Manželský pár šedesátníků z Prahy dodnes vzpomíná na Vánoce, o kterých k nim jejich syn poprvé přivedl svou přítelkyni. Znali ji, jezdila k nim na chatu, ale ten rok se poprvé dohodli na společné štědrovečerní večeři. „Samozřejmě, že chyba byla na straně syna, protože ji nepřipravil na to, jak u nás Štědrý večer probíhá, ale tak co chcete po chlapech. Nebo se mohla zeptat,“ vypráví Vlasta, která si na Vánocích vždy dává velice záležet. „Mám vyzdobený dům, napečeno, navařeno několik chodů, ale co je podstatné, k tabuli zasedáme společensky oblečení. Stejně jako bychom šli do divadla, kam mimochodem s manželem chodíme rádi. A stejně jako nás štve, když tam vidíme diváky v džínách, nechápeme, jak někdo chodí v džínách či svetrech o Vánocích,“ vysvětluje. Jenže její budoucí snacha se dostavila přesně tak. V džínách a červeném svetru s vánočními motivy. „Měla na něm opravdu soba a rolničky, byl to takový ten svetr, jaký se vyskytuje v amerických vánočních filmech. Syn měl oblek. Vypadali nesourodě, divně. Byl to trapas. Aničce to bylo nepříjemné, přitom se snažila, donesla dárky, cukroví. Já ji vítala v dlouhých večerních šatech. Nakonec jsme se tomu společně zasmáli a ona k nám od té doby chodí ve společenském. Nenutila jsem ji do toho, řekla sama, že se jí to líbí, akorát že u nich doma se takto Vánoce neslavily. Její rodiče se rozvedli, ona putovala o Vánocích mezi nimi. Říkala, že s tátou trávila svátky běžně v teplácích rozvalená na pohovce u televize,“ dodává Vlasta.
K pozvání na Vánoce by mělo být vždy nějakou formou dodáno vysvětlení, s jakým oblečením je rodina spojuje. Není na tom nic snobského, zbytečného, naopak, je dobré si to předem vyjasnit. Jsou rodiny, které si nadšeně oblékají barevné vánoční svetry, stejně jako rodiny, které to považují za nevkus a zasedají k štědrovečerní tabuli v oblecích a plesových šatech.
Pravidla neexistují, nic jako vánoční etiketa v nich zahrnuto není, je na každém, jak se cítí příjemně, pokud jde o večeři v rodinném kruhu. Něco jiného samozřejmě je, pokud jdeme do domácnosti někoho jiného, natož večeříme ve společnosti, v restauraci.
Jenže ani u domácích Vánoc není na škodu zbystřit. Jde přece o svátek, navíc o takový, na nějž se mnoho lidí těší, investuje do něj nemalé peníze. Tak není škoda prožít ho pak v teplácích nebo vytahané mikině a hrubých ponožkách? Někdo to tak dělá a říká: „Na co si budeme hrát, když jsme doma sami dva?“ Někdo se naopak hezky a slavnostně oblékne právě proto, že jsou spolu ti lidé sami dva a chtějí si ten den odlišit od dnů běžných.
„Oblečení vyjadřuje, jakou mám hodnotu sám pro sebe,“ říká odborník na etiketu Daniel Šmíd a často zdůrazňuje, že člověk by doma neměl nosit takové oblečení, ve kterém by se styděl ukázat před někým cizím. Je to pravda, vytahaným domácím úborem vlastně o Vánocích dáváme nejbližším, ale i sobě samým najevo náš pocit, že vlastně o žádné svátky nejde. Aha, tak ale proč pak během nich chceme mít lepší jídlo, cukroví, vínečko, pohodu, tedy okolnosti ryze slavnostní?
Faktem však je, že oblečení stejně jako jídlo či výzdoba pěkné Vánoce samo o sobě neudělá. Ty si musí vytvořit každý sám tím, jak se chová ke svým blízkým i sám k sobě. Ale proč to aspoň ten jediný večer nepodtrhnout hezkým oblečením, kterým právě těm blízkým i sám sobě dáme najevo, že tyto chvíle chceme udělat pěkné, výjimečné.
Tady je malá inspirace naznačující, že vkusné, pohodlné a zároveň slavnostní oblečení vhodné ke štědrovečernímu stolu může mít mnoho podob.
