Myslela jsem si, že žijeme ve spokojeném manželství. Za těch necelých čtyřicet let jsem neměla s manželem žádný větší problém. Choval se hezky ke mně i k našim klukům, jezdívali jsme na chalupu, dovolené, vedli jsme normální intimní život. Neměla jsem jediný důvod jej podezřívat z nějaké nevěry a on přitom vedl paralelní život s jinou rodinou!
Byl úspěšným lékařem, jezdil často přednášet na lékařské kongresy po celém světě, ale nikdy mě nenapadlo, že ty jeho cesty nebyly vždy pracovní. Kdyby měl nějaký krátkodobý milenecký poměr, možná bych mu to časem odpustila, ale on si „vedle“ vychoval dceru a syna!
Ani po šesti měsících jsem se z toho nevzpamatovala. Docházím na pravidelná sezení k psychologovi, protože několikrát denně mám před sebou ten okamžik, kdy mi notář oznamuje, že se dědického řízení kromě mě a našich dvou dětí účastní ještě dvě osoby.
Střídají se u mě návaly bolesti, vzteku a bezmoci. Nějaké větší zastání nemám ani u vlastních synů, jeden z nich mi dokonce naznačil, že je to moje vina, že jsem nedokázala odhalit manželovu nevěru.
Nevím, jestli se něco takového ještě někomu stalo. Já žádnou jinou ženu s tímhle „cejchem“ neznám. Stydím se chodit mezi lidi, přestala jsem se stýkat s mými kamarádkami, se známými, prostě nemám chuť s nikým mluvit. Psycholog mi poradil, abych to dostala ze sebe ven, tak to píšu tady. Jako varování dalším ženám, že může přijít i takový šok. Ale vím, že mi to stejně nepomůže. Čas nevrátím.
(Psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz. Jméno autorky redakce změnila, fotografie je ilustrační).
