Zralý jedinec. Tak se má říkat lidem ve věku nad šedesát

Líbí se mi tihle novodobí lingvisté. Vezměte v úvahu, že zralý, anglicky mature, je tady každý, kdo složil maturitu. Jinak souhlas s paní Šimkovou, i když do blázince jsou zralí jen někteří.

Paní Hano, díky, velice jste mne rozesmála, máte pravdu, :-)))))))))))))))))))))))))))))))))))) , už nám hrabe :-)

Já už si myslím, že jsme tady všichni zralí na blázinec, protože hrabat se v takových blbostech a přemýšlet kdo je zralý , nebo nezralý a kdo teprve uzraje je opravdu pěkná blbost. Mohli bychom se snad věnovat něčemu méně blbému?

Martin Vrba9.11.2022 13:23 "Je mi úplně jedno, jak mne kdo oslovuje, záleží jakým tónem to kdo říká a jak to myslí." Takže budeme slovíčkařit, kdo že se komu na co "vysere"? Celý život jsem pracovala v různých dělnických profesích, až jsem se v padesáti propracovala do částečného invalidního důchodu. Našla jsem si zaměstnání u počítače a frankovací mašiny. Nikdy není na nic pozdě. Když dvaašedesátiletý chlap neví na jakém struhadla strouhat brambory na bramboráky, tak to také o něčem svědčí. Co tam máte dál?

Zralý jedinec. Tak se má říkat lidem ve věku nad šedesát let? To není ale poctivě řečeno všechno. Někdy totiž spíše platí:" Jedinec nad šedesát let je často zralý na blázinec." Někdo se totiž po celoživotní dřině ve venkovním prostředí už ani pořádně neudrží v tom věku ani tyče v tramvaji a pouštějí ho sednout, ale v práci na lešení, jako zedník, se musí vyhoupnout s elegancí akrobata na vysuté žerdi, protože do důchodu (i předčasného) smí podle tabulek až 62. letech a na přeškolení ze zednické lžíce k počítači je už pozdě. Já osobně bych mu dal potvrzení, že je skvělý politolog - on umí věci vystihnout lépe a stručně jako výčepní Palivec, než ti k tomu vystudovaní. A ten se Vám vysere na to, jak ho budete kdo oslovovat, protože jemu celý den tyká ta svině Artróza - jeho kamarádka nejvěrnější. (Před chvilkou mi to sdělil telefonem na tuto problematiku, když chtěl vědět, na jakém struhadle má dělat bramboráky - je půl roku vdovec).

14:37 Celé je to, co píšete, z Vaší hlavy a mě je opravdu jedno, co se Vám v hlavě honí. Pro mě je důležité vědět, že Vaše košaté příspěvky se mnou nemají nic společného. A pokud si myslíte, že píšete na moji adresu, tak je to Vaše pouhá domněnka.

A ještě dodám, vždyť je velice krásný pocit, když mi někdo řekne, že jsem ho něčím pobavil, že je mu se mnou dobře, že si se mnou rád popovídal. Nebo mám i dobrý pocit, že jsem si dokázal poradit i s člověkem, který neměl zrovna "svůj den" a já jsem ho ale jen "přiměřeně ťuknul" a rovnou nezabil - třeba jako tu zdravotní sestru. A i když to nemám přesně spočítané, tak takových zážitků - těch příjemných s lidmi mám mnohem více, než těch špatných, kdy jsem na lidi kolem sebe nezapůsobil dobře. Vycházet s lidmi - tomu se říká, mít sociální inteligenci a té se lze prý i snad naučit a není nutné se lidí stranit a nebo dávat "okázale" najevo, že mi jsou lidé lhostejní - i to je totiž urážka. :)

Paní Caklová, Vy dáváte stále pořád najevo, že vás vlastně vůbec nic nezajímá, co si o Vás lidé myslí, takový život by byl pro mne velice svazující a přiznám se, že i neproveditelný. A já se spíše domnívám, že tím, jak to pořád zdůrazňujete, tak ve skutečnosti vás všechno zraňuje a dokonce i to, co není ani adresováno Vám, ale Vy si to na sebe okamžitě vztahujete a hned "vyrukujete" s tím "štítem", že je Vám to úplně jedno i kdyby vedle Vás bouchla "atomovka", že se vás to netýká. Když je totiž někomu něco opravdu jedno - je flegmatik, tak flegmatik nemá ani potřebu někomu pořád dokola zdůrazňovat, že tím flegmatikem opravdu je - nač se tím zdržovat. :)

Pane Vrbo, u mě žádné plusové body nemáte, ale ani žádné mínusové. Mně je úplně jedno, jak mě kdo oslovuje a vůbec mi nezáleží na tom, jakým tónem to říká, nebo jak to myslí, nikomu do hlavy nevidím. Především, je to každého věc a každý jsme nějaký. K lékaři jdu jednou za dva roky kvůli osvědčení o zdravotní způsobilosti k řízení motorového vozidla, což je dané zákonem, a jak jsem níže napsala, jsem zdravá, léky žádné neberu, zvládám spoustu věcí, které mnohem mladší ročníky nezvládají. Mám ráda veselé lidi a proto mi ani nevadí, pokud si o mně, čistě hypoteticky, kdokoliv myslí, nebo píše, že hraji nějakou falešnou hru na "důstojnost stáří". Se mnou to nemá žádnou souvislost.

Skoro do padesátky jsem byla poměrně štíhlá, takže jsem často bývala ,, slečnou " či ,,mladou paní". Brala jsem to s humorem, na vlasech culík, na očích sluneční brýle, na sobě elasťáky, tričko, sandále. Zvládala jsem chodit na kolo, brusle, střídala tělocvičnu a plaveckou halu. Přišlo vnouče, s rozvodem i majetkové vyrovnání, dvě brigády k mé práci navrch /naštěstí mě obě bavily, takže placené koníčky/ a život nabral nečekaný, i když zajímavý směr do další etapy. Přišel konec kariéry, usoudila jsem, že by nebylo fér zabírat místo těm, kdo práci potřebují. Mám tedy pocit, že bych v práci ještě svůj podíl odvedla. Je to naráz, zůstat najednou jenom doma. Třeba ještě někdy budu mít možnost se zařadit mezi ty, co říkají, to byl zase den, zaplať pánbůh, že jsem doma. Je mi fuk, jak mě okolí vidí. Když se mi něco nelíbí, ještě se umím ozvat. Kéž by s přibývajícími léty neubývala chuť do života a nezhoršovalo se zdraví.... To je pro nás myslím to nejpodstatnější.