Ze sušeného mléka dělávala maminka mléčnou čokoládu, která se pak vyklepávala z malých formiček. Rodiče stavěli dům na druhém konci města a tak se doma šetřilo, jak říkávala maminka, ušetříš jen na jídle. Každý pomeranč se dělil na čtyři díly. Když nás honila mlsná, umíchali jsme si s otcem třeba žloutek s cukrem.
Jakmile se před Vánocemi koupily mandle, rozinky, sušené mléko, kakao, poklad byl v ohrožení, všechno to maminka schovala do té své skrýše nahoru ve spížce a dvířka zamkla, klíč schovala. Znala své lidi, věděla, že otec a já budeme šmejdit a hledat, tak se v úkrytech zdokonalovala. Nejmazanější úkryt byl pod skleněnou dózou s moukou. Marně. Vždycky jsme klíč našli. To jsme pak s otcem na střídačku usypávali sušené mléko, přidal se cukr a troška vody a umíchali jsme si mňamku. Brácha byl malý, nahoru do spíže nedosáhl, ale dělila jsem se s ním. Když nastal čas pečení, maminka vytáhla krabici s mlékem a ona byla prázdná. Stála na té židli, nechápavý výraz ve tváři a zlobila se. Každý rok. Při svém šmejdění jsem samozřejmě našla i dárky, takže jsem byla v obraze, co bude na Ježíška. Mým trestem bylo, že jsem přišla o to překvapení u stromku. Jednou mi maminka koupila svetr a schovala ho tak dobře, že ho našla až na Velikonoce a pod stromkem jsem měla lístek “svetr, až ho Ježíšek najde”. Z dnešního pohledu jsme dostávali skromné dárky, jako punčocháče, ponožky, pyžamo, nějakou hračku, lyže, ale vždycky knížku. Mně to stačilo, do Silvestra jsem měla co číst.
Když jsem měla 9 let, strašně jsem toužila mít krasobruslařské brusle, prostě bílé boty s bruslemi, do té doby jsem měla brusle na klíček. Pořád jsem o nich mluvila, na mamince jsem viděla, že můj sen bude splněn, tak jsem se těšila! Ježíšek zazvonil, otevřeli jsme dveře do obýváku a můj zrak padl pod stromek. Ležely tam mimo jiné hnědé boty s kanadami! Ježíšek nevěděl, že jsou jiné brusle pro holky a jiné pro kluky. To zklamání se nedalo zakrýt, slzy se mi tlačily do očí. Bylo to překvapení i pro rodiče, určitě jim to bylo líto. To byl dárek, na který nikdy nezapomenu. Musím podotknout, že jsem se naučila bruslit i na těch kanadách, akorát mne na kluzišti oslovovali jako kluka. Ty pravé brusle jsem dostala později, asi k svátku, bílé boty byly odřené, protože jsem je zdědila po někom. Radost mne přešla, když mi moje spolužačka Hana, jedináček z lepší rodiny, před kamarádkami prozradila, že ty brusle jsou její odložené. Jak je to všechno dávno...
