Je v tom jakási duševní porucha, která má dva příznaky. Jedním je fixní idea, že po celý následující rok si pečlivě a systematicky v diáři povedu záznamy o všem, co mě čeká, o všech důležitých datech, termínech a událostech. Podvědomě už se těším, jak před kamarádem nahlížím do hustě popsaných stránek a říkám: „Cože, jestli bysme ve čtvrtek mohli skočit na jedno? Moment, kouknu jestli už něco nemám.“ A teatrálně dodávám: „Ale jo, ve čtvrtek by to náhodou docela šlo.“ S tím souvisí i příznak druhý, že když mi teda bude diář po celý rok tak důležitým spolupracovníkem a kamarádem, musím si zakoupit nějaký krásný, elegantní, prostě hogo fogo. Vždyť to bude reprezentant mé osobnosti. Takže v papírnictví pohrdavě minu všelijaké sešitkové a notýskové varianty a zastavuji u regálu krásně vyvedených načančaných tlustoknih, pochopitelně za tlusté peníze. Do výběru samozřejmě zapojuji i praktické uvažování. Měl by mít desky v signální barvě, abych ho při své bordelářské povaze líp nacházel, taky by měl mít tkalounek na založení stránky a tunýlek na propisku.
Pokaždé, když si z papírnictví přinesu nový diář domů, neodpustím si chvilku prvního pomazlení se s ním. Především úhledným hůlkovým písmem vyplním formulář na jeho vstupní stránce. Vypíšu své jméno a příjmení, adresu bydliště, své telefonní číslo, e-mailovou adresu, číslo občanského průkazu. Pak se věnuji rubrikám, které nabývají významu v případě, že budu jednoho ponurého rána náhodným chodcem nalezen pohozený v nějakém temném koutě ve zbídačeném stavu. Jsou tu například kolonky „Číselný kód zdravotní pojišťovny:“, „Krevní skupina:“, „Zdravotní problémy:“, „Užívané léky:“, „Alergie a reakce:“, „Jméno a telefon ošetřujícího lékaře:“. Nejobsáhlejší je ale kolonka „Nouzové kontakty:“, kam by měli být vepsáni tři lidé, kterým je záhodno rychle podat zprávu o mém aktuálním průseru. Přiznávám, že právě tuto rubriku si rozkošnicky užívám. Vzhledem k tomu, že mé bývalé manželky a partnerky se jako stádečko bystronohých antilop jaksi postupně kamsi rozutekly, že mé potomstvo zavál vítr osudu do dalekých končin planety a že jiných příbuzných již nemám, stojím před otázkou, komu tu čest udělit. Komu dám to privilegium, že mi případně do špitálu přinese kartáček na zuby a při té příležitosti se třeba pokusí propašovat mi tam i cigárka a pár lahváčů. Probírám jednotlivá jména kamarádů a kamarádek s neúprosností kádrového a personálního referenta. Že bych tam napsal Rudlu? Ani náhodou, ten je strašně ukecanej, po jeho návštěvě u lůžka bych určitě měl hlavu jako štoudev a musel bych na sestrách loudit nějakej prášek. Nenapíšu tam ani Miladu, ta by mi zase uspořádala ostrou přednášku o chování, které neodpovídá mému věku. Nedám tam ani Karla, nehodlám totiž poslouchat blafy jak mě pánbíček potrestal za to, že fandím Spartě, a ze hry je i Luděk, kterej mi už pár let zapírá, že to právě on si ode mne půjčil ty dvě knížky od Hrabala. No nic, nebudu zdržovat, nakonec tam někoho kvalitního napíšu, kamarádů mám přece habaděj.
Vraťme se ale k mým velkým diářovým záměrům. Nebudu chodit kolem horké kaše, mám totiž důvodné tušení, že zase bude všechno jinak. Přesněji řečeno, že to zase dopadne stejně jako letos, loni, předloni, předpředloni a tak dál. Že mi naplánovaná zapisovací píle vydrží pár dnů, možná týdnů, a pak začne samovolným procesem slábnout a zkomírat. Tkalounek k založení aktuální stránky zůstane nehybně zaklíněn někde mezi dny konce ledna nebo možná počátku února, propiska bude nečinně spočívat ve svém tunýlku. Hogo fogo tlustokniha za tlusté peníze bude nepovšimnuta ležet kdesi v binci mého psacího stolu a na jeho desky v signální barvě bude něžně padat prach. Já si opět důležitá data, termíny a události budu zaznamenávat na všelijaké papírky, účtenky či jízdenky vylovené z kapes, a pokud mě jednoho ponurého rána náhodný chodec nalezne pohozeného v nějakém temném koutě ve zbídačeném stavu, ani nebude vědět, komu podat zprávu. Ale to nic nemění na faktu, že v prosinci roku 2023 začnu seriózně uvažovat o zakoupení nějakého perfektního diáře na rok 2024.
