Stačí zavřít oči a zavalí mě vzpomínky. Alena. Tak se jmenuje moje kamarádka. Víme o sobě, jednou za čas se potkáme nebo přes nějaké známé se necháme pozdravovat. Musím podotknout, že nežijeme v jednom městě, jen to rodiště máme stejné a tam se vyskytujeme každá v jiný čas. Jak už jsem řekla, stačí zavřít oči a zavalí mě vzpomínky na dětství, na jeho vůně a dojmy.
Tak teď právě jsem s Alenou v době, kdy jsme si říkaly, že jsme ty nejlepší kamarádky na světě. Dvě dívenky z naprosto odlišných rodin. My živnostníci, dnešní podnikatelé se svými starostmi, oni úplně jinak politicky orientovaní, tenkrát ve velké výhodě. Její otec pracoval na Krajském národním výboru, maminka byla v domácnosti a starala se o malé hospodářství. Já musela dělat doma drobné práce, ale Alena těch povinností měla daleko víc. Abychom mohly ven, a to jsme každý den měly nějaké plány, občas jsem jí musela pomoci. Plely jsme zahrádku, zametaly dvorek, a když jsem viděla, jak máchá prádlo v potoce, byla jsem moc ráda, že já to dělat nemusím.
V neděli odpoledne jsme pravidelně chodily do kina. Měly jsme již „vyseděná“ místa v desáté řadě. Přiběhla jsem před jejich dům, zapískala naše znamení, Alena vyšla ven a pozvala mě na výborné domácí buchty. Takové ty tvarohové, kynuté. Ty jsem u nich milovala. Chodila jsem tam ráda, a to nejen kvůli buchtám. Co nás tenkrát spojovalo? Proč právě ona a nikdo jiný z mých kamarádek?
Tak především to byla chytrá a inteligentní holka. Měla jsem s ní pocit jistoty, protože si vždycky, za každých okolností, věděla rady. Jinak jsme byly ale tak rozdílné! Nezpívala jako já, nehrála na hudební nástroj, nerecitovala a nedělala divadlo. Byla více sportovně zaměřena. Bavily ji míčové hry, a ty já přímo nesnášela. Byla vůdčí typ, ničeho se nebála, a tak mě i tak trochu ochraňovala. Něco společného jsme však měly. Byla to láska ke knihám. Alena se dobře učila, její rodiče dbali na vzdělávání a ona dostávala na Vánoce spoustu nových knih; ty mně pak hned po přečtení půjčovala. Je pravda, že to byly často knihy sovětských autorů jako třeba Žil jsem na Čukotce, Čuk a Gek nebo Patnáctiletý kapitán. Četly jsme ale i verneovky a májovky. Našly jsme u nich na půdě staré časopisy a tam na pokračování vycházely Rychlé šípy a Záhada hlavolamu, takže jsem četla i foglarovky.
U nás doma byla také dobrá knihovna. Tajně jsme si prohlížely obrázky obnažených žen v cestopisné knížce známých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Afrika snů a skutečností. Škoda, že tu knihu nemám. Dnes bych si s chutí přečetla i ten text. Druhá věc, která nás spojovala, byla příroda. Po celý rok, v létě i zimě, jsme byly venku, běhaly po lesích a stráních. Ono to ale také mělo svůj účel. Chodily jsme na třešně, švestky, hrách nebo mák. To byla taková malá políčka někde za vesnicí u lesa. Jednou večer jsme byly nachytány, když jsme na zahradě u sousedů konzumovaly jejich rajčata. To pak byl mazec! Nesmím však zapomenout na lesní jahody, které, když jsem přišla s plným hrnkem domů, okamžitě smíchala s cukrem a mlékem a byla to dobrota.
V zimě jsme každý den celá parta dětí až do setmění sáňkovaly, bruslily na rybníce nebo zamrzlém potoce, lyžovaly na stráních, nebo bobovaly. Boby, jak je známe dnes, neexistovaly. Alena ale něco podobného vlastnila. Její tatínek jí na staré brusle nabil pár prkýnek, takže měla sedátko na bruslích. U jejich domu jsme večer polévaly kopeček, aby tam druhý den byla ta správná klouzačka. Zajímavé je, že člověk má tendenci všechno přikrašlovat, zvláště to, co bylo dávno. A tak se vidím, jak jdu domů unavená, promrzlá a šťastná. Tma, sníh, ticho, klid, prostě kouzelná, ladovská idylka.
Nedávno mi moje sestra připomněla naši tajnou schránku, kterou jsme měli před domem pod kamenem, a tam si nechávaly vzkazy. To byly naše SMS. Chudinku mou malou sestřičku jsem tam posílala dost často. Nejlepší byly ale naše noční výpravy; to jsme se domluvily, že vyrazíme za dobrodružstvím. Vyskočila jsem o půlnoci oknem ložnice a běžela k Aleně. Ta samozřejmě spala jako dudek. Otevřeným oknem jsem vlezla dovnitř a vzbudila ji. Pak jsme chvíli bloumaly, všichni spali, nic se nedělo, jen psi štěkali, a to tedy bylo naše dobrodružství. Dnes se tomu musím smát. Stejně jsem se pak druhý den pochlubila mamince a ta se divila, jak lehce se dá nepozorovaně utéci z domu. Moje maminka měla pro nás dvě pochopení, byla kamarádská a všechno, hlavně o našich láskách, z nás vytáhla. Alena se jí svěřovala možná víc, než své matce. Dodnes nechápu, proč si zvolila studia na zdravotnické škole, když měla tak dobré známky, výborný kádrový profil a bavila ji matematika.
Já neměla na výběr. Mě by nikam nepustili. Hlásila bych se určitě na pedagogickou nebo knihovnickou, ale nakonec jsem skončila také na té „zdrávce“. Ona už tam rok byla a vlastně mě pro toto studium nadchla. Znala jsem už dopředu z vyprávění všechny profesory; zvyky na internátě, zajímavé předměty které mě čekají, jako třeba somatologie, fyziologie nebo latina. Prostě musela jsem za ní! Tam jsme už ale byly každá někde jinde. Jezdily jsme sice spolu domů, chodily na zábavy, znaly svoje kluky, byly jsme si na svatbách a obě dvě chodily s bříškem. Narodili se nám synové. Jí Dalibor a mě Libor. Dnes už obě něco pamatujeme.
Nu, ale myslím si, že, když teď hned zavolám Aleně, přijede okamžitě a pomůže. Věřím v to pevně. Určitě tomu bude i obráceně.
A tomu se říká přátelství.
