"Současná doba je zlá, ale nevidím to tak černě. Nelíbí se mi, že populisté mezi námi využívají této situace, přiživují pesimistické nálady a šíří mezi lidmi paniku. Slyší na to hlavně starší lidé, kteří jsou zranitelnější a často odkázáni jen sami na sebe," říká v rozhovoru paní Marie.
Přes všechny současné problémy z vás neustále srší optimismus. Prozraďte, jak se vaří tak dobrá nálada?
V životě jsem se musela vypořádat s nejednou překážkou a nejedním problémem. Měla jsem mnohdy docela štěstí a často rozhodovala i náhoda. Jsem od přírody trošku lehkomyslná, ale optimistická a hodně pracovitá. Věřím i na hvězdná znamení, a nás Vodnáře hned tak něco nepoloží, neustále nás to žene dopředu. Ale hlavně mám báječnou rodinu, hodně kamarádů a když je mi "ouzko", je všude kolem příroda, která nikdy nezklame...
Vedli vás k pozitivnímu vnímání světa už vaši rodiče? Jaké jste měla dětství a dospívání, vzpomínáte na ně ráda?
Dětství nebylo zrovna zalité sluncem. Měla jsem přísnou matku, která mě nikdy nepochválila, ani nepohladila. Rodiče pracovali v zemědělství, musela jsem doma hodně pomáhat. Bratr byl o jedenáct let starší, a když mi byly tři roky, odešel na internát, potom na vojnu, oženil se a domů už se nevrátil. Vyrůstala jsem vlastně jako jedináček. Nejšťastnější jsem byla mezi kamarády, byla jsem takové dítě ulice.
Jak se dítěti ulice dařilo ve škole? Co jste studovala a jakými zaměstnáními jste prošla?
Ve škole mi to docela šlo. Chtěla jsem být učitelkou v mateřské školce, ale neudělala jsem talentové zkoušky ze zpěvu. S odstupem času jsem si uvědomila, že by to nebylo vhodné zaměstnání pro mě. Mám sice děti ráda, ale stačily mi ty moje. A navíc, učitelky v MŠ nemají žádné mužské spolupracovníky. Vystudovala jsem Střední ekonomickou školu ve Zlíně. Po maturitě jsem nastoupila do Moravanu Otrokovice, kde jsem pracovala v plánovacím oddělení. Něco mi říkalo, že by to chtělo změnu, a proto jsem nastoupila do nového zaměstnání v Nářadí Hulín do prodejního oddělení, kde jsem se seznámila se svým manželem. Narodily se nám dvě děti a já jsem někde četla, že pro manželství není dobré, když manželé pracují na jednom pracovišti, a navíc vodit děti do jeslí, do školky a dobíhat vlak se mi nechtělo. To už jsem bydlela v Holešově. Když jsem se dověděla, že na našem letišti vznikla nová firma Řízení letového provozu, a že hledají nějaké zaměstnance, neváhala jsem ani minutu. Bylo mi třicet a já nastoupila jako pokladní a materiálová účetní. Po třetí mateřské dovolené jsem nastoupila na nové pracovní místo na pracoviště Brífink - poskytování předletových informací, kde jsem se naučila anglicky a později se mi to hodilo. Pár let po revoluci bylo letiště zprivatizováno, a nový majitel ho prodal Zlínskému kraji, který na něm vybudoval a stále buduje průmyslovou zónu. Rok jsem byla nezaměstnaná a šest roků před důchodem jsem pracovala v zahraničním obchodě ve velké strojírenské firmě TOShulin v Hulíně.
Kolik vám bylo let, když jste se vdávala? A je i váš manžel stejný optimista jako vy?
Vdávala jsem se v třiadvaceti letech po roční známosti. Manžel je o čtyři roky starší. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli strávit svatební noc v našem novém třípokojovém družstevním bytě. Manžel je moc šikovný a zručný a rád pracuje se dřevem, i když je strojař. Dokázal tapetovat, malovat a dokonce vyrobit i některé bytové doplňky. Na rozdíl ode mě se do všeho nevrhá po hlavě, a je rozvážnější. Ve společnosti se drží spíš stranou. Má ale smysl pro humor, což je pro společný život docela dobré. Jednou mi daroval kresbu od Renčína, kde byli muž a žena, evidentně manželé. On říká: "Marie, ty málokdy něco neřekneš, ale když už to neřekneš, tak to opravdu stojí za to." My dva se výborně doplňujeme už skoro 52 let.
Léto v chatce v Rajnochovicích
Vaše děti jste vychovávali v době komunismu. Vnímali jste tehdy tu dobu nesvobody?
Když jsem manžela poznala, tak to byl vášnivý turista a horolezec, já "děvčica" z Hané. U nás v dědině nebyl ani kopeček, sáňkovali jsme z vlakového náspu. Začala jsem s ním chodit a běhat na běžkách po valašských horách, a když přišly děti, tak jsme je od malička brávali s sebou. Hodně jsme jezdili na podnikové chatky do Rajnochovic, trávili jsem tam celé víkendy i dovolené. Na sídlišti jsme měli všechno po ruce - jesle, školku, obchod, nic nám nechybělo. Protože jsme oba zažili rok 1968 a uvolněná šedesátá léta, doba normalizace nám vadila, ale měli jsme hodně přátel a každé volno jsme trávili výlety do přírody. Protože jsme nikdy neměli auto, nemuseli jsme šetřit na garáž, benzin a náhradní díly, a tak jsme vyráželi hlavně na Slovensko. Cesty vlakem s dětmi, batohy, lyžemi v přeplněném rychlíku do Tater bývaly hodně dobrodružné. A hned po revoluci v roce 1989 jsme se vrhli na cestování po celé Evropě.
Nyní, více než třicet let po revoluci, se napětí ve společnosti stupňuje a mnozí důchodci vzpomínají na „dobré časy“ v době před rokem 1989. Co si o tom myslíte?
Člověk rád vzpomíná na to hezké, co v mládí prožil. My to máme také tak, tehdy jsme nic jiného nepoznali, nemohli jsme srovnávat. Až s odstupem času nám stále více vadilo, že jsme byli zavření za železnou oponou, že lidem, kteří vybudovali svoje živnosti, měli svá hospodářství, bylo všechno znárodněno. Že byli zavíráni a perzekuování lidé pro jiný světonázor. Jsme rádi, že si teď každý odpovídá sám za sebe, za svůj život. Nám se rozhodně po starých časech nestýská. Stát by však měl zajistit všem, kteří celý život pracovali a pracují, kvalitní lékařskou službu, důstojný život ve stáří a postarat se o invalidní spoluobčany.
Marie na výletě se svými přáteli.
Současná nálada ve společnosti je ovlivněna restrikcemi za covidu, nyní válkou na Ukrajině a v jejím důsledku velkou vlnou zdražování. Jak se podle vás žije českým seniorům?
Když to vezmu podle nás a našich kamarádů, řekla bych, že tak zlé to zase není. Možná zatím. Samozřejmě, že to všechno, co jste vyjmenoval, zasáhlo do našich životů. V obchodech se všechno zdražuje a největším strašákem jsou drahé energie. Nám důchodcům se ale neustále penze zvyšují, a když trošku změníme některé návyky, nevidím to zase tak černě. Nelíbí se mi, že populisté mezi námi využívají této situace, pesimistické nálady přiživují a šíří mezi lidmi paniku. Slyší na to hlavně starší lidé, kteří jsou zranitelnější a často odkázáni jen sami na sebe.
Sama jste v jedné z anketních otázek na chatu portálu i60 uvedla, že ze svého průměrného důchodu ušetříte na cestování a dokonce spoříte vnoučatům. Předpokládám, že žijete s manželem velmi skromně?
Jsme dva, to je určitě výhoda. Každý měsíc nám na účet přibyde přes 30 tisíc korun. Deset tisíc stojí bydlení v rodinném domku a deset tisíc jsou náklady na stravu a domácnost. Z toho, co zůstane, spoříme na horší časy, přispíváme pěti vnoučatům na stavební spoření, jezdíme na výlety a dovolené. Naučili jsme se šetřit, při třech dětech to jinak nešlo. Nemůžu říct, že žijeme skromně, rádi si užíváme. Nemáme auto, nakupovat jezdíme dvakrát týdně na kole nebo se projdeme 3 km pěšky do města, protože obchod u nás není. Čerstvé pečivo kupujeme v pojízdné prodejně. Nemáme mrazák, jen malou ledničku, kde máme zamrazenou zeleninu a ovoce ze zahrádky. Nekupujeme balenou vodu, máme rádi čaje, hlavně bylinkové, které si sami sušíme. Jíme hlavně zeleninová jídla, maso jen v neděli, občas nějakou dobrou uzeninu. Proto nás nebolí klouby, a můžeme běhat po horách. Ovoce a zeleninu zavařujeme. Nesledujeme letáky se slevami. Vybrali jsme si jeden supermarket, máme v mobilu jejich aplikaci a využíváme výhodné nabídky a kupóny. Platby se nám sčítají, a když dosáhneme určité výše, dostaneme odměnu v podobě zboží.
Učili jste skromnosti i vaše děti a učíte to vaše vnoučata?
Když se díváme s našimi dětmi na jejich školní fotografie, poznají se podle rovně zastřižené ofiny a pletených svetrů a vestiček. Všechny děti včetně manžela jsem vždy stříhala sama. Děti jen do jejich puberty, potom už se bránily, manžel drží do dneška. Protože děti byly zvyklé od malička cestovat, zůstalo jim to napořád. Dcery se dokázaly v životě uplatnit, mají dobrá zaměstnání a pracovité manžele. Společně si našetřili na vlastní bydlení, a když musí platit hypotéky, musí umět i šetřit. V každé rodině něco je, my máme ještě syna. Ten neuznává západní styl života, nehromadí majetek, nejí maso, nemá televizi a žije opravdu velmi skromně. Má obchod s knihami a ještě dováží a prodává bulharskou kosmetiku. Žije sám, rodinu by asi neuživil. Vnoučata moc skromnosti neučíme, spíš je rozmazlujeme. Život je naučí.
Na dovolenou berou s manželem často i svá vnoučata
Které období vašeho života považujete za nejšťastnější?
Nejšťastnější období bylo, když jsem se doopravdy zamilovala, když jsme si vybudovali vlastní domácnost a narodily se nám děti. Vždycky jsem si přála, aby vyrůstaly v harmonické rodině, aby se nikdy nebály svých rodičů. A to se mi povedlo. Máme velkou dvanáctičlennou rodinu, která drží při sobě. Všichni si navzájem pomáháme, i když jedna dcera s rodinou bydlí 400 km od nás. Rádi se setkáváme, podnikáme výlety a máme se prostě rádi.
A kdy vám bylo v životě nejhůř?
Nejhůř mi bylo, když jsem v 47 letech přišla o práci. Psal se rok 1995, byloto šest let po revoluci. Podniky se rozpadaly, končily svoje výroby, úřady práce byly plné zájemců o zaměstnání. I já jsem skončila jako nezaměstnaná. Věřila jsem, že si novou práci brzy najdu. Opak byl pravdou. Ve svém věku jsem už nebyla perspektivní. Obcházela jsem firmy v našem městě i v městech okolních, a nic. Zúčastnila jsem se desítek vstupních pohovorů a různých školení. Když už jsem ztratila sebevědomí, a přestala jsem věřit v lepší zítřky, narazila jsem na inzerát v okresních novinách, že v jedné velké strojírenské firmě hledají pracovníka do prodeje náhradních dílů, znalost jazyka anglického nutná. Byla jsem přijata, i když se mi do angličtiny připletla německá slovíčka. Rychle jsem si zaplatila učitelku, která mě začala doučovat. Nové zaměstnání bylo velmi náročné, musela jsem se naučit ještě hodně technických věcí, číst v technické dokumentaci a hlavně korespondovat v angličtině. Naši největší odběratelé v USA byli s mojí prací moc spokojení, a největší odměnou pro mě bylo, že když jsem po šesti letech odešla do předčasného důchodu, tak když přijeli do Česka, chtěli mě poznat osobně. Dostali pozvání k nám na večeři. Na moje místo nastoupil muž, vysokoškolák. Prožité stresy se projevily za několik měsíců, a já jsem onemocněla zhoubnou nemocí. Lékaři mi diagnostikovali jeden nádor na vaječníku a jeden u ledvin. Nejhorší však bylo, že jsem měla metastázy v lymfatickém systému. Manželovi řekli, že prognóza je nejistá. Když jsem viděla, jak se mi rodina ztráci před očima, řekla jsem si, že to musím zvládnout. Přežila jsem těžkou operaci, šest silných dávek chemoterapie, ztrátu vlasů a žiju už 18 let ten nejkrásnější život.
Obáváte se stáří? Tedy doby, kdy už nebudete moci jet do obchodu na kole, anebo chodit po horách?
Nebojím. Podle data narození už stará jsem, a užívám si to. U nás máme velký domov důchodců, už jsme se s kamarády domluvili, že tam budeme mazat karty a tajně pít vaječný koňak.
Máte ještě nějaký nesplněný sen, něco, co byste chtěla zažít, nebo nějaké místo, které byste chtěla ještě navštívit?
Mám jedno nesplněné přání. Miluju Krkonoše a hlavně magické místo - Luční boudu. Vede k ní pět cest, po všech už jsem se prošla. Chtěla bych tam ale strávit jednu nebo dvě noci. Vidět ranní rozbřesk a západ slunce. Po novém roce budu slavit 75. narozeniny, tak třeba se mi to vyplní.
