Neplač a usměj se!  (Vánoční povídka - ll. část)
Foto miminka: Libuše křapová, foto boloňského psíka: Anna Potůčková

Neplač a usměj se! (Vánoční povídka - ll. část)

27. 11. 2022

Další den se už ale s paní Vlastou nepotkala. Ležela na oddělení šestinedělek, vedle ní v dětské postýlce spala malá Jindřiška. Na židli seděla maminka, smála se a plakala dohromady.
„Dala jsi jí jméno po svém otci, on by z ní měl takovou radost!“ utírala si slzy a zbožně hleděla do postýlky. Pak se otočila k dceři a opatrně ji objala.
„A to ani nemluvím o sobě. Jsem tak ráda, že jste obě zdravé, holčičky moje!“
Znovu se usadila na židli a opatrně se zeptala.
„Opravdu se nechceš přestěhovat s malou k nám? Místa je tam dost. Třeba jen na šestinedělí. Nebo aspoň na ty první dny!"
Andrea jen zavrtěla hlavou.
„Maminko, neboj se o nás, já to s Jindřiškou zvládnu.“
Maminka zesmutněla, ale dál na dceru nenaléhala. Bylo jí líto, že se ti dva – její nynější manžel a milovaná dcera - neshodnou. Doufala, že se to časem upraví, a tak nechtěla nic řešit pod tlakem. Jen si v duchu umínila, že bude dceru a vnučku navštěvovat co nejčastěji. Bude-li to třeba, klidně každý den.
……………………
Na Štědrý den Andreu s holčičkou propouštěli domů.
„Stihla jste to akorát včas pod stromeček,“ smála se sestřička a podávala Andree propouštěcí papíry. „Už na vás čeká odvoz dole v hale!“
Blanka netrpělivě postávala u dveří. Při spatření Andrey se jí rozzářila tvář.
„Já se vás tu nemůžu dočkat, holky!“
Pak se pomuchlala s holčičkou, vrátila ji Andree a popadla tašky, které sestřička položila na podlahu.
„Jdeme,“ zavelela.
Po chvíli už z parkoviště před porodnicí vyjela stříbrná Octavia. Blanka se svým křehkým nákladem jela pomalu a opatrně. Nevšímala si nervózních řidičů, kteří na ni blikali a troubili. Jen jednou zavrčela na adresu řidiče černé audiny, který jel těsně za ní a nervózně na ni poblikával - „Vlez mi na hrb, debile, je tu padesátka!“
Andrea vzadu se uchichtla. Blanka, která běžně jezdila stylem brzda plyn, nyní jela naprosto předpisově. Pomalu pouštěla spojku, plynule přidávala plyn, auto sebou ani jednou netrhlo. Malé Jindřišce se jízda také zamlouvala a celou cestu domů prospala. Před domem Blanka plynule zajela k chodníku a zastavila. Pak okamžitě z auta vyskočila, otevřela zadní dveře a natáhla ruce, aby do nich vzala miminko. Chvilku to trvalo, než se z auta vybatolila i Andrea. Až když už stála na chodníku, si všimla, že nedaleko stojí Vlasta a usmívá se.
„Můžu se po dívat?“ ptala se prosebně a pak ihned dodala. „A vítám vás doma. Copak vlastně máte, holčičku nebo chlapečka?“
„Jindřišku,“ hrdě jí odpověděla Andrea a mírně pozvedla plenu zakrývající malou tvářičku.
„Ta je krásná,“ vydechla paní. „Můj Sláveček vypadal jako miminko úplně stejně!“
Pak se ohlédla a dodala.
„Já tu na něho čekám, měla by ho za chvíli sanitka přivézt. Pustili ho na Vánoce domů. Podívejte, už je tu!“ zaradovala se vzápětí a rychle se vracela ke vchodu svého domu. Ulicí se pomalu blížila převozní sanitka.
„Tak pojďme, ať nám to mrně nezmrzne!“ popoháněla Andreu Blanka obložená taškami.
Andrea přitiskla miminko k sobě a vyšlapala pár schodů ke vchodovým dveřím. Za ní se ozvalo bouchání dveří od sanitky a nějaké hlasy. Andrea se po hluku automaticky ohlédla. Saniťák podpíral nějakého muže v podpaždí, paní Vlasta ho chtěla podobně podepřít druhé strany.
„Ne, mami, ne, já chci jít sám,“ bránil jí v tom chraptivý hlas.
Andrea ztuhla. Ten hlas… ne, to není možné. Ale bundu měl Miloš také takovou. Jenže syn staré paní se jmenuje Slávek!
„Andreo?“ ozvala se tázavě Blanka. „Děje se něco?“
„Ne, ne,“ vyhrkla Andrea a spěchala dovnitř. Až v bytě, když přebalila a nakojila malou Jindřišku, Blance řekla, co se jí na chvíli zdálo. Kamarádka ji pozorně poslouchala.
„Náhoda je blbec,“ pronesla pak zamyšleně. „Ale proč by ti říkal, že se jmenuje Miloš, když by byl Slávek? Víš, co já to zjistím. Ty si dej s malou šlofíka. Kdo ví, co tě čeká v noci.“
Nedbala, že se jí ve výzvědech Andrea snaží zabránit. Ještě nakoukla, jak malá Jindřiška klidně spí, pak na sebe hodila kabát, vklouzla do kozaček a zabouchla za sebou dveře.
……………………………
Vlasta plakala.
Ve vedlejším pokoji ležel její umírající syn, kterého lékaři domů pustili na revers. Sláveček si postavil hlavu, že chce tyhle Vánoce strávit se svou matkou. A u stolu s ní teď sedí cizí dívka. Poprvé ji viděla dnes, když přivezla svou kamarádku s miminkem z porodnice. Teď se od ní dozvídá, že je možná babička. Že to krásné miminko, které krátce zahlédla pod plenkou, může být její vnučka!
„Proč ale Andree tvrdil, že se jmenuje Miloš? Proč jí lhal?“ ptala se Blanka a pátravě ji pozorovala.
„Nelhal, jmenuje se Miloslav,“ vzlykala Vlasta. „Většinou ho lidé znají jako Miloše. Já mu začala říkat Slávečku, aby se kdysi v dětství odlišil od svého otce. A už jsem mu pak tak říkala, i když jsme zůstali sami.“
Venku se pomalu stmívalo. Vlasta přestala plakat a zamyšleně se usmála.
„Je to jeho dcera. Je mu tak velice podobná!“
……………………………
Krátce po Novém roce Miloš zemřel. Splnilo se mu přání, aby své poslední Vánoce strávil se svou matkou. Jenže vůbec netušil, že je nebude prožívat jen s ní.
Na jaře ještě pevně věřil, že se uzdraví. A i když Andreu miloval, po zjištění své diagnózy se rozhodl ji opustit. Nechtěl ji vystavovat dilema, jestli s ním má či nemá zůstat. A také nechtěl, aby s ním zůstala třeba jen ze soucitu. Jenže neměl dost sil, aby jí rozchod oznámil osobně. Předpokládal, že na něj Andrea prostě zapomene, že si brzy najde jiného kluka.
Sám na ni myslel často. Moc se mu po ní stýskalo, vzpomínal na její smích, vůni, jak skláněla hlavu, jak zamyšleně pozorovala sýkorky na krmítku v zahradě jednoho domu. V noci se mu o ní skoro každou noc zdálo. Utěšoval se tím, že až bude zdravý, zkusí ji znovu zkontaktovat. Že třeba bude ještě sama. Že pochopí, proč se jí neozýval. A že třeba spolu zase budou tvořit pár.
Mamince přinesl pejska. To aby se mohla věnovat i něčemu jinému, než jen myšlenkám na nemocného syna. Byl pak nešťastný víc než ona, když se Elinka ztratila. To už několik týdnů věděl, že se neuzdraví. Že prožívá své poslední chvíle na tomto světě. Proto tak tvrdošíjně trval na to, že na Vánoce chce být doma, aby je jeho máma nemusela trávit sama.
Byl moc rád, že na tom trval, že se od lékařů nenechal přemluvit, aby ho místo domů převezli do Hospicu. Protože doma pak zjistil, že Andrea na něj nezapomněla. Že ho měla a stále má ráda tak jako on ji. A navíc s úžasem objevil, že má dceru. Maličkou ukřičenou holčičku. Něco po něm na světě zůstane!
Druhý den po pohřbu Vlastě zazvonil mobil. Chvíli váhala, tohle číslo neznala. Pak přece jen hovor přijala. Paní v telefonu se jí představila a řekla, že volá z útulku pro psy. Prý jim někdo uvázal v noci u dveří fenku boloňského psíka. Podle čipu zjistili, kdo by měl být majitelem psa, tak...
„Ano, ano,“ vyhrkla Vlasta, „Elinka, jmenuje se Elinka! Ztratila se mi před Vánoci!“
Pak si okamžitě zavolala taxi a vyrazila pro ni. Skleslá a hubená fenečka apaticky ležela v kotci. Vlasta na ni zavolala jménem. Elinka zvedla hlavičku. Otočila ji k Vlastě - a vyrazila vpřed. Kňučela, štěkala, skákala na pletivo, tak obrovskou měla radost, že se s Vlastou opět setkaly. Ještě bylo nutné trochu papírování, a pak si Vlasta přešťastnou Elinku odnesla domů.

Sláveček by byl určitě spokojený.
Jeho matka na světě nezůstala sama. Má Andreu, vnučku Jindřišku, které začala mazlivě říkat Inuška, a teď se k ní vrátila i malá fenečka Elinka.

 

Ilustrační foto  - Boloňský psík  -  Anna Potůčková

.....................................................................

 

Tahle povídka má dva konce. Tady je ten , který jsem jako závěr povídky napsala první. Na blogu Matyldino povídání je zveřejněný i ten druhý. Kterému dáte svůj hlas?

Který závěr povídky bude mít hlasů víc, vyhraje a u povídky zůstane  :-)

https://www.matyldinopovidani.cz/neplac-a-usmej-se-vanocni-povidka-na-rok-2022/

Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Margita Melegova
Dekuji za variantu B, zaver jako v pohadce i kdyz zivot neni pokazde pohadkovy.
Dana Puchalská
Děkuju za další díl a jdu na Matyldu,abych byla v obraze a mohla se rozhodnout.
Jana Šenbergerová
Tento vývoj děje jsem předpokládala a musím napsat, že se mi líbí obě varianty. Ještě se rozhodnu, které dám svůj hlas.
Jana Šenbergerová
Tento vývoj děje jsem předpokládala a musím napsat, že se mi líbí obě varianty. Ještě se rozhodnu, které dám svůj hlas.
Anna Potůčková
Libuško není co dodat. Moc krásná povídka.
Libuše Křapová
Průběžný stav závěru povídky A : B = 0 : 4 :-) Prosím jen o pochopení při hlasování na Matyldě - po té, co se mi aktualizovala (nesnáším aktualizace), se rozhodla zapomenout na starší kontakty a chce, abych současné komentáře schvalovala sama. Po schválení si ty další už pamatuje. Takže se vám omlouvám, pokud mi tam napíšete, a nic se nezobrazí. Mám to uložené a zobrazí se při mém odkliknutí. Čekám, až mi přijede syn a dá to do původního stavu. Dík za pochopení.
Jan Zelenka
Líbo, píšeš moc hezky a poutavě. Tvůj příběh má náboj a potřebnou gradaci.
Eva Mužíková
Já už vím, že ta druh varianta se mi líbí více.
Soňa Prachfeldová
Líbo, to je tak krásná pohádka se šťastným koncem, jinak to v pohádkách být nemůže. A teď si jdu přečíst to druhé. Moc děkuji, žes nám chtěla udělat radost viď? ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?