O optimismu

Už před časem jsem si uvědomila a tento článek s diskuzí mi to potvrdil, jakou mám výhodu, když znám obě polohy. Víte, jaká to je úleva, když se z pesimistky stane optimistka?, když se celé okolí pesimistů shoduje na tom, že můj optimismus je falešný a jen já vím, proč mi jejich postoj nevadí. Za třicet let umřu raději jako optimista, než jako pesimista :-) :-)

Pane Vrbo, velmi dobrý komentář. Já příliš nevěřím těm, co o sobě striktně prohlašují - jsem pesimista, nebo - jsem optimista. Člověk v sobě nosí obojí, záleží jen na tom, jak se projeví v postoji a řešení různých situací. Velký dík za vaše komentáře.

Já jsem pesimista a závidím všem, co berou vše z té lepší stránky. U mě to jinak nejde, mám to asi tak nastavené.

Nyní jsem si uvědomil, že jsem nikdy nezažil, že by se někdo označil sám za pesimistu - i když tak na všechny v okolí působil, ale často jsem zažil lidi, kteří se sami označili za optimisty, ale celé okolí se shodlo na tom, že jejich optimismus je falešný, protože pramení z neznalosti věcí. Kdysi dávno jsem ležel v nemocnici na pokoji s jedním velice nemocným člověkem před umřením, kterého ještě k tomu všemu rozbolel zub a tak jsme šli spolu do pavilonu, kde byla zubní chirurgie, on nevěděl, kde to je. Povídali jsme si cestou a on byl v dobré náladě a pln optimismu, protože krvácení své prostaty si pro sebe zdůvodnil tím, že ženy takto krvácejí každý měsíc od 13 do 50 a žijí i po 80. :)

Už si nevzpomenu při jaké příležitosti jsem byla podrobena testu, ze kterého vyplynulo, že jsem pesimistka. Nelíbilo se mi to, protože sama sebe vnímám jako realistku (WIKI), a tak celoživotně přesvědčuji svoje pesimistické alter ego o tom, že se mýlí a kdyby bylo více vstřícnější, mohly bychom vidět svět optimističtěji. :-))

Každá úvaha je zajímavá, každá má v sobě kus pravdy, některé jsou namíchané, tak i tak. Základy máme v genech, v sobě, další poznatky a přístupy přibývají se životem, který nám naděluje, dává i bere. A my si to zpracováváme, jak jen to jde, anebo, jak bychom chtěli. A někdy se trefíme, někdy si vytváříme iluzi a chceme jí věřit. Život není peříčko.

17:57 - Pane Vrbo, řadu Vašich postřehů, poslední větu obzvláště vidím naprosto odlišně a přesto bych si nedovolila napsat Vám, že nemáte pravdu, neboť kdyby to nebyla Vaše pravda určitě byste to nenapsal. :-)

V prvé řadě si žádný rozumný optimista o sobě nemyslí, že je mu hej, protože je tím optimistou, ale jen skromně si myslí, že má štěstí v tom, že ho zatím nic tak smutného nepostihlo, jako mnoho jiných kolem něj a je k nim pozorný, protože už zítra může k nim patřit i on. Ale určitě platí, že se už u malých dětí na pískovišti ukáže, jak budou později v životě odolávat nepohodě nebo dokonce i tragédiím. Každé dítě reaguje jinak, když mu někdo zboří jeho hrad. Někdo si začne stavět hned jiný, někdo vezme toho ničitele lopatkou po hlavě, někdo se rozbrečí a přestane si hrát, někdo už na pískoviště přestane chodit, někdo se s tím ničitelem spojí a postaví další hrad spolu, atd. Ano - lze se naučit překonávat překážky, ale že by šlo úplně změnit člověka, který vidí všechno černě, aby viděl všechno růžově, tak tomu nevěřím. Bylo by to jak směšné tak i životu nebezpečné. Ale i tvrzení, že někdo něco vidí černě nebo růžově, protože je to reálně černé nebo růžové a je to jenom na něm - jak to vidí ON, tak je zkreslující, chybí nám celý život ten SUDÍ, který by nám vždy definitivně a pravdivě řekl: MÝLÍŠ SE - TAK TO NENÍ - TAK TO VIDÍŠ JENOM TY!

Jendo, napsala jsem to z Marcelina Profilu. Stalo se mi to už podruhé. Je to tím, že na i60 chodíme z jednoho NB.

Podle mě má každý v sobě nějaký základ včetně genetického a zážitků z dětství. K němu lze další přidat, dost podle toho, kde se člověk pohybuje. Myslím, že optimistka nejsem. Mám však svou víru a té se nevzdávám.