Přátelství

Děkuji všem za krásné komentáře

Ano, takové holčičí přátelství vydrží navždy. Společné zážitky, zájmy, dobrodružství. Znám, ale už bohužel nemám. Na konečné vždy někdo vystoupí dřív.

Krásné počteníčko, vrátila jste mne do dětství.

Mám celoživotní dvojice kamarádek. Z dětství. Že studií. Z práce. Nevídané se až tak často, ale víme o sobě. V posledních pár letech mám ale pocit, že si už moc nerozumíme. Respektive u všech tří dvojic cítím, že jsem dobrá, když ony potřebují. Já od nich nepotřebují nic, ale pokud to mám být já, kdo se vždy přizpůsobí, mám spíš pocit využívání. Když dvě naplánují setkání v létě, na které kyvnu a dám termíny, kdy jsem v práci a potom zbytečně čekám, abych se nakonec dozvěděla, že jedna změnila práci a bydliště a druhá šla na brigádu, tedy se obě na to vykašlaly a nestála jsem jim za to, aby poslaly hloupou SMS, že z toho nic nebude, ač jim to muselo být jasné, docela to zamrzí. Dvojici ze studií jsem na jejich popud u sebe zorganizovala hezké narozeniny, byl to jejich nápad, že to bude u mně, a když jsem je měla pak já, i přes domluvený termín ke mně ani jedna nepřijela a o líbily se na poslední chvíli. Nejde o pěkný dárek, který obě dostaly, ne že byl dráhy, ale dal hodně práce. Nejde o to, že jsem měla nabitý týden a ony ne, jde o to, že mě to fakt mrzelo. Samozřejmě to podaly tak, že já asi o návštěvu nestojím a jen mi krátce zavolaly. Asi se domluvily, nevím, ale prostě mě to mrzelo. Třetí pracovní dvojici jsem byla dobrá v práci, protože se o mně ví, že jsem dříč. To není můj výraz, to o mě říkají lidi. Takže v důchodu, jsou obě starší, mě logicky už nepotřebují... naštěstí má člověk koníčky, rodinu, umí se zabavit sám. Ovšem k stáru jsem tohle fakt nečekala. Takže asi bohužel správná formulace by byla...měla jsem celoživotní tři dvojice kamarádek. Které, jak se zdá, se pomalinku nějak rozplývají ....Můj návrh, vezměme každá vnouče jedno či víc a udělejme si výlet, dovču, pojďme na výlet na kolo, na výšlap po okolí, vše se míjí účinkem i zájmem. Ony se chtějí vidět, kdy se hodí jim, což je úsměvné, protože jsem nejmladší a nejdéle jsem chodila do práce. Navíc i při vyplácení manžela i k tomu na dvě brigády. A ten čas jsem si vždycky snažila udělat. Myslím, že až se v létě ozvou, asi ho mít nebudu. Jedno setkání za rok lze oželet. Zejména, když to k sobě máme opravdu kousek....

Dojemný příběh opravdového přátelství. I já jsem dostala do života podobný dar a vážím si toho.

Moc hezky jste nám o své přítelkyni z dětství napsala. Opravdové přátelství je velký dar.

Milá Libuško moc děkuji za milý článek, který mne ihned vrátil do tak občas velmi podobného vesnického dětství*

Vždycky říkám, že vzpomínky nám nikdo nevezme, mám taky v mém rodišti kamarádky, spolužačky s kterými jsem dodnes v kontaktu a jednou za rok se scházíme na Velikonoce. Je to vždycky super a to nám bude sedmdesát.

Hezký článek o přátelství. Přátelství mezi ženami má ale trochu jinou podobu, než mezi muži: "Kdo najde přítele, najde poklad" https://www.youtube.com/watch?v=y5GbT820qlA

Krásné vzpomínky. Já si letos užila měsíc vzpomínek a setkání, když jsem byla v lázních, které byly ve vedlejší vesnici. Prochodila si cestičky vesnice i parku mého dětství. Také město, kde jsem chodila na střední školu. A ta krásná setkání a vzpomínání se spolužačkami.