepřišel vůbec k rozumu,setrvává ve svých bludech ,a proto je na tom takhle....a asi nikdy to nebude mít lepší !!!

Dobrý den, někdy mám pocit, že v diskuzi ke článkům napříč tématy někteří z nás utíkají od zde rozebraného problému a řeší mnohdy mezi sebou žabomyší pře nebo spíše chtějí soupeřit, kdo má větší pravdu. Myslím si, že je lépe říci svůj názor a ostatní jsou natolik podle mě inteligentní, že si vyberou. Hezký den přeji. Jindra

Evo, vysvětlila jste to hezky. Připomnělo mi to jednu historku. Syn známých studoval v Praze. Přišel domů s tím, že Pražáci tvrdí, jak jsou Moraváci bohatí, kolik mají masa z prasat, nekupují brambory, ovoce, mají slivovici a podobně. Otec rodiny řekl synovi, ať kolegy studenty pozve k nim. Kluci natěšeně přijeli. Dostali kromě pohoštění i kbelíky a šli dobrovolně sbírat švestky do sadu. Byla jim slíbena každému láhev slivovice. Nevím, kolik toho nasbírali, prý to nebylo moc slavné. Pak jim otec vysvětlil, kolik kusů švestek je zapotřebí na jednu jedinou štaprlku. Divil se i syn, a hlavně hosté. Že vůbec nevěděli, jaká je to všechno dřina. Omlouvám se Pražákům, tohle není útok na ně. Jen vysvětlení, že na každou situaci může být iks náhledů. Mně je paní M. líto. Plave v tom tak, že nemá sílu situaci změnit a zbytečně zatrpkla. Já z dálky její situaci také neumím posoudit. Snad jen ukázat cestu svým příkladem. Rozváděla jsem se v padesáti. Dlouho jsem to odkládala, myslela jsem, že musím dětem zachovat rodinu. Po rozvodu jsem chodila na brigády, děti byly na školách. Brigády měly i ony, bývalý manžel se s nimi (byly už plnoleté) soudil o snížení výživného. Dva roky, než se prodal dům, jsme měli jen na nutné náklady spojené s bydlením, jídlem a jejich školami. Zaříkala jsem se, že už nikdy žádného chlapa. Osud to myslel jinak. Druhého manžela jsem potkala po své šedesátce. S ním jsem teprve pochopila, jak moc jsem se do té doby mýlila v obsahu slova láska. Ale umřel mi. Opět jsem myslela, že už nikdy. A covid mi přihrál Jindřicha. A to je mi sedmdesát +. Nehledala jsem ho, vůbec jsem s něčím takovým nepočítala. A vida. Dva mí osudoví muži přišli právě až po té šedesátce. Takže holky, neházejte flintu do žita. Chlapů je dost, jen nesmíme být úplně pasivní a zatrpklé. A nebrat každého. Nečekat ani na prince, ti žijí jen v Británii a většinou dělají jen průšvihy. Ten můj bývalý žije pořád sám a neustále naříká, jak špatná manželka jsem byla. Taky úhel pohledu. Někteří lidé mu to věří dodnes.

Ale jo, já Vám docela rozuměla. Jenomže paní Macháčková je hlavně uštvaná. Muž ji deptal a současný přítel se jen veze. Ona pro něj zajímavá je tím, že se on má u ní dobře. Co ještě by měla paní Mácháčková udělat, aby byla šťastná? Nevím. Ona taky ne. Protože jakmile přestane dřít, tak to doma v kuchyni bude chybět a jakmile se budou mít hůř, tak ji i ten lenoch uteče. V jejím příspěvků nevidím, zda ji ty dospělé děti navštěvují a pomáhají. Ono totiž pořád platí, čím víc dělá člověk pro druhé, tím míň si toho ti druzí váží. A tak si představme dvě ženy. Jedná má jedno dítě, chodí na kosmetiku, dbá o sebe. Doma se nepřetrhne. Druhá má pět dětí, je uhnaná, musí počítat každou korunu, takže kadeřník či něco nového na sebe je podružné, hlavně aby se děti najedly, oblikly, měly všechno do školy....a teď mi pane Vrbo řekněte, jak si tak asi představujete fiktivního partnera těch dvou? První je rád za jediného potomka a ženu by za něj nosil na rukou. A taky ji vezme na výlet a nevadí mu se doma zapojit. Druhý přijde z práce, nají se, možná něco udělá v dílně, ale nejspíš půjde asi na pivo a vrátí se domů, až to všechno bude spát. Jeho žena už spí taky, protože ten maraton, co doma má, by odrovnal i koně. Tam nějaký nadstandard v podobě večerního popovídání nebo pozvání na večeři dost dobře není možný. Z časových, finančních, a dalších důvodů. Teď se třeba ozvou lidi, co mají dětí víc, že to u nich funguje a že se podílejí na všem stejnou měrou, ano, možné to je, jak si to kdo udělá, tak to má. Jenomže paní Macháčkové je na nic , když ji řeknete, aby byla ráda, že je zdravá a že to může dělat. Na ní se v životě nabalili akorát dva chlapi, co té její pracovitostí jen využili. Není dobré, když partner se jenom veze a druhý všechno musí oddřít sám. Asi si řeknete, že teda nemusela pěstovat na zahradě a krmit tu domácí havěť na maso. No musela. Už kvůli těm dětem. Aby se měly líp. Co si člověk může vypěstovat, přijde v rozpočtu vhod. Ono to taky dá práci, koupit sazenice, stromky atd. Ale když se ovoce urodí hodně, upeče se, zavaří se, a hlavně děti mají vitamíny. Prase dá fůru práce, mívali jsme, a pak se z toho masa a sádla nějaký čas vyžije. Venkov je dřina.

To máte paní Kopecká velkou pravdu, stejnou jako když se řekne, že je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný. Paní Macháčková je zdravá a bohatá, někteří lidé jsou nemocní a chudí. A tím, že má paní Macháčková bohatství a zdraví, tak má určitě mnohem větší šanci si najít k sobě někoho, s kým jí bude dobře - tedy toho - po tom touží. Jen v pohádkách je to opačně. Pokud jí ten majetek dělá jen problémy a je z toho otrávená, tak se může toho majetku, který je nad její síly ho udržovat, přece vzdát tak, že ho prodá. Ale to, že si někoho k sobě najde nebo nenajde, tak za to přece nikdo nemůže, dokonce za to nemůže ani ten její přítel, že není tím jejím ideálem a nemá vlastně právo mu něco vyčítat - on má jiné životní hodnoty a má na ně stejné právo jako paní Macháčková. Tak nějak jsem to myslel. Dnes si lidé myslí, že mají nějaký zajištěný nárok na všechno možné, dokonce i dva muži na možnost "rodit" děti, nebo si je osvojit. Nikdo nemá nárok na nic - o všechno se musí člověk snažit - ucházet. Zní to blbě, ale je to také obchod. Už kde jaký ptát staví hnízdo a láká do něho samičku a není vždy úspěšný. :) Člověk musí být pro druhého něčím zajímavý, aby si ho ten druhý oblíbil a toužil s ním život spojil. Mnozí lidé jsou "hromádkou neštěstí" a očekávají, že je povinností toho druhého je z toho vyvést, někdy se i to podaří, ale pokud to má někdo - ten svůj životní postoj už v sobě, kdy si hrál na pískovišti s kyblíčkem, tak do toho pesimismu stejně sklouzne a dokonce se někdy stane, že nakazí i toho partnera. Asi tak - správným příkladem prozření je zde paní Caklová - od hledání viny v druhých přešla správně na hledání svého štěstí v sobě - ve svém pohledu na sebe a svět kolem sebe. Nyní na nás kouká pod svým kloboukem hrdě a myslí si své - tak je to správně. :)

Pane Vrbo, třeba by paní Macháčková ty Vámi vyjmenované životní bonusy vyměnila za to, aby měla z něčeho radost, aby se měla na co těšit, aby měla pocit, že je pro někoho důležitá a že si jí někdo váží. Ono je sice hezké mít prase a velkou zahradu, ale taky to všechno dá hodně práce, než je ten Vámi chválený finální produkt hotový ke konzumaci. My na chalupě zaplaťpánbůh žádná zvířata nechovali, ale velká zahrada, vaření, pečení a zavařování mi při dvou dětech a nákupech dva kilometry daleko daly zabrat na celé léto. Znám tedy lepší zábavu. Děti se přišly akorát najíst, muž přijel z práce unavený a mé každodenní večerní finále byl pokec v kuchyni s horou nádobí den co den. Pro nás, ženské s údělem makej dokud můžeš je jedinou odměnou pocit, že jsme udělaly, co jsme mohly. Ale prožít tak celý život je smutné.

Potěšilo mne, kolik lidí se zastává manželství a připomíná, že život je někdy i nudný - ale to není důvod k rozvodu. Já myslím, že i dospělým dětem rozvod rodičů ublíží, vezme jim jistotu, že aspoň u jejich rodičů to manželství vydrželo. My s manželem jsme leccos nezvládli, ale dneska jsem ráda, že jsme se nerozvedli. A ještě raději jsem, že naše děti mají pěkná manželství, učí se s tím druhým vyjít a jejich dětem - našim vnoučatům - je s nimi dibře.